Čtenářům blogu jsem dal pětistovku

Ne, prosím, nehledejte ji. V peněžence ji nemáte. Ani jsem neposlal složenku. Co se mě týče, o bohatství se dá v mém případu mluvit tak nanejvýš na nesnáze a na pitominy s literaturou.

Ale jestli počítadlo na blogy nelže, jako že ne, je tohle pětistý příspěvek, který na blog vkládám. Vynechám fráze jako, páni, to je tak dávno, co jsem začínal psát… to vám, panečku, byly představy, jak psaním změním svět, jůůů… já byl tak mladý, jééééé… to tramvaje jezdily jinak (trojka na Lehovec), jííííí… to jsem byl ženatý, blééééé…

Nemá význam vás zatěžovat, co všechno se za ty měsíce stalo. Ostatně všechno máte v blozích v zástupu za tímhle posledním. Ten zástup je zvláštní. Je zvláštní, kdo všechno v něm stojí a jak kdo vypadá.

Je to jako pohled na život sám. Některé blogy, třebaže datem staré, vypadají mladší a jsou samá sranda a baví okolí a nikdo jim vyšší věk nehádá. To jsou takové blogy, které sice jsou napsané dávno, pořád však mají co říct, byť ne aktuálně. Jsou jako dobří známí, které když potkáte, víte, že se u nich najde nějaká směšná historka, co vás rozesměje, a vy jste rádi, že jste tohoto známého zrovna dneska potkali.

Pak tam jsou starci. A nikoli věkem, či datem, chcete-li. Jsou to opravdoví starci. Ne takoví ti kouzelní, jací se vám líbí na pohled a hned vám připomenou babičku či dědečka a společné návštěvy ZOO či chuť svíčkové, kterou maminka nikdy tak nedělala, protože měla jinou chuť. Jsou ošklivými starci. Jen je vidíte, hned víte, že s nimi budou problémy. Nadávají vždycky a na všechno. Nic jim není vhod.

Občas páchnou. Odvracíte se od nich, ale nic jim neřeknete. Jste soucitní s jejich stářím. V duchu si říkáte, že vy nikdy takoví nebudete. Ať se s vámi stane cokoli. Jen bych vám přál, aby se vám předsevzetí splnilo.

Tihle starci jsou články, které se mi moc nepovedly. Něco jsem na nich odfláknul. Někdy je třeba psal příliš horkou jehlou. Zestárly příliš rychle a teď jako ti starci nadávají, a jediným důvodem k tomu je, že se jim život nevydařil podle představ. Držkují, že je všechno kolem dokola špatně a nikdo je nebere vážně. Ve frontě nejdou přeslechnout. Spíš jsou však k vzteku.

Pak tam stojí lidé, kteří se usmívají a pokyvují hlavami nad tím, co říkají ostatní. Něco vám na nich nesedí. Jsou až moc milí a usměvaví. Říkáte si, že trochu přehrávají a že je jejich vstřícnost strojená. Pokud se na ně podíváte podezíravým pohledem, odpoví vám udiveným výrazem roztomilého štěňátka – jako by chtěli, abyste se zastyděli za to, co si o nich právě myslíte.

To jsou články na karmu. Ano, i já byl honič karmy. Přiznávám se. Občas mě to popadlo a udělal jsem článek, který neměl jiný význam než získat vaše uznání za pomoci "karmových témat". Však víte sami, co vás láká a na co pak kliknete a autora pošlete do nebe, kde je mistr světa amoleta.

Dneska už tu potřebu nemám a divím se některým autorům a blogerům, že při svém literárním umu nedokáží čas od času opustit svůj velký ostrov karmy a sledovanosti a nepodívají se někam jinam (jinými slovy, že nezkusí napsat něco jiného, méně atraktivního). Ano, plavba z ostrova je po moři bez jasného výsledku úspěchu strašidelná, ale co. Člověk má poznávat svět se všemi jeho kouty. A když se navíc nebojí vody a trochu ji zná, cestě by mu nic nemělo bránit.

Já vím, někdy na oblíbenou věc, s níž jste si dali práci a pečlivě vybírali startovací okénko, aby ji hned vidělo co nejvíce čtenářů, karma 6,25 bolí.

Jenže to máte, jako když jste majitelé neuvěřitelně ošklivého, a navíc k tomu blbého psa. Je váš, líbí se vám a máte ho rádi, třebaže ho pochválí za krásu a za chytrost jen několik vašich věrných přátel a známých. Od dalších lidí se něčeho takového nedočkáte. Pokud se ne tohle naučíte nehledět, a toho pejska jenom milujete, ať je jakýkoli, jste na dobré cestě v sobě něco objevit a odkrýt –  něco, co možná jiní nepochopí, ale pro vás osobně to bude velká věc, se kterou vyžijete do konce života. Se psaním – a psaním blogů – je to úplně stejné.

V mé řadě pomyslných lidí v podobě blogů se najdou i hlučné postavy. To jsou blogy, které si o sobě myslí, že jsou něco víc.  Jsou to blogy, přes něž jsem se snažil rozjet nejrůznější série a seriály. Ani v jednom případě se mi to nepovedlo, takže zbyly jenom vzpomínky na povídky na neděli, tramvajácké miniseriály o známých spisovatelích na trati nebo různé postavičky, jimž jsem vdechnul život, aby se víceméně plácaly v prostém přežíváním a později se ztratily do nicoty. Čas o času se odtamtud vynoří, třeba Bohdan Slizovič nebo paní Levová, moje imaginární sousedka žijící v soukromém literárním vesmíru. Ta se občas vrací se svým nezaměnitelným žargonem a pohledem na svět okolo. Jinak nikoho jiného nepotkáte.

