Sex přes strop z první ruky

A nemyslím tím něco sprostýho, jako z ruky, nebo rukou – jako že někdo je na tom tak, že pravačka je manželka, levačka milenka, a když hladítě oběma najednou je to grupen sex.

Tohle je spíš smutná zpověď chudáka, který k cizím sexuálním hrátkám přišel jako slepý k houslím, a stal se nechtěným posluchačem a částečně i divákem něčeho, co ani slyšet a vidět nemusí, a i když to ve skutečnosti vlastně nevidí, je z toho vedle.

Mám nové sousedy. Zásahem osudu je, že noví nájemníci vystřídali senilní paní, o níž jsem také několikrát psal (a přišel mi její osud natolik smutný, že jsem ho použil i v románu), třeba o tom, jak měla představu, že ji o vánocích kradu rádia a ukrývám doma zloděje. S novými sousedy si začínám myslet, že to nejsou lidé, kteří si vybírají bydlení podle svého, ale že je to naopak, a byt sám si vybírá, koho u sebe (v sobě) uvítá. Svůj k svému.

Tudíž klid nemám ani náhodou a moje představy o klidném spánku se rozplynuly asi tři neděle po nastěhování.

"To jsou tak milí lidé," říkala mi sousedka, která je tak trochu sluníčkářka a miluje úplně každého. Svůj k svému – ona je lesbička se dvěma dětmi a ti noví milé lidé jsou homosexuálové.

Kdo mě čte, ví, že s odsuzováním za sexuální xenofobie u mě prostě nepochodí. Ano Gay Pride ne, tam mám výhrady, dokonce písemné, avšak proti svazku dvou homosexuálu nemám nic. Svůj k svýmu.

Avšak jakmile se u jakékoli osoby objeví špetka čehosi netradičního navíc, většinou takový člověk narazí na problémy plynoucí z nepochopení – z obou stran. Byť na to nepochopení každá ze stran kouká jinak, každá si klade stejnou otázku, co na tom ten druhý nechápe? Takové problémy se objeví, když oné špetce dáte volné pole působnosti a vypustíte ji ze sebe jako gejzír.

A u sousedů se tak stalo.

Byl jsem od sousedky zvyklý na mnohé. Na noční záznam poslaneckých interpelací vysílaných v hlasitosti sto, kdy mě ze snu budil Miroslav Kalousek, tvrdící, že nemusí nic nikomu dokazovat, že jeho strana je v názorech stabilně stabilní. Na další slova ministrů a poslanců, která končila někdy až za svítání a vystřídala je repríza pořadu Sama doma, a já se dozvěděl, jak na marmeládu a na kvasinkovou infekci. Zvyknul jsem si i na její návštěvy a dotazy na neexistujícího zloděje. Překousnul jsem její taneční kreace, jež ve tři ráno rozhoupávaly lustr v rytmu valčíku raz-dva-tři. Avšak jak se říká, není tak špatně, aby nebylo hůř.

Poprvé jsem se se sousedy přes strop setkal v trojce. To jsem ještě nevěděl, že jejich špetka zvláštního v jejich osobnostech je trochu exotického balení. Nejdřív se zdálo, že nahoře probíhá obyčejný mejdan. Obyčejný se vším všudy – i s tím, že se účastníci nejprve dobře baví, dostanou se do varu, a jak to někdy chodí, s vyšší hladinou alkoholu se pohádají. Stačí jiskřička a zápalná šňůra hoří. A někdy nálož vybuchne a vznikne i požár. Jako v tomhle případě.

Hořelo hodně, alespoň mně se to tak jevilo. Lustr se otřásal pod dusotem přítomných, jako by v malém prostoru běhali dokolečka jako křeček v akváriu, přičemž se ozývaly hýkavé zvuky podobné hekotu. Tehdy jsem ještě mnohé nevěděl, takže moje rozlícená nálada patřila jenom k tomu, že to tři muži holt přehnali s alkoholem.

