Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Politická situace jako pro malé děti (nebo odrostlejší)

21. 10. 2016 17:40:04
Každý jsme nějaký. A každý se svým způsobem zajímáme o dění kolem. Někdo o dění jenom u nás, jiný celosvětově. Někdo víc, někdo méně, někdo dokonce vůbec. I nijaký zájem je zájmem.

Posledně jmenovaným někdy závidím. Někdy. Domnívám se, že všeho moc škodí, a tak i samozřejmě škodí opačné úplně nic – člověk by měl něco vědět. Ale závidím jim tu možnost svobody, jak prochází životy, aniž by se starali o něco jiného než žít si vlastní život (byť ne docela naplněný, ale to je taky na debatu), mít v práci, v pátek večer si dát pivo a kouknout na hezký film, v sobotu to samé, v létě mít hezkou dovolenou na místě, kam jezdí poslední roky non-stop, vánoční svátky mít co nejkouzelnější a u Mrazíka se s přáteli hezky po x-té pobavit.

Skoro se to nezdá jako reálné, aby kolem nás žili lidé, jež by neovlivňovaly okolní situace hýbající nejen naším státem, ale i světovými dějinami. Vtip je v tom, že je sice vnímají, avšak jelikož jim nerozumí, nijak nestojí v dráze vlny událostí, a spíše přihlížejí, jak jsou ostatní vlnobitím meteni, aniž by věděli proč.

Občas se s podobnými lidmi setkám. Jakmile mám čas je poslouchat, dalo by se říci, že si jejich životní rozhled užívám. Ne, nemyslím to hanlivě. Nesměji se jim, ani je nepomlouvám před druhými, natož abych si díky nim honil svoje ego a vytahoval prsa jako holub, že já jsem něco víc a o něco dál.

Politika u takových lidí nemá šanci. Je nezajímá pan prezident, páni ministři, dokonce nemají zájem o žádného poslance, aby ho jmenovali a hned začali nadávat. (Opravdu se mi ještě nestalo, že by ke mně přišel třeba kolega a ptal se, jestli znám toho a toho poslance a hned dodal: "To je chlapík! Tomu to tam ale jde! Viď. Ostatní jen sedí a nic nedělají, ale on, on, jede. Toho prostě musí všichni milovat!")

Kdepak. Nadávat na ně nebudou – a když už nadávat, tak na něco pořádného. Třeba na slimáky.

"Těch je letos hodně. A von soused je takovej blb, že než je posype solí, stačej mu naklást vajíčka. A co pak. Honit to po zahradě sekačkou. Fůůůj, to je hnus. Ani slepice to pak nežerou. No a pak má bejt na chatě klid. Kdepak. Pivečko v ledu, k tomu sluníčko. Ale kdepak, vono i v zimě je tam hezky. Klid, a člověk hned ví, že se blíží vánoce."

A posloucháte dál a dál, třeba hodiny, a nezaslechnete nic o politice, o migraci a uprchlících, nic, o čem se tu plní blogy od rána do večera. Žijí ve svém krásném světe, který se ani moc neliší od světa tam za zrcadlem.

Horší je, pokud někdo takový, kdo vykoukne ze své země, přičemž za ním ještě hopká králík v klobouku s čajovým šálkem v pacce, co dneska taky má nenarozeniny – a začne se zajímat. Horší pro něj. Jak se chudák takový člověk má orientovat v mediální potopě, která jako by měla jenom jediné pravidlo, a to že na nic nejsou pravidla? Názory na události se vylučují navzájem a každý má zaručeně pravdu, poněvadž druhý, třetí, sedmiliontý ji nemá, a basta.

Další problém je, jak má takový člověk pochopit některé záležitosti, kterým zřejmě nerozumí ani ten, kdo je vytvořil či činní, poněvadž sám v názorech přeskakuje a mění názory jako zajíc jamky.

Já jsem jednomu takovému vysvětloval jeho dvě otázky.

1. Co jsou to kvóty na migranty, a proč je máme brát?

2. Proč se nemáme doma dobře?

Netvrdím, že ten člověk byl mentálně slabší. To ne. Jenom se o to jednoduše nezajímal, takže si neudělal svůj názor, protože nevěděl, z čeho si ho má vytvořit.

Takže ty kvóty. To jsou čísla a ta čísla jsou počet lidí, které má naše republika přijmout v rámci masové migrace z jihu a jihovýchodu.

Zeptal se mě, proč je máme přijímat, když je nikdo nezval?

To byl trochu oříšek, ale dá se to vysvětlit. Bez krve, aniž nadáváte na nějakou Mädchen.

