Pohoda přijde doma, na tom se shodneme. Někomu. A komu ne, jeho věc. Ale aby byla, musíte před tím ven. Pokud ovšem nemáte pohodu ve stylu odříkání a půstu. Jinak musíte nakupovat a cestovat.
Někdy cestovat i hromadnou dopravou. Přijměte prosím několik rad a pouček na (pro) zdravé cestování.
Tramvaj není nafukovací
Opravdu není. Zkoušeli jsme to a prototyp spatřil světlo světa v roce 2006. Podvozek byl klasický, kastle však z gumy. Mělo to svoje výhody. Počet cestujících se zvýšil, komfort taky - všichni se třeli. Mělo to však důležitý háček. Tramvaj narůstala v bocích a v zatáčkách se třela o protijedoucí soupravu či jednotný vlak a vznikala zranění. Nakonec se od zapojení vozu T-GumaEm do provozu opustilo. Tudíž, prosím, pochopte, že ne všichni se do jednoho vozu vejdete. Copak já, já bych ještě vzal dva tři lidi i do kabiny, ale to opravdu nejde.
Ani když mi babička tloukla holí do kabiny a stěžovala si: "No a vy si sedíte!"
Signál zavření dveří není pokyn, pouze dobrá rada
Jak si cestující zvykli, tramvaj počká, jízdní řád, neřád. Dokud nejsme všichni vevnitř, nikam se nejede. Bohužel takhle vznikají mnohá nedorozumění a prskají emoce na obou stranách. Viz odkaz.
http://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=487612
Letos bych se opravdu něčemu podobnému rád vyhnul, leč je to spíš přání než vidina skutečnosti. Již teď mě ty emoce bolí, jak pálí a řežou.
Zájem o ženu se dá vyjádřit i jinak, než pošlapáním nohou
Vánoce jsou svátky pospolitosti. Nikdo je nechce slavit sám. Tedy někdo asi ano, ale většina spíš ne. Člověk v předvánočním čase touží po seznámení víc než obvykle. (Daleko víc než na jaře, kdy kde komu zpívá kos.) Seznamování je však pro mnohé obtížným úkonem. Stydlivost dělá své a muž kolikrát neví, jak na tu pěknou slečnu s černými vlasy nebo na tu dívku s brýlemi s vyčesanými vlasy do podoby figurky na Člověče, nezlob se, zapůsobit. Pozvání na kávu se tolik nenosí. Doba je drsná, a tak se někteří seznamují způsobem, že v davu slečně či ženě skočí na nohu, přidupnou, jako by típali cigaretu, a řeknou mile, co se tu motáš, krávo!
Prosím takhle ne. Chápu, že slušnost je na ústupu a samota je tíživá, ale pozvání na kávu je stále v kurzu. Nejprve kávu, pak moučníček, večeřička, a ostatní se uvidí třeba u snídaně. Nepodceňujte to.
Kumulace na místě
Anděl, Náměstí republiky, Náměstí Míru, I.P. Pavlova, Václavské náměstí – ano, tam to bude žít. Velmi žít. Přiblížení ke kolejím pod vlivem špatné předvánoční nálady, že vám ta zmalovaná mrcha vzala onen krásný kousek plecka a kýty (to mohla být dobrota), že vám někdo vyfouknul před nosem krásnou kabelku, kterou chtěla manželka, a jinou, bohužel, nemají, jen v modré barvě nebo červené – takové přiblížení pouze na vlastní nebezpečí.
Rovněž tanec na kolejích se nedoporučuje. Docela provozu vadí. Zažil jsem na Andělu vystoupení Heidi Janků, která rozpálila zmrzlé lidi svým "Když se načančám" takovým způsobem, že jsem s tramvají málem kličkoval, což se s kolejovým drážním vozidlem dělá opravdu špatně. Taky jsem je skoro načančal. A definitivně.
Sto metrů s taškami už vítěze má
Žádná tramvaj není poslední. Vyprávěl mi kolega, jak jednou do prvních dveří přiběhla jakási blondýna, držela dveře (jak jinak) a volala na řidiče do kabiny:
"Počkejte, počkejte, počkejte!"
Ale ne, že by to volala normálně, jak byste asi podobnou větičku pronesli vy. Ona byla zoufalá, jako by někdo v okolí rodil nebo jako by ji honil úchylák a ona chtěla, aby ji dohnal. Skoro se rozbrečela.
Pak se objevila další blondýnka (nemám nic proti takové barvě vlasů a ani nejsem na vtípky s nimi spojené), také hysterická. Cupitala, ruce před sebou jako kočka Mína v disneyovce Aristokočky (takhle s těma rukama taky tancovala twist Uma Thurman v Pulp Fiction), ve tváři výraz zoufalství z pádu světa, jako by právě došla rtěnka.
Samozřejmě ani jedna nepoděkovala, což nechalo kolegu chladným, ale ne natolik, aby neotevřel dveře a neřekl dívkám, jaké mají štěstí, poněvadž je poslední tramvají a za ním už trhají koleje.