Kolem třetí hodiny jsem už spát nemohl. Prostě to nešlo. Kdo namítne, že v téhle situaci jsem podcenil aplikaci pěnových špuntů do uší, tomu odpovím, že samozřejmě tuto variantu znám ještě z dob obývání bytu sousedkou, a proto vím, jak záludné jsou. Pravděpodobně proto, že fungují až moc dobře a s nimi ani neuslyšíte budíka a zaspíte do práce. A pokud je v uších máte, stejně spíte jen na půl oka a co chvíli se budíte a kontrolujete budíka. Nic moc.

Zazvonil jsem o patro výše. Několikrát, než jsem si uvědomil nefunkčnost zvonku. Pak přišlo na řadu klepání. Dveře se otevřely.

Stál v nich soused, trochu opilý, ve tváři trochu něco jako úsměv, něco jako škleb, tělo mírně vypracované (víc než já), penis na stranu, měřil si mě pohledem a hned povídá, že je to dobrý, že už končí, a já se otočil a šel po schodišti dolů.

MOMENT.

Já byl ospalý, takže něco jsem si uvědomil až později a v mezipatře u balkonu se zarazil. Penis na stranu. Trochu jsem vykulil oči.

Trpím mírnou spánkovou opilostí, což je případ, kdy se nějakou dobu po probuzení neorientuji ve svých myšlenkách. Někdy to trvá i dvacet minut. Nevím, kdo jsem, kde jsem, proč tam jsem, těžko poznávám přítomné lidi a většinou se dorozumívám čímsi, co se velmi podobá vrčení nebo tlumeným skřekům. Problém jsem měl na vojně a musel ho řešit vstáváním patnáct minut před budíčkem. Ještě že jsem nezažil noční poplach. Netuším, jak bych to zvládnul. Asi by mě na místě zastřelili.

Takže penis. Proboha, kdo komu otevře jen tak? Jen tak? Prostě jen tak. Vzpomínková sekvence utržená jako šok před několika vteřinami se mi vrátila s rychlostí a razancí parní lokomotivy a já znovu hleděl na podivného hada, který se neuměl rozhodnout, jakou tvrdost si dopřát a zůstal tak na půl cesty a mrkal na mě šibalským okem.

Vrátil jsem se domů. Do postele. Pod deku. Hluboko pod deku. Schoulil se do prenatální polohy, cucal si palec a v myšlenkách se vrátil do podoby malého děcka, na kterého ovšem jako v noční můře útočí slizcí mrkající hadi.

Chodba domu ožila. Slyším dění přes jedinou zeď. Večírek se přesunul na schody a posléze i na tmavou osamělou ulici před domem, na níž se začalo opět něco řešit od začátku.

Jak to tak bývá, několik dnů byl klid. To se stává, když Vám někdo jde vynadat, tak sekáte dobrotu. Když vyčiníte dítěti je hodné třeba i den, možná dva, dospělí to vydrží déle. Nikdy však se zlobením neskončí.

Probudili jste se někdy poslechem výbuchu mužského řevu? Já ano. Ten strach z něj mě dokonale překvapil. V několika setinách se vám děje tohle: vytřeštíte oči, protože máte pocit, že zařvání přišlo z vedlejšího pokoje, tudíž u vás někdo je, a pokud ten někdo takhle řve, nebude obyčejným zlodějem jdoucím krást cennosti, které nemám. Dále se dostaví pocit, že veškerá vaše tíha z těla klesne nárazem někam ke kotníkům, a doufáte, že k nim ještě něco nepřidáte externí cestou. O potu doufáte, že je to jenom pot.

Zařvání se opakovalo a začal i surrealistický dialog:

Ááááááááách

Neřvi

Ááááááááách

Neřvi, do prdele

Ááááááááách

Surrealistický dle mého proto, že dotyčný řvát musel, protože ten druhý mu dělal cosi, co ho k řevu nutilo, třebaže on mu řvaní vytýkal. Mezitím kocour ve svatebních šatech na střeše přízemní dílny před mým oknem se ženil za vodovodní trubku v zlatém rounu, s níž se potkal na výletě do skanzenu nedoručených SMS zpráv.