Představ si dům ve společný péči obyvatel, jako za socialismu. Ale s tím, že se to myslí vážně, ne jak to bylo. Je to barák, o nějž se nájemci společnými silami starají. Nejen že se střídají v mytí schodů a uklizení dvorka, hlavně se dohadují a společně rozhodují postup údržby a oprav po bytech. Vždycky se vyberou nějaký peníze, ty se dají do společný kasy, a pak se rozhoduje. Jo, jasně, není to zrovna férový, páč někdo má k těm penězům blíž, tak holt má ty kachličky v koupelně lepší. Lidi kradou všude. To se nezměnilo.

No a teď si představ, že pani Merkelová, co bydlí ve druhym patře a má docela solidní a velkej byt, na schůzi nájemců řekne, že by se tu dala ubytovat ještě jedna rozvětvená rodina. No to víš, že se to ostatním nájemcům nelíbí. Dům je tak akorát, a žádná další rodina se sem už nevejde. Ale na to jim pani Merkelová řekne, že je to stejně jedno, co si ostatní myslí, poněvadž oni už jsou na cestě a brzy se přistěhujou.

A oni opravdu přijedou. Nejprve si je pani Merkelová vezme do bytu, protože ho má velkej a luxusní. Živí je, podstrojuje, ačkoli se to její rodině nelíbí, poněvadž po chvilce už není jasné, kdo je tam v tom bytě pánem. No a do toho pani Merkelová na schůzi řekne, že je potřeba, aby si i ostatní byty vzali někoho z tý nový rodiny a postarali se o ně.

Asi chápeš, že tohle se jen tak nikomu nelíbí. Každej má rád ten svůj byt jak je a nepotřebuje do něj nikoho novýho. Ona ryba a host třetí den smrdí. No a tak se některé rodiny bouřily, ale pani Merkelová jim vzkázala, že jednou bydlí ve společném domě, a tak se musí podělit všichni. Jo, pan Anglán, co bydlel vedle v maringotce, ten už je za vodou. Jakmile tohle slyšel, zapřáhnul a byl fuč. To my to máme horší. My za vodou nejsme, a jen tak nebudeme.

Když jsem tohle vysvětlil, druhá strana chápala. Ale hned se zeptala na tu druhou otázku. Proč se nemáme dobře?

Člověka hned napadne odpovědí na kila. Plete do toho vládu, všeobecnou situaci ve světě, korupci, neschopnost nic udržet na místě, lidi kolem sebe, a ty odvážnější i sami sebe. Nakonec však pomohlo umění, jelikož nedávno před tímto rozhovorem dávali film Nespoutaný Django a tam to bylo všechno jako na talíři. A on ho viděl taky. A tak mu říkám:

My jsme otroci. Co si budeme povídat. Sníme o svobodě, ale nikdo nám ji nedá. A ani si ji nevybojujeme. To se jenom tak říká. Možná si sami pro sebe stvoříme takovej malej vesmír, v němž budeme spokojení. To umíme velice dobře. Ale kolem nás pořád budou ty pouta.

A otrokáři jsou ti nahoře. Politici, zbohatlíci, velcí podnikatelé. Ve skutečném světe nejsou všichni tak špatní, stejně jako ne všichni otrokáři byli přímo zlí. Jsou výjimky, kdy jsou milejší, možná trochu přející, ale na pole za tebe nikdy nepůjdou. Ti nejhorší jsou arogantní jako ten DiCaprio tam. Pamatuješ na tu scénu, jak domlouval černochovi, kterej chtěl utéct – jak se o něj stará, jak ho hýčká, jak za něj dal tolik a tolik dolarů. Tohle přesně dělaj politici s námi. Dokážou svoje chyby na nás a pak nás ještě za to rozbrečet. A to neni jen tady. To je po celym světě.

No s pak tam byl takovej ten černoch, co ho hrál Samuel L. Jackson. Stephen se jmenoval, bílý vlasy, o holi chodil. Taky otrok, ale už lepší. Už si moc něco dovolit na otroky pod sebou. Trochu se cejtil jako otrokář. Sice věděl, že nikdy nebude, jenomže ty pocity měl. A v tomhle světě jsou takoví Stephenové třeba takoví ti malí politici na okresní úrovni nebo odboráři, prostě takoví vyvolení z řad otroků, co nikdy nahoru nedojdou, protože je tam nikdo nechce, jenomže to na věci nic nemění, že už nemusí dřít na poli a trochu si vychutnávají tu ozvěnu moci, kterou mají.

A on se mě zeptal, co je tedy v tom světě Django?

Ten je sice spravedlivý, a má přesnou mušku a umí řešit problémy – ale všeho jen do času. Sice se zbaví otrokáře a Stephena, avšak nikdy taky nedosáhne vrcholu moci, aby mohlo být úplně po jeho. Odjede se svojí ženou do dálky, do svého soukromého vesmíru, a stane se legendou. Takovým vzorem pro další dny.