Dívky se na sebe udiveně podívaly:
"A to jako fakt?"
"No, fakt!" odpověděl řidič.
"A jak pojedeme zítra?" zeptala se jedna a druhá hned odpověděla:
"Asi metrem!"
Co bylo dál, nevím, za to vím, že dobíhačů bude na kila. V ruce tašky, v očích strhaný výraz, padesát metrů, čtyřicet – pokud všechny tašky drží v jedné v ruce, tak v druhé mají na 99 procent mobil a důležitý hovor ředitele zeměkoule. V tomhle případě taky uvidíte, že mobil je těžší než deset, dvacet kilo v taškách, jelikož lidé na tramvaj mávají vždycky tak, že zvednou raději ruku se zavážím nežli s mobilem (zákon logiky a pracujícího mozku nad sto procent).
Asi to ale nebude mít na počkání vliv, jakou ruku zvednete. V předvánočním provozu zpoždění narůstá geometrickou řadou, a to že řidič nepočká (pane Valičku, ano, stále na Vás vzpomínám, na Vás a na Vaše humorné cestovní názory) má důvod, že se chce na konečné alespoň vyčurat. Případně na přestávce sehnat něco teplého k jídlu, aby to nakonec snědl studené kdovíkdy, poněvadž na snězení nezbude čas.
Neserte nás (žádost od kolegy)
Tenhle blog píšu na Palmovce v budce. Někdy mu říkáme, Bílý domeček. (Kdo zná dějiny Holocaustu má teď černý vtip navíc, ano i tam je to hra o přežití.) Tramvají je kolem plno. Jak na kolejích, tak uvnitř. Proč, víte, už jsem to vysvětloval i na kameru. Zeptal jsem se kolegů, co vám mám dát ještě za radu. Hned se toho několik lidí chytlo. A nadpis je výsledek.
Další část článku je vlastně interaktivní – v přítomném čase, když píšu, ozývají se další žádosti, na vás, na cestující.
(hlavně nevytahujte auta, čepičkáři)
říká kolega, co obědvá smažené kuře a bramborovou kaši,
(když mi tam skočí dědek, tak asi zabrzdím ne, asi ho nesejmu, tak to prostě cukne)
zní od kolegy u sodovaru,
(já se s nima fyzicky rozčilovat nebudu, jeden pohled na ně, do něhož naliju veškerou nenávist, je lepší než pár facek)
vzkazuje kolega poeta,
(hi hi hi hhihihi)
chichotá se kolegyně, která si maluje oči silnou černou linkou a směje se úplně stejně jako paní Barbora Hrzánová, když v audioknize Lichožrouti namlouvala Hihlíka,
(buďte doma)
je nesplnitelné přání pana odboráře, který jede – protože odboráři u nás jenom jedou, zpátky ni krok.
Zbytek:
Když si zmáčknete tlačítko dveří po jejich zavření, už se neotevřou – když jste idioti, nebo cool mother fuckeři a jdete mezi kolejemi a ukazujete mi prostředníček, budu zvonit – když si po půl minutě u sloupku vzpomenete, že chcete jet druhou tramvají v zastávce, a vyjdete k ní, tak nejspíš nepojedete, páč ji nestihnete.
(Přes rameno se mi právě dívají pánové K. a L., jenž má na ruce vytetováno K.)
Klid a nohy v teple (taky od kolegy)
Seděl u druhého stolu a zdálo se, že nás ani neposlouchá. Jeho slova přišla skoro jako z jiného světa. I mezi námi jsou lidé zvláštní, podezřele empatičtí. Do nadpisu by se celý jeho výrok směrem k vám nevešel, ale ve zkratce vás prosí, abyste zachovali klid a mysleli na vánoce trochu jinak než jako obvykle (jako bych vás sám nežádal o nic jiného). Prý ví, že to nesplníte, ale zkusit to můžete.
Na "věčného tramvajáka" je ten kolega ještě poněkud mladý, ale mluvil hezky. Dokonce vás ani nebral jako nepřátele. Spíš jako ovečky, které budou potřebovat v následujících týdnech svého rozumného pastýře.
Budeme za dopravní pastýře všichni, ačkoli si nedělejte iluze, že za některé vaše kousky by se nenašel ten, co by o vás hůl nejraději přerazil. Na víc kousků. My ostatní taky nebudeme kázat o lásce a objímat vás a líbat po tvářích, jako to dělal Ježíš, když kráčel krajem. My stejně kráčet nebudeme, jen pojedeme, budeme na vás koukat v zrcátkách, pozorovat na ulicích, zvonit na vás, a všechno ostatní, co by bylo nakonec jako strašně dlouhý výklad všeho, co bude.
Buďte, prosím, hodní, a pokud ne hodní, alespoň smířliví. My jsme taky jenom lidé – stejní jako vy – tudíž i vy jste pastýři.
PS: Mám linku 14 a už to jede, a už pasu.
