Je to tam. Vždycky se to tam objeví po posledním říjnovém dni a visí to tam, jako když se Vám do bytu zvenku dostane nepříjemný zápach a vy se ho nemůžete zbavit.
Větráte. Pouštíte do boje osvěžovače vzduchu, na topení sušíte pomerančovou nebo mandarinkovou kůru kvůli aroma, ale pořád to tam je. Fyzicky už ne, avšak v nose se vám zápach usídlil jako nepříjemná vzpomínka, kterou nemůžete dostat z hlavy.
Začalo to tuhle středu.
Nejdřív jsem si myslel, že všeobecný dopravní zmatek je vinou dušičkových svátků. A mohl jsem na ně svádět ledacos, protože mrtví se budili a já je doopravdy viděl. No viděl, tak trochu. Na Karlově náměstí stálo jakési podium a z něj se linul zpěv Elvise Presleyho, a co já vím, tenhle pán je už nějaký pátek mrtvý, a přesto mu to na mrtvolu zpívalo podezřele dobře.
Ano, chápu vás, vás skalní, co nevěříte. Třeba není mrtvý. Třeba král žije. Někde na slunném ostrově, který je mimo lodní trasy a jediné letadlo, co se k ostrovu přiblíží, má na palubě hromadu zbytečných věcí. Třeba další televize. Vrásčitý král leží na pláži, popíjí koktejl a vedle něj na lehátku leží vybělený černoch, který si co chvíli sáhne do rozkroku a udělá Juhýýý – pak si pohladí Gramy a sousedovi řekne: "To jsme to s nima ale vydrbali, co?"
Já teda Elvise na Karláku neviděl. Jen ho slyšel. Z kolejí na pódium vidět nebylo. Ale povím vám, že jsem ho vlastně ani vidět nechtěl. Umíte si představit, jak musel vypadat? Když vstal z hrobu, po letech, a nějakou náhodou se ocitnul na Karlově náměstí a zpíval cosi o tom, že chce padat v lásce. Víte, to nemusel být hezký pohled. On určitě zase dělal ty svoje kousky s nohama a pánví, poněvadž to Elvis-Pelvis dělá a bez toho to není on. A zetlelý kloub už nemůže držet jako dřív. Jen houknul to svoje Wop-bop-a-loom-a-boom-bam-boom, celá noha se určitě obloukem poroučela do publika, kalhoty nekalhoty.
V Praze byl všeobecný zmatek, jaký já dlouho nepamatuju. Původně jsem chtěl s cestujícími na lince 16 tvořit mírové rozhovory mezi řidičem a cestujícími, jak jsem anoncoval v posledním blogu, ale na kamarádíčkování nebyl čas. V jednu chvíli jsme na lince 16 dokonce stáli na třech místech. Na Pavláku, na Palackého mostě a na Andělu. A když stojíte s tramvají, lidi se přátelit nechtějí. Do toho nehod jak máku, a jednu půlhodinu dokonce hlášena jedna každých pět minut. Prostě zmatek.
Ale svátky zemřelých v tom byly nevinně.
Ono to bylo ve vzduchu. A já to pochopil v okamžiku, když jsem spatřil v masně u Křečka vedle divadla Gong vánoční stromeček a světýlka a kouličky. Duch vánoc netrpělivě čekal za v našich končinách vyrůstajícím Halloweenem. Čekal, až děti vyzvrací poslední sladkosti a dospělí vystřízliví po nočním tahu v kostýmech plnící nejen dětské sny, a vyrazil kupředu jako šelma. Doslova vytryskl z ničeho a rozšířil se do stran jako popel vybuchující sopky.
Je to tu.
Poslední roky mi daly za pravdu, že Vánoce (vánoce) se roztáhly před svá pravidelná data. Už to nejsou tři dny plus ten den, kdy naděluje Mikuláš. Fungují vlastně celý prosinec. Jako by ten shon sám sebe povýšil na další svátek a patřil k té pohodě, která má nastat.
