Víte, dříve jsem vás měla za sebe poněkud podceňujícího se normálního kluka....

Teď mne napadá že by vám velmi prospělo zasednout třeba do hospody mezi normální lidi. Zřejmě žijete jen na internetu a pokud řídíte tramvaj, moc toho asi z okolního světa nemůžete vnímat.

Mám dvě dcery - 21 a 13... starší jede v Instagramu a tak, mladší zase ve hrách.... nicméně tak špatné jak píšete to s nimi není. naopak velmi dobře vnímají city a pocity tak jak k to jejich věku přísluší.

Vás považuji za o fous mladšího než jsem já - a musím říct, že na tuto generaci jste počítači (i tím seznamováním skrze ně) dost postižen.

Než Vám odpovím, asi bychom měli potencionálním čtenářům diskuzí vysvětlit, že jste již některé mé články komentovala, ale nijak jste v komentářích neřešila mě. Zlom, a možná je to jen náhoda, přišel, když jsem napsal do diskuze jednomu nejmenovanému blogerovi, dle Vás, ne příliš trefný příspěvek. Avšak, může jít skutečně o náhodu a pouze pro Vás nastal čas mě řešit, neboť jak se říká, v životě každé ženy přjde období pořešit si svého Hewlita. Nicméně stále platí: Dvakrát měř, jednou řeŠ.

Každý článek je nějak mířen. Vy jste moudrá žena, a tak víte, že kdo nemá smysl pro ironii a nerozumí nadsázce, nemá u mě šanci, klepe si na čelo a výhýbá se tramvajím. Tento článek je zřejmě mířen víc specifičtěji, než by měl být, a tak jste nabyla mylného dojmu něco o mých vlastnostech.

Nebudete se proto divit, když nyní napíšu, že kdybych Vám dal přečíst něco jiného, třeba byste mě neposílala do hospody, nýbrž byste někoho posílala na mě. Nedávno můj kolega četl část mé knihy a napsal mi, cituji: "Na první čtení jsem se bál toho, co jsem četl. Na druhý jsem se už bál toho, kdo to psal!" Myslím, že nikdo jiný moji práci se slovy nedokázal popsat lepším způsobem

Souhlasím s Vámi, že se mohu trochu podceňovat, ale taky může jít o formu skromnosti. Přeci jen jsem člověk, který píše, má nějaká literární ocenění, ale paradoxně nemá ani jedinou vlastní knihu. Takže spíš ta skromnost a smíření s osudem.

Postižený počítači a internetem se necítím. Za život jsem hrál dohromady pět her, a spíš než monitor si dám stránky knihy. Nebo vycházku. (Kvůli Vám jsem teď spočítal, že na netu trávím denně cirka dvacet minut - a to ne vždy sosám informace) Na vycházku právě mezi ty lidi. Je škoda, že necítíte z mého psaní, jak moc se o lidi zajímám, ale jak se někdy píše, porucha možná není na Vašem přijímači. Případně, vyčkejte, všichni operátoři jsou vytíženi.

A k té tramvaji, kdybych právě nevnímal při řízení okolní svět, moc daleko bych nedojel. Naopak čím víc vnímáte, koukáte, vyhodnocujete lidi,

To jsem Vás hezky inspirovala Teď jen co s tím? Pár mladých co ještě žijí normálně existuje, ale když to takhle půjde dál...

Zblbnem - a oni nás budou mít za blbce. Ale to je vývoj, i když někdy může směřovat zpátky. Vždycky se však najdou nějací, co budou plavat proti proudu. Je jen o tom, jak dlouho to vydrží a kam vlastně doplavou.

Tohle není jenom poplašná vize, řekl bych, že to je alarmující popis situace kolem nás. Také ji vídám a dost mě děsí. Nedávno jsem se ptal jednoho mladíka o dvě generace mladšího, který se hotovil na narozeninovou party své spolužačky. Na můj dotaz, jakou kytku jí koupí, odpověděl: Na co, už jsem jí to poslal na facebook.

Bylo by to dlouhé povídání a není vůbec vyloučeno, že jsem někdy v tramvaji stál za vašimi zády a taky se divil jako vy. Ale spíš jsem viděl v nějaké restauraci dva mladé jako vy v MHD, jak si sedli ke stolu, vytáhli mobily a nejspíš zahájili své rande. Po dvou skleničkách vína a prakticky bez jediného slova se opět zvedli a odešli. Na to se nedá říci nic než: Nazdar hodiny.

Jsem rád, že jsem si toho nevšiml jenom já - a je to celkem děsivé, když si uvědomíte, že technika postupuje mílovými kroky a situace může být ještě horší, a to když se některé věci, jako třeba vztah, začne považovat za přežitek minulých generací a začnou se vztahy řešit pouze povrchně a na nás starší, co se umíme vést s tím druhým za ruku, začnou koukat jako na troglodyty.