Poprali se hned před krematoriem
Tohle mu vadí nejvíc. S tou soustrastí. A musím podotknout, že mně taky. Sejdou se lidi, všichni smutní, hlavy sklopený, pozůstalí stojí a musí vydržet řadu kondolencí a upřímných soustrastí – a to většinou od lidí, u nichž ani nevíte, jestli to myslí vážně, nebo to říkají jen tak ze slušnosti.
(Ano kondolovat je slušnost, ale já se domnívám, že je to přežitek. V současnosti by mohlo za kondolenci sloužit, že si známí dotyčného odeberou z přátel na sociálních sítích, vyhnou se možnému faux pas. Před lety nás opustil kolega a jeho facebookový účet nikdo nezrušil. A jelikož lidé zapomínají, zatímco fb připomíná stále, každý rok na jeho narozeniny se na jeho mrtvém účtu objeví několik přání štěstí a hodně zdraví.)
Když daruju ve Vinohradské nemocnici krev, mám zbytek dne volno. Občas se jdu projít po hřbitovech. Nevím, čím to je, ale jistou afinitou k věcem a místům tajemným jsem spoután už od dětství. Zatímco někdo památky a hrady, já hroby. Procházím se po tichých ulicích smrti jako kdysi pan Kopfrkingl.
A tak chodím mezi hroby, nechávám se opájet sluníčkem, a přemýšlím, jaké by to bylo, kdyby mi tohle všechno patřilo, a já se zbláznil jako ten nebohý pán, co chtěl lidi zachránit před utrpením a dát je do velkých pecí.
Ještě než zajdu do ulic mrakodrapů náhrobků, někdy okolo krematoria. Zdravím skautsky třemi prsty pomníček junákům, co je na straně, a dívám se na pozůstalé, kteří čekají na začátek obřadu, a mnohdy jsou smutní až k pláči. Tady jsem od přítomných kdysi pochopil, co znamená výraz "štkát". Jedna paní tady plakala a vydávala zvuky podobné štěkotu, tak asi štkát jako štěkat (třebaže to tak není).
Já byl na pohřbu jenom jedinkrát v životě – a to jsem byl malý kluk a kolem dokola socialismus. Pohřeb byl slavnostní, tramvajácký. Byla to doba, o níž se dneska říká, že tam bylo všechno špatně, a při úmrtí tramvajáka (a ne přímo ve službě) se vypravovala na svoz na obřad zvláštní tramvaj a pod rakví stála čestná stráž kolegů v nažehlených uniformách.
My s tátou tou tramvají jeli a před krematoriem ve Strašnicích nám všem rozdali karafiát, abychom jím uvnitř uctili památku zesnulého. Moc se mi to líbilo. Všichni před krematoriem byli vážní, zamračení, i když tu a tam se dal zaslechnout vtípek na zesnulého, že to byl sranda chlap, který měl každého rád. Pak nás odvedli dovnitř a pomalu jsme kráčeli průvodem k rakvi a ke stojanu se jménem, a všude ležely věnce a karafiáty, a já taky jeden přidal, a hned jsem se chytnul tátovy ruky a šli někam dozadu.
Mluvilo se mluvilo, a mně to přišlo dlouhé, ale pořád jsem se díval na ty lidi, jak nábožně mlčí a občas kývnou hlavou, aby dali slovům za pravdu. Pak zazněla hudba. Rakev zajela dozadu a stáhla se opona. Já se zeptal táty, jestli je po všem, a on že je, a já mu povídám, že jsi jdu zase pro tu kytku.
Ten den jsme se do života naučil dvě věci. První, že květiny odevzdané se zpátky neberou, a to ani, aby se daly doma mamince, a druhá, jak se lidi mění, sotva vyjdou z krematoria.
Už se tolik nesmutnilo, a spíš narostly vtípky na nebožtíka – a krom nich už i hanlivější slovíčka, že to zase takový dobrák nebyl, že naopak byl na lidi ošklivý, a tak dál a tak dál.
Ještě k tomu obřadu. Dneska když umře Někdo, vysílá se jeho pohřeb on-line. Kamera krouží po vnitřku krematoria skoro jako na vrtulníku, zabírá smutný lidi, pak řečníky, a nakonec zajíždějící rakev a oponu. Je dneska zvykem, že lidé tleskají. Kdykoli slyším v krematoriu potlesk, pokaždé mě napadne, jaké by to bylo, kdyby se opona opět rozhrnula a rakev vyjela zpět na děkovačku. A zase a zase, a třeba pětkrát a lidi by tleskali dál, dokud by je to nepřestalo bavit a rakev konečně nezůstala za oponou – a kdyby byla scéna ještě morbidnější, rakev by nemusela být zavřená, naopak, tělo přivázané na provázcích by se pokaždé zvedlo jako línej Drákula a opile sklopilo hlavu na úklonu.
Chodím kolem místa, kde jsem jako dítě chtěl brát nebožtíkovi darovanou květinu od Dopravního podniku a pokaždé tam vidím pozůstalé. Jednou tam vidím poskakovat takovou malou ženu, celou v černém, závojíček spuštěný z kloboučku. Skutečně poskakovala, neboť vůbec nechodila a připomínala skotačivé kůzle. O něco později jsem si díky ní vzpomněl na básničku z dílny Vodňanský-Skoumal s textem:
Představil jsem tetce – šíleného vědce
Provedl ji trepanaci – na té její lebce
Ta tetka byla ona. Poskakovala mezi pozůstalými a nejvíce se zajímala o věnce. Někdo je přinesl, někdo již odevzdal, ale několik jich ještě mezi pozůstalými viselo na rukách. Nevěděl jsem, co si to s nimi počíná, než jsem pochopil, že měří jejich průměry.
