Jak příroda nepodporuje moje redukční touhy

O hubnutí píšu často – a přiznám se, že tentokrát jsem k hubnutí po dlouhé době přidal pohyb.  A z toho jsem vedle nejen já, ale asi i příroda. Mstí se.

Teda ne že bych běhal. Rozhodně se nehodlám zařadit mezi takové ty veselé běžce, co klušou po nábřeží a usmívají se, protože jsou tak krásně vitální a mají jistě jistou budoucnost plnou pozitiva a prosperity. Ne, to ne. Mezi ně nemůžu. A kdybych se náhodou takhle nutil mučit tělo, rozhodně nevyběhnu za denního světla.

Tlustí běžci (až na několik výjimek) jsou noční běžci. Světlo jim vadí, stejně jako lidi okolo. Víte, já se domů často vracím stezkou pro cyklisty a pěší – teda cyklisti si myslí, že je pro cyklisty, a pěší zase že pro pěší, ale to máte jedno.

Teda ještě jedna věc, ona ta stezka zase není pořád. Ona se opravuje. Má sice prvenství, že je to nejdražší stezka na světě, a jako by jí to nestačilo, nasypaly se do ní další miliony, aby se přestavěla a vypadala líp s obytnými domy okolo. Takže tahle stezka v Hloubětíně směr Vysočany se vlastně otevírá jen jako omylem a vždycky na chvíli.

A když byla tahle stezka omylem otevřená, a já na ní hodil, potkával jsem noční běžce. Ty poznáte snadno. Máte pocit, že za vámi běží sentinel. To jsou zvuky, které navíc jsou ve tmě ještě strašidelnější, a přidáváte do kroku taky, třebaže víte, že proti stvoření z pekla, co vydává ze sebe tohle, nemáte šanci.

Ale pak vás předběhne, vy spolknete Vasocardin na uklidnění (pokud ho máte v peněžence), a obdivujete se člověku, co se nutí hýbat, a malou chvilku, skutečně malou si říkáte, že byste do toho rovněž měli šlápnout.

Pak popoběhnete, dole vás píchne, nebo vám přeskočí koleno nebo kotník, a vy si nadáváte, jaký máte blbý nápady.

A já jich včera měl více než dost.

Už jen to, že jsem zase vyrazil pěšky domů, přestože vím, že stezka je pravidelně zavřená, a abyste se na ní alespoň na kousíček dostali, musíte složitě obcházet a pak hledat cestu. A já si myslel, se přiznám, že jsem ji našel ve svahu vedle můstku nad silnicí, u něhož uzavírka končila.

Bylo půl jedný ráno, nikdo nikde, a já se vzpomínkou na vojnu svižně vyrazil do svahu. Jeho délka nebyla ani deset metrů, převýšení šlo tak o čtyři, a já si povídám, támhle šlápnu, támhle šlápnu, a jsem nahoře, a můžu se bouchat do prsou jako gorila.

Jenže v polovině ouha. Noha mi podjela a já nahmátnul trs trávy. Prsty mi do něj zajely a já zjistil, že půda, po níž hodlám dál stoupat, nepatří k nejpevnějším, je jak hodně špinavý máslo, a prsty se noří a trs mě odmítá držet, byť ho přemlouvám na výdrž slabých sto třiceti kil. Instinktivně jsem padnul na koleno, asi doufaje ve vytvoření důlku, od něhož bych se později odrazil.

(O něco později jsem už pracoval s teorií, že svah vyjdu po kolenou celý.)

A tak se držím, prsty hluboko, druhá ruka už taky svírá bahno, jako by ho chtěla pojmout za manželku, koleno klečí, to se nemění, a já se nehýbu – a to se nemění taky

V životě jsem měl už hodně bodů a situací, u kterých jsem pochopil změnu, a že věci přímo od nich nepůjdou, jak jsem si představoval. Ale všechny tyhle body měly jedno společné. Uvědomil jsem si jejich existenci či působení mnohem později, a vždycky jsem nad nimi jako by vzdychnul s nostalgickým uvědoměním. V tomto případě to bylo jiné. Poznal jsem bod změny na první pocit.

Trochu to připomínalo historku, kterou vyprávěl pan Nárožný, jak uvíznul na skalce a nemohl ani nahoru a ani dolů. Já byl na tom podobně. Avšak rozdíl v tom byl. Já odmítal volat o pomoc.

Jako na potvoru, když jsem pochopil, že tahle zkratka mě bude stát někde hodně hodně hodně moc bahna a možná zranění, ulici oslepily reflektory automobilu. No ty vole, pomyslel jsem si. Jestli to budou Cajti, budou se smát ještě zítra. A jestli mi řeknou, abych slezl, budou mě muset odstřelit, poněvadž čistou bundu a kraťasy nehodlám dát lacino (kdo sám pere, žehlí, a vede vůbec celou domácnost úplně sám, pochopí).

Takže jsem se svah jako by víc zabořil, a jak si uvědomil doma v zrcadle, zabořil jsem se do něj, jako bych bahno nejen chtěl za manželku, ale hodlal s ním mít i předmanželský sex. Trs trávy mi vrazil jazyk do pusy.

Auto přejelo, ani nepřibrzdilo. Jedno vítězství. Ovšem poslední.

Chvilku jsem cupital na kolenou, jako bych chodil po jiný, hodně divný planetě – a pak jsem to chlapácky vzdal.