Tehdy můj den začal po čtvrté hodině ranní, protože jsem už nezabral – ačkoli jsem si vzal špunty do uší, poněvadž jsem měl volno. Za hodinu snaha usnout neměla význam. Přes den jsem toho moc neudělal. Šel jsem spát brzy, a jaké to překvapení, že ač v posteli se slepicemi, den mi skončil až někdy po půlnoci, kdy mě probudil domovní zvonek.

Jakýsi mladý chlapec chtěl jít k sousedům na návštěvu, a jelikož mu neotvírají, žádá mě, abych mu šel otevřít dům a vpustil ho dovnitř. Měl štěstí, že se našemu domu vedle mého okna drolí jenom omítka. Vykukovat ze zdi i cihla, mám na krku těžké ublížení na zdraví, nebo i zabití na základě přesné palby. Ale z čeho jsem byl úplně mimo a co jsem rozdýchával asi ještě dalších deset minut – jak to ten mladík bral všechno s naprostým klidem a volal na mě:

"Hej, pojďte mi otevřít, já jdu k těm nahoru!"

A měl jasno. Mít já tu cihlu, rozsvítí se mu ještě víc.

Co jsem tak slyšel přes strop, trojka tu noc nebyla, a já se vyspal.

Víte, jak se nejlépe odhaluje velké překvapení? Po kouskách. Nejprve teaser, pak trailer, a později zbytek a vy užasnete.

Já užasnul, při dalším přesstropovém aktu, neboť jsem pochopil další článek exotiky v sousedských osobnostech, a to, že byť jsou homosexuály, jeden z nich představuje ve vztahu ženu. Ne se vším všudy. Na to mu něco dole přebývá, a já nechci vědět kolik. Ale v chování.

"Já tě nesnáším, nesnáším!" pištěl soused jako vykastrovaná myš.

"Vypadni. Vypadni do prdele!" křičel druhý soused, jehož přebytek v rozkroku mě občas děsí ve spaní.

"Nech mě. Nesahej na mě, ííííííííííí," pištěl/a soused a začal běhat po pokoji, čímž proměnil můj lustr na kyvadlo.

"Já ti rozbiju hubu, vypadni, vypadni!"

Další dialog netřeba interpretovat. V mnohém se nelišil od uvedených vět, Prostě manželská hádka se vším všudy.

Tehdy jsem to ustál a asi omdlel z nedostatku spánku, ale před několika dny jsem napětí nevydržel (nebo mdloby nefungovaly jako kdysi) a opět jsem vyrazil o patro výš. Ruku připravenou na zakrytí očí. Co kdyby.

Tentokrát sousedé neotevřeli. Srabi. Ale to nic neměnilo na tom, že jsem ráno odevzdal stížnost správci domu, jehož univerzální odpověď na všechno za posledních pět let je:

"No to víte no!"

Ano vím. Moc dobře vím, a tentokrát jsem mu to dal i najevo. Bohužel mě ujistil, že jemu taky na zaklepání neotevřou, což mě trochu zaskočilo, neboť asi přišla doba, kdy se nájemce začne bát svého nájemníka a bude se starat, aby si pán-nájemník nedej bože na něco nestěžoval. Tedy pán-nájemník, který dělá bordel a je trochu jiný. Na slušné nájemníky, s nimiž nejsou potíže se přirozeně kašle a nechávají se svému osudu, hlavně když platí nájem a drží hubu.

Nevím, kam moje soužití se sousedy povede. Opravdu nevím. Vzrušení ze sexu z druhé ruky jsem skutečně nenalezl a silně pochybuju, že bych měl. Ačkoli mi kolega Petr Švarc moji liknavost rozmlouvá a doporučuje mi vzít do jedné ruky láhev a do druhé bič a odejít s úsměvem na návštěvu, myslím si, že na některých rozhodnutích nehodlám nic měnit.

A taky neměnit nic na názoru, že gaye mám raději takové umírněnější – takové, na kterých ani nepoznáte, že patří k procentuální menšině, nebo které se nepotřebují pitvořit, na něco si hrát, zveličovat sami sebe – a jednoduše žijí obyčejnými životy jako my ostatní.

A netahají do sexu potencionální partnery bydlící o patro níž.