Já jsem si vždycky myslel, že se lidé nenechají jen tak zblbnout a třeba přijde rok, kdy se na všechno kolem vánoc vykašlou, nebudou žít reklamami v televizi na cokoliv vánočního (tradičního, správného, tak bacha, vy, co jste proti tomu), a oslaví je tím, že si koupí jeden dva dárky, dětem trochu víc, kapra pořídí den dva před svátkem, s úklidem se moc mazat nebudou (Vánoce přijdou, i když klepnete pouze jedinou dečkou), a užijí si pohádku na jedničce (plus Pelíšky) a dospělí si k tomu udělají hezký večer s alkoholem a rozmarným svátečním sexem.
Ale ne, ono se to nestane. Tedy ne velkém. A důvod je, že je to prostě ve vzduchu. Je to jako chřipka, nebo něco horšího. Dostane vás to. Skočí po vás, nacpe náladou, vykouzlí v mozku krásné představy o svátečních dnech, o spokojenosti, o lásce, o touze, a pak se to bude dívat, jak podléháte a jste nakažení a ještě dokážete nachcípat někoho kolem sebe.
Jenomže pak se to třeba nesplní. Jako jedné paní z mého příběhu.
Ano, ventilovat - všechno pustit a třiadvacátého prosince večer se posadit do křesla. Zapnout televizi a koukat, jak se otevře stěna a za ní se objeví pohádková země klidu a míru. Jako velká voda nateče do obývacího pokoje, zalije manžela na gauči, co cucá pivo jako mimino flašku, a promění ho na fajn chlapa s úsměvem jako mladý Belmondo nebo Mel Gibson. Jako pavouci poleze po stěnách všechno to dobré a ona se posadí do křesla jako královna vší pohody a zavládne.
Nebude to tak. Ty to víš. Mnohá očekávání přinášejí o to větší zklamání. Kolikrát si slyšel o hádkách přesně na Štědrý večer – při smažení kaprů, kdy žena je na půl slavnostně nalíčená a v pěkných šatech na pánvi obrací prskajícího kapra, zatímco muž chodí v košili a trenkách a děti se škrtí v kravatách. Stačí málo, a domnělá vysněná pohoda se rozprskne a obrátí se naruby, jako když z odpadu vytekla smrdutá nahnilá hmota.
Není to přehnané, když slyšíš o vánočních stromečcích, co letěly z okna na ulici, když někdo sám sebe přesvědčil, že tomu druhému se jeho dárek nelíbí.
"Tobě se to nelíbí, že jo. Nelíbí. Tak to řekni, mně nemusíš lhát. Prostě to jen řekni. Cože, líbí, to by ses tak netvářila? Tobě se to nelíbí co?"
Slyšel si o ozdobách, z nichž zůstaly střepy a do nich se obtiskla něčí záda pádem a přimáčknutím osoby nahoře. Ruce sevřený pod krkem a v televizi nová pohádka z produkce České televize. Za chvíli prásknutí dveří, ubrečený oči ostatních, nevěřící pohledy. Vánoce v rytmu doby.
Výlukové trasy štěstí
Pravděpodobně to mnozí nevnímáte kolem sebe tolik tragicky jako já a jste vůči onomu viru ve vzduchu imunní. A možná vám některé věci vadí stejně jako mně – třeba to, že svátky jsou už vlastně tady, co se reklam a nahánění dárků týče.
Ale já vím, že už to ve vzduchu je. A co se dělo ve středu se bude opakovat. Ne každý den. Ten vir není zatím tak silný, je však i vychytralý. Bude růst. Jako rostou květiny, stromy, různá monstra, i on bude střádat síly a plnou silou zaútočí tak kolem desátého prosince a výš. Do té doby nás bude jenom zkoušet a nechcípávat další a další oběti. On totiž ví, že bude mít vůči nám převahu.
A je již ve vzduchu.
