Noční vice-boj (dneska jsem Batman)

Mám noční. Pořád ji mám. Sedím v tramvaji ve smyčce Barrandov, kolem je tma a mám pocit, že občas slyším vlčí vytí – a to se přibližuje.

Noční je pro mě pracovní noční můra. Zatímco kolegové trpí představami o náhle rozjetých tramvají, když oni přestavují výhybku, či jízdou mimo koleje do jiného směru a následně parkující v průjezdu domu, já trpím na noční.

Říkáte si, co je na ní tak strašnýho? Je to jen noční. Je to vlastně denní nebo odpolední, která je ve tmě, nic víc. Ale není. Opravdu není. Někdy mám pocit, že pro noční provoz se rodí zvláštní cestující. Nebo je někde vyrábějí a pak oživují blesky. Noční je jako z jiného světa.

Na noční směny má každá vozovna své koně. Své černé jezdce. Jak jsem někdy napsal, svůj k svému, a i tak jsou tihle vyvolení pro práci v noci jaksi duševně přizpůsobeni a já si je neumím představit v denním provozu. Tedy umím, avšak působí divně.

Původně jsem měl nápad, že bych i sem přilípnul kousek z knihy Výlukové trasy štěstí, v níž se o nočních jezdcích mluví (a co dělají), ale asi by to byla silná káva na neděli, takže jen vzpomenu na slova mého otce, který se před lety vracel z dovolené a jel nočním spojem ze Šárky. Od jeho dob za panelem se dost změnilo, avšak zcela si to uvědomil až tu noc. Povídal:

"Bál jsem se těch lidí kolem. A bál jsem se i toho řidiče!"

Máme na noc své vyvolené, ale i ti někdy onemocní, a tak je musí zastoupit někdo jiný. Je to šílenství. Představte si, že by Batman na svoji šichtu hodil bobek a ukázal na nějakého chudáka, co o to ani nestojí, aby na něj někdo ukazoval, a řekl: "Dneska je to na tobě!"

Pak toho chudáka přes protesty navlíkli do latexu, dali kuklu a poslali vykonávat spravedlnost. Jak to asi může dopadnout. Blbě. Ten chudák bude mít trauma.

Je pravda, že při nočních šichtách se setkáte se zajímavými postavami tohoto světa, kterých by se neměl bát ve svých fantaziích ani DC Comics. Jednou jsem se s noční tramvají blížil k zastávce Ocelářská a tam stála jediná, malá postava. Měla na sobě deku a připomínala E.T. mimozemšťana, co se maskuje. Věřil jsem, že jakmile otevřu dveře, udělá na mě velkýma očima blik blik, posvítí si prstem a řekne au. A já taky řeknu au. Nakonec se z té postavy vyklubal malý opilý bezdomovec, pravděpodobně stvořený pro armádu jako specialista pro boj ve vysoké trávě.

Těch divných lidí je víc. Jako třeba včera před půlnocí na Bílé Hoře. Je to jedna z mála konečných v Praze, která je děsná na odjezd. Máme jízdní řád a musíme ho při odjezdu dodržovat. Na všech konečných jsou čidla, takže se ví, v kolik jedeme. A z konečné máte šedesát vteřin od stanoveného odjezdu. Při jedna a šedesáté vteřině se už dispečink může zajímat, a taky zajímá, proč jste neodjeli včas a jaký je přesný důvod, který se pak eviduje.

Na Bílé Hoře jsou světla, která vás pouští – a ty nepadají jen tak. Při příjezdu se navolí, a čekáte dvacet něco vteřin, než se zastaví rušná silnice směrem na Ruzyň, a pak jedete. Máte startovací okno deset vteřin, sotva. Pak šlus. Pak zase čekáte.

Vtip odjezdu je ještě jeden. Nesmíte odjet dřív než ve stanovený čas. O to se taky dispečink zajímá proč. Takže se musíte trefit. Není to zase nic tak složitého, stačí počítat – avšak, jak asi tušíte, nikdy nespočítáte chování cestujících. Jako já včera.

Už to vypadalo na krásný start. Pěkný, povedl se mi, skoro mám zavřené dveře, a že je už zavřu a pojedu, vyjde to akorát na pět vteřin, když tu náhle chlap, dědek, a už je ve dveřích a drží, a nepovídá:

"Dobrý večer, pane řidiči, mohl byste, prosím, trochu posečkat, moje starší přítelkyně běží, byl byste tak laskav, děkuji," ne tohle neřekl, místo toho pronesl:

"Počkej, ještě běží!"

A měl jasno. A to byl senior. A tomu mohla slušnost ještě něco říkat – ale neřekla.

Měl jsem je jednu možnost. Vyjít ven, a volit znova, co nejdřív, pak je ještě šance opustit smyčku v limitu a neburcovat dispečink.

Vyjdu ven a skutečně se ke mně někdo blíží. Byla v bílém, jako péřová nevěsta, a utíkala stylem, který připomínal špatně střelenou laň v důchodu. Běžela, jako by se rozhodovala, jestli soutěží v trojskoku, nebo bude vrhat oštěp. Běží a volá:

"Ježíši Kriste, Ježíši Kriste!"

A já, jak tak stojím vedle tramvaje, navolený nový cyklus, roztáhnu ruce a chrčivým hlasem řeknu:

"Ne, jenom já!"

Paní se divila. Asi opravdu čekala někoho jiného.