Musím však vzpomenout ještě jednu trojici lidí – a to opravdových. Tři jména. Boháček, Kudlička, Smutný. V jednom období se vyskytovali na konci každého blogu. Diskutující si mysleli a obviňovali mě, že se jedná o nějaký Blacklist lidí, jež nemám rád. Nebylo to pravda. Právě tahle trojice v tom úseku mého psaní představovala můj soukromý názor na všechny ty diskutující, co ani tak nechtějí přispívat do diskuzí, nýbrž spíš mi oznámit, že jsem vůl či blbec a neměl bych psát.

Přiznávám, že pan Boháček tam byl trochu navíc, ale taky jsme tehdy měli mezi sebou dlouhé diskuze, než se u mě vůči k jeho osobě vypracoval (lepší slovo mě nenapadlo, snad ještě slovo: vyevoluoval) určitý obdiv – ten vyvrcholil, když jsem se měl s panem Boháčkem setkat na předávání povídkových cen, kde jsem chtěl, ač nejsem milovník selfie, požádat svého hrdinu o společný snímek.

Hezky jsme se přesunuli k něčemu, co dělá blog blogem, a krom přítomnosti čtenářů, ho formuje do dokonalosti. K diskutérům.

Jsou to oni, kdo mnohdy dodají blogu třešničky pro parádu a udělají z něj něco víc. Za ty roky jsem napsal několik blogů, které měly pouze vyprovokovat diskuzi a příspěvky diskutérů se proměnily na čisté zlato. Třeba takový diskuzemi doladěný blog byl o smrti Ivety Bartošové. Tam to jelo jak po klouzačce.

Díky některým diskutérům jsem se v životě uklidnil. Zatímco před lety jsem u některých lidí a jejich názorech vyskakoval jako pouliční kocour trefený diabolkou a hned cítil potřebu vysvětlovat, proč se dotyčný mýlí a co si myslí špatně, dneska jsem diskutér, jehož osoba je zalitá sluncem, obalená do duhy a ptáčkové mi zpívají na uklidněnou. Pravda, někdy odpovím trochu víc nesvatě, ale už to není jako dřív, kdy jsem se hádal skoro o všem a nevěděl nic o trolování. Dneska už si na ty horský skřítky dávám pozor.

Sluší se diskutujícím poděkovat. V prvé řadě ženám – těm mým květinkám, které mám všechny rád, že bych je nejraději všechny najednou objímal a dával jim pusinky na čelo a do vlasů. Ach, kytičky moje, co já bych si bez Vás počal, kdybyste mi nepsaly, a zvlášť v dobách, když mi bylo ouvej. Kde já bych bez Vás byl? Každá řádka mě potěšila a já Vás mám rád.

(Jen tak mezi námi, dámy, jedna diskutérka na Vás všechny žárlí, že mi píšete, ale neřeknu která.)

Pánové, vás objímat nebudu, ale rád vás mám taky. Ne tedy jako ty diskutérky, ale něco jako vztah to je. Rovněž jste mi přesnili pohledy na věci, o nichž jsem věděl jen málo.  A hlavně klidnili jste mě. To, že dneska píšu jubilejní blog je i vaše zásluha. Díky vám za to.

A když jsme u toho děkování, sluší se poděkovat dvěma institucím. První z nich je Dopravní podnik. Kdyby mi nedal práci, nepůjčil tramvaj a nedal tolik důvěry, abych vozil lidi, více jak polovina blogů by nikdy nevznikla, a já mu za tu příležitost psát o světě na kolejích děkuju.

Druhou institucí je samotní iDNES.cz. Děkuju Vám. Dali jste mi možnost publikace, a i když si někteří myslí, že je to součást velkého byznysu (což je), pořád je pěkné, že dáváte prostor neznámým pisatelům a jejich tvorbě. Velká poklona a smeknutí redaktorům, protože ně vždy asi bylo jednoduché všechno přečíst.

Poslední odstavec je však pro toho nejdůležitějšího v životě blogera.

Hlavně díky Tobě píšu, vážený čtenáři. Jsi to ty, pro kterého doma, venku nebo na konečných píšu o tom, co jednak zajímá mě, a co by stejně tak mohlo zajímat Tebe. Netvrdím, že jsem se pokaždé trefil, snažil jsem se však. No dobře, milý čtenáři, s pravdou ven – někdy jsem tě svým způsobem trochu zneužíval. Co je ti do mých starostí, bolístek, průserů a podobných nepříjemných věcí? Asi nic. Avšak že jsem ti o nich mohl psát, ulevilo se mi a já s každým slovem cítil, jak mi pomáhá, že s tebou mluvím a svěřuji se. Prošli jsme spolu dlouhou cestu. Nebyla přímá a nebyla ani značená a nebyla zakreslena v žádných dosažitelných mapách. Šli jsme trochu oklikou a já ti ukazoval nejrůznější místa a zákoutí. Někdy jsme se zastavili a odpočívali a debatovali. Jindy jsem tě zase zavedl do míst, kde jsi nikdy nebyl, a ruku na srdce, kolikrát ani já. Ty si mě na oplátku zase nasměroval ke svým místům a já je prozkoumával a posuzoval. Ne pokaždé jsme si rozuměli. Někdy se strhla polemika, možná až přehnaně ostrá, v jiných časech jsme se chlácholili, že bude líp a změny jsou za rohem. Tak či tak. Pořád jsme byli spolu, nebo sobě nablízku. Často jsme se drželi za ruku, protože jsme měli strach, že se jeden druhému ztratíme. Několikrát to tak už vypadalo. Cesta jeden k druhému se však vždycky ukázala. Jsem rád, že jsi se mnou. Doufám, že nám naše společná cesta ještě nějaký čas vydrží. Nevím, jak dlouho, ale doufám. Doufám.