A co třeba takovej ten zubař? Ten otrokář nebyl. A měl otroky rád.

To nebyl, ale klidně mohl bejt. Jenže prostě nebyl. Naopak, neměl je rád. Čas od času se objeví člověk, který má na to být otrokářem, ale nechce. Prostě mu to nedovolí něco v něm. Třeba svědomí. I když otrokářství asi o svědomí nebude. Proto si taky s DiCapriem nakonec nepodal ruku a odprásknul ho. Takhle končí všichni, co to s lidma myslí dobře.

A jak to tedy s námi skončí?

Zeptal se mě a já chvilku musel přemýšlet.

Nakonec řeknu: Nejspíš titulkama a závěrečnou písní.

Jiné synonymum pro úplný konec lidského bytí mě totiž nenapadnul

Autor: Pavel Hewlit | pátek 21.10.2016 17:40 | karma článku: 15.50 | přečteno: 338x

Další články blogera

Pavel Hewlit

Na jeden rok s blogy končím

A ono taky proč ne. Když se podíváte na události posledních dnů, není se co divit, že mnozí o své práci tady mají jisté pochybnosti.

2.12.2016 v 16:34 | Karma článku: 40.33 | Přečteno: 1714 |

Pavel Hewlit

Opatrný blog

No dneska být opatrní musíme. To není jako dřív, když nás jenom popadli, štípli, až jsme měli modřinu. Dneska už jde o víc. O ideály v cosi.

29.11.2016 v 18:43 | Karma článku: 21.86 | Přečteno: 622 | Diskuse

Pavel Hewlit

Jak jsem si pochutnal na Řezníkovi

Některé mediální kauzy mají ty výhody, že se díky nim dostanete do jiných směrů a navštívíte místa, na něž byste pravděpodobně nikdy nenarazili, a když ano, nijak víc byste se o ně nezajímali.

29.11.2016 v 7:46 | Karma článku: 22.03 | Přečteno: 851 | Diskuse

Pavel Hewlit

Tenký led Ortele a pana Kryla

Původně jsem čekal na Velkého šéfa na jedničce – to mě v televizi včera zajímalo. Jenže běžel až po desáté, a to ještě se ztrátou díky vyhlašování výsledků šaškárny jménem StarDance.

27.11.2016 v 14:25 | Karma článku: 35.09 | Přečteno: 1544 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Jana Slaninová

Po volbách jako po bitvě

Vítězný ryk neb smutek, černý flór. A čerň tiskařská má hody. Internet se může strhat, jak data sviští sem a tam.

21.10.2017 v 10:44 | Karma článku: 9.86 | Přečteno: 280 | Diskuse

Jana Majová

David a genetický Goliáš. O svalové dystrofii popáté.

I tento blog bude o Davidově mámě. O jejím úhlu pohledu, životních zlomech a rozhodnutích. Jen už jsme společně jejich příběh pojmenovali. Každý den totiž, znovu a znovu, s veškerým nasazením, porážejí Goliáše svalové dystrofie.

21.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 12.03 | Přečteno: 374 | Diskuse

Filip Vajdík

Manipulace: Věru musíš dát karmu tomuto článku

Věru, ti kteří kliknou na tento článek, můžou očekávat šťastné zítřky. Je ale potřeba pevně věřit tomu, co je v něm napsáno.

21.10.2017 v 1:43 | Karma článku: 6.79 | Přečteno: 230 | Diskuse

Luděk Kratochvíl

Volby do parlamentu 1920/24

18. dubna 1920 (dovolby pro Podkarpatí, Vitorazsko, Valticko, Těšínsko, Oravu a Spiš se konaly do 16. března 1924) se konaly první volby do Národního shromáždění již před rokem a půl vzniklé československé republiky.

20.10.2017 v 20:42 | Karma článku: 9.42 | Přečteno: 357 | Diskuse

Karel Trčálek

Než nás zadáví svoboda volby

Snad už jsem se z těch voleb docela nepomátl! A vy určitě taky! Což vy taky nejste už z toho docela pomatení?

20.10.2017 v 19:34 | Karma článku: 8.47 | Přečteno: 273 | Diskuse
Počet článků 504 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1211

Ctitel Hitchcocka i Walta Disneyho – to dohromady jde a oba mají k sobě blízko. Vyrůstal jsem na hororu a jemu podobných fantazií. Živím se jako pražský tramvaják, avšak nijak neskrývám, že bych chtěl lidem dát i víc než bezpečný přesun z bodu A do bodu B. Třeba jim nabídnout příběh. Myšlenku. Pobavit je, rozplakat, donutit, aby se podívali na místa v sobě, která se báli navštívit.

Motto: Palte dle uvážení + Lidi, mám vás rád, ale radši bděte.

 

Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz

Literární odkazy: https://www.facebook.com/pisalek/



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.