(To mě naučil v jedné scéně Freddy Krueger, opálený chlapík, který byl zajímavý nejenom tím, že každé dívce, již ve snu potkal, říkal láskyplně, ty malá děvko.)

Nakonec jsem to stihnul na zpoždění 59 vteřin.

Ještě k tomu držení dveří. Věřte nebo ne, je jiné než za denního provozu. V nočním čase má jakousi symbolickou funkci dokazování moci. Zatímco přes den jen tím serete řidiče, v noci tím navíc můžete zabodovat u dívek a žen.

Je málo příležitostí, jak dívce či ženě dokázat, že jste skutečný chlap, pravé testosteronem nabité hovado. Války poblíž nejsou. Když zapálíte dům, nějakou dobu trvá, než se rozhoří, abyste zachraňovali, a historka, že jste v knihovně vycházeli dveřmi určenými výhradně pro vstup, už taky není in.

Ale dveře tramvaje, to je ono. Dneska, Masaryčka. Sice se tramvaj nikam nechystá, ani bzučák nezvoní, ale týpek v brýlích, drží, drŽÍ, DRŽÍ, BOŽE, DRŽÍÍÍ – a slečna může nastoupit. A on je jako v ráji. Dokázal to, je chlap, a ona mu za to dá. Slast, lásku, a kdo ví co ještě. Úplně je vidím v posteli, jak jsou v nejlepším a ona sténá, svíjí se, a opakuje:

"Ach, ty jsi je tak, držel! Držel! Ty si bejk! Řekni to!"

"Držel!"

"Ještě jednou!"

"Držel!"

"Víc!"

"Držel!"

"Jo!"

"Držel jsem ty zkurvený dveře!"

"…ááááááááááách…"

Opilci. První zombie jsem měl v jednu ráno. Mladá, ale pěkná. Celou dobu jsem si myslel, že vrhne. Já bych to pak posypal pískem, a jí taky. Ale přifouknul jsem si sedačku, abych seděl výš, a byl tak nad věcí. Nakonec vystoupila u nádraží v Holešovicích. A nevrhla.

Vítězem noci se stala ta, co nastupovala na Moráni. Byla starší, avšak o to zkušenější. Hned jak nastoupila, začala se bavit s tlačítkem pro otevření dveří. O čem, to nevím, já ji nerozuměl. Tlačítko pravděpodobně ano, protože se rozsvítilo. Zombie se s tlačítkem rozloučila a vystoupila na Zborovské.

Tlačítko dveří. Věděli jste, že na dveřích je nápis POZOR TLAČÍTKO DVEŘÍ – ano je tam, s vykřičníkem. Málokdo o tom ví. Zavřené dveře někdy dokáží divy. Dokáží i měnit lidi. Lidé mnohdy začnou zaříkávat, nadávat, bouchat, kopat, plivat, v jednom případě i čurat.

To bylo na Letné, kdy tramvaják stál na světlech u Letenského náměstí (ne v zastávce) a kolemjdoucímu se zdálo, že je na něj tramvaják ošklivý, že ho nechce pustit, tak mu dveře pochcal.

Když se dveře otevřou, nemáme jako řidiči vyhráno. K tomu, abyste nastoupili je potřeba hodně úkonů. Třeba vyjít schody. Zjistil jsem, že tahle věc je problémem, jakmile držíte mobil, hlavu máte sklopenou k displeji a ťukáte. To se zastavíte a ten pohyb nástupu prostě nedokončíte. Synapse v mozku zamrznou a je konec.

Problematika zamrzlých individualit není jen tématem na blog, to je přímo na román. Jednou ho napíšu. Bude o člověku, jemuž takhle mobil změnil život natolik, že potom třeba rozřezal ženskou, nebo se stal ufonem, nebo já nevím, třeba sestavil vládu. Prostě chyba systému.

Jak ty neurony v mozku zamrznou, o to víc se probudí, když se dveře zavřou a dotyčného přivřou. To je najednou rychlost, jak mozek vybuchne. To je nadělení. Mobil nemobil, to je přímo na trest smrti pro tramvajáka. Už mydlete provazy.

Ale našly se i hezké momenty. Na Andělu jsem turistům vysvětlil, jak na Smíchovské nádraží. Nevím, odkud byli. Jazyk jsem nepoznal, ale dorozumívali jsme se něčím jako angličtinou švihnutou vysočanštinou. Na Smíchově mi poděkovali, a to roztomilou češtinou:

"Tekujeme – thoobrá noc!"

Páni, takhle hezky mi to rozhodně neřekl opilec, jehož jsem na Barrandově vyhostil z tramvaje. Ten mi taky česky, leč ne tak roztomile, oznámil, že jsem píča a čurák.

Je skoro půl třetí ráno. Za chvíli zase jedu. Vlky jsem odehnal špekem z chleba. Je lepší obětovat ten z chleba než ten svůj z břicha.

Mám pocit, jako by vám tohle psal voják ze zákopů těsně před tím, než se začne přes nepřátelské linie probíjet k vlastním lidem. No, nechce se mi, ale musím. Pokud byste už o mně neslyšeli, berte to jako zpověď. Ale doufám, že to nějak dopadne, a já ve výpravně svlíknu latex a tu podobu Batmana předám někomu jinému a dlouho o tom neuslyším.

Mějte se. Měl jsem vás rád. Jedu.