Pamatuje na film Predátor. V druhý půlce Arnold uniká džunglí, a v okamžiku, kdy ho mimozemšťan málem dostane, uklouzne a jede po bahnité klouzačce dolů. Já sice nejel tak dlouho, ale v českém znění jsem řekl to, co Arnie v originále, a to v přesném překladu.

Docela mě zarazilo, že jsem jel nejen po bahně, ale i chvilku po chodníku. Prostě jako blbeček jsem jel po zámkové dlažbě, která po dešti připomínala led. No, alespoň jsem byl dole.

Vstal jsem, sáhl si dozadu a hned si pomyslel, že budu cééélebrita, páč já mám teď oproti zvyklostem normálních lidí do zadku díry dvě.

Nějak víc jsem to neřešil – spíš jsem řešil, abych nikoho cestou nepotkal. Ačkoli, co bych taky komu vyprávěl. Prostě jdu, a když někoho potkám, nic se přece neděje, není na mě vidět.

O něco později v jiné domácnosti.

"Táto, ty se celej chvěješ! Táto, co ti je, povídej, co tije! Pověz. Ty mě děsíš. Co se ti stalo?"

"Mámo…"

"No, táto, povídej, neboj, už si doma, už ti nikdo neublíží."

"Mámo…, já…, já… Já to viděl!"

"Co táto, broučku, no tak, povídej, maminka ti pomůže!"

"Šlo to proti mně. Víš, tam, jak normálně venčim psa. Na tý stezce, co ještě není zavřená. Teda vlastně, co je omylem otevřená. A tam byl. Šel pro ti mě, ve tmě!"

"Nebreč, kytičko, nebreč – nebo jo, vyplakej se. To se ti jen něco zdálo!"

(Brek, frk, smrk) "Byl tam, já ho viděl. Vypadá, jako by měl jen jednu nohu. Byl celej černej, vošklivej. Byl tam. Něco z něj padalo. Mohlo to být bahno, ale taky to mohlo bejt z něj. Víš, jako přímo z něj! Maso, svaly, z něj."

"No, už je to pryč, neboj, půjdeš si lehnout!"

"A on sem nepřijde?"

"Nepřijde, medvídku, nepřijde. Maminka tě ochrání!"

"Ale on nebyl z tohohle světa. Šel, vlastně se pajdal. Nadával. Pořád k sobě čuchal. A nadával, že je debil. Že mohl jít kolem. A víš co je nejhorší?"

"Co pusinko?"

"Pak… Pak. To je tak strašný!"

"Co, Lásko?"

"Pak mě pozdravil!"

Největší dilema na stezce mezi stromy jsem měl, jak si sáhnu pro klíče do kapsy u bundy, abych ji víc nezaprasil. Ruce nebyly rukama, nýbrž pařáty, jimž scházely dlouhé nehty. Nakonec jsem klíče ven dostal a proklouznul domem jako pavouček, kterého neslyšíte, nevidíte.

Zul jsem bahno a začal se omývat. Batoh nakonec tolik nedostal, jak jsem si myslel. Zato noha a zadek nevypadaly nejlíp. Co naděláte, koupání v šatech sice není obvyklé, ale někdy nemůžete jinak.

Jak se tak sprchuju, najednou si myslím, co mi dno sprchového koutu, a vůbec celý ten prostor, kam jen voda dostříkla, připomíná. Ne že bych to znal, ale něco povědomého v tom bylo. Až pak jsem si uvědomil co. Takhle nějak asi vypadá, když se domů vrátí vrah, co někde v lese zamordoval ženskou a celý rozechvělý ze sebe smývá stopy činu. Až na to, že ta krev, stékající dolů, byla moje.

No, už nejsem nezničitelný jako dřív a odnesla to pravá noha. Pod bahnem to nebylo vidět, ale kamínky na svahu udělaly své a z poloviny vypadala jako vnitřek nedopečený sekaný.

Ale co. Omyl jsem se. Omyl kalhoty a ponožky, odrolil tenisky a počal se ošetřovat. Kysličník jsem doma neměl (koupil jsem ho až dneska), za to jsem našel Alpu. Bylinkovou. A tak jsem nohu okořenil.

Rozhodně tohle po mně neopakujte.

A že kořenění nebyl dobrý nápad, jsem pochopil, jakmile jsem po patnácti minutách dotancoval tango a navěsil zpátky lustr, o který jsem zakopl, jak jsem běžel po stropě. Vůbec nechápu masochisty, co na tý bolesti, hovada, mají. Pálí se, probodávají, dělají další hnusárny, a ještě u toho mají pocity orgasmu srovnatelné s nebeskou extází. Já neměl ani ťuk podobného.

Ovázal jsem nohu a odskákal do postele. Předtím jsem si ještě vykloktal, poněvadž vysoký řev mi kapku prohrábnul hlasivky. Dneska mluvím jako pan Moravec, když by mutoval.

Ještě než jsem usnul, jsem si říkal, co ta příroda proti mně má. Nic jí nedělám. Recykluju (občas), auto nemám, a když na konečný čurám, tak jen na zelený, aby se zelenalo víc. Tak co proti mně má?

Usínal jsem s pocitem, že třeba nechce, abych hubnul. Že mě má ráda, jaký jsem. A něco na tom bylo. Kulhaje jsem si včera odpoledne dal na Palmovce dortík.

A příroda odpověděla.

Za hodinu mi chcípla v Lidické ulici tramvaj. Takže má proti mně něco jiného.