Já jsem se nijak nepřibližoval, bylo by to neslušné, ale napadalo mě, jak říká a každý ji musí vyslechnout:
"No jo, Vonáskovi, ty byli vždycky lakomí. Vždycky! No a teď by se chtěli napást jako mouchy na hovně. Ještě že to Jiřík nevidí, v peci by se ještě musel obracet. No no, a Klikovi taky nezklamali. Že vám neni hanba. Podívejte se, takový roští. To je snad na vánoce na stůl a ne na funus. Ještě že to Jiřík nevidí!"
Tetka zase odskákala k dalšímu smutečnímu věnci a já šel na procházku.
Asi čekáte na tu mlátičku, kterou jsem sliboval v názvu. Tihle se nepoprali. Ani ten den se asi nic významného na náměstíčku před krematoriem neudálo. Nejspíš. Já se tam ten den nevrátil. Jak říkám, procházím se tam po odběru krve, tudíž je potřeba se posilnit, a tak končím v uzenářství před vozovnou a dávám si sekanou, jež má tak zvláštní chuť, že ji přirovnávám k LSD, poněvadž ji chcete znovu a ve větší dávce.
Poprali se jindy, a spíš než o rvačku šlo o pošťuchování, ačkoli nebýt příbuzných, kteří emoce hasili, asi by na rány došlo.
"No, co, pojď, debile!" křičel pán, asi tak čtyřicet, v kostkované košili a nastavoval hruď jako Terminátor, avšak aby udělal další kroky, v tomu mu bránila starší plakající paní.
Skupinka zrovna vyšla z obřadní síně a hádka začala ještě dříve, než si kuřáci zapálili, aby nikotinem zahnali žal.
"Si vyser voko!" řekl jiný pozůstalý. O něco starší a o něco méně kurážný. Ten "ukončovat" nechtěl, byl klidný.
"Si mu dlužil prachy. Si ho vokrad. Jen ať to každej ví. Jsi zloděj, debile!" křičel kostkovaný kyborg a paní ho držela a štkala (ano, haf haf).
"Ty si ho vokrádal pořád, ty… TY…" kliďas nedořekl, protože muž ve službách Skynetu se na něj skoro vrhnul a strčil do něj.
"Tak pojď, ty mrdko!" křičel skororobot.
"Jen pojď, ty spodino!" říkal kliďas a i jeho už tahali dozadu.
"Nemůžete se chovat slušně!" řekla nějaká paní z tábora kliďase.
"Sklapni nulo!" houknul kyborg.
A kliďas: Tos posral.
Kyborg: Tak pojď, mrdko!"
Kliďas: Tě seřežu, že tě nepoznaj ani po hlase!"
Kyborg: Píčo!
Kliďas: Ti rozemelu ksicht!
Kundo!
No počkej!
K boji nedošlo. Nakonec se na muže navěsily ženy z jejich vlastních táborů a dokázaly je dostat od sebe na dostatečnou vzdálenost, kde už asi nefungovala chemie na zabití a oba po sobě jen koukali a občas cukli bradou nahoru, jak se tak bradou cuká, když chcete dát někomu najevo, že jím pohrdáte a brzy po něm skočíte, i když doopravdy neskočíte.
Takže jsem na půdě krematoria po letech od mé první návštěvy coby děcka toužícího po květině jako Malý princ pochopil třetí věc.
Proč někteří lidé vůbec nechtějí obřad, ačkoli je to už vůbec nemusí trápit.
A teď si vezměte, že nemusí jít o obřad pohřební. Klidně může jít o obřad, kde se dávají ceny. Taky si ho leckdo odpustí. A možná i ze stejných důvodů, aby se pak venku hnedka někdo s někým o něco nepohádal.
Pavel Hewlit
Prý mám napsat Putinovi – tak jo, tady to je
Tohle není můj nápad, ale jednoho z diskutérů. On to sice myslel jako vtip, ale i v tom zlomyslném návrhu na moji osobu je kousek pravdy. Nikdo spolu nemluví. Nepíšeme, co bychom chtěli druhému říct.
Pavel Hewlit
Ta válka muší bejt, to Vám poudám
Na rovinu – nejsem zrovna nadšený z toho, co se ve světě děje, a hlavně z toho, co se může ještě dít na základě jedné jediné zprávy o vystřelené raketě.
Pavel Hewlit
Příběhy o žití upravené smrtí aneb Modlitba góje v synagoze
Knihy jsou různé, a to je něco, co netřeba žádnému ze čtenářů připomínat, a ten, kdo nikdy nečetl, ten tomu neuvěří, dokud si dvě tři nepřečte.
Pavel Hewlit
Tak už jsme ve válce, ale já přesto musím řídit tramvaj
Zachovejte paniku, stejně všechno špatně dopadne – ale ještě to není tak špatné, jak titulek tohoto příspěvku hovoří. Válka není a já řídím.
Pavel Hewlit
Půl kila války pro každého, stačí se postavit do fronty
Války jsou smutné, války jsou na prd, války berou matkám děti, války berou všechno, ale je na nich zajímavé, jak se vyvíjejí tam, kde nejsou.
Pavel Hewlit
Ten náš frajer Rakušan
Nejspíše jste zaslechli zprávu, že pan ministr vnitra nechal na budově tohoto ministerstva ku příležitosti státního svátku vyvěsit tři vlajky – Naši, tu druhou a mezi nimi vlajku s Putinem v pytli.
Pavel Hewlit
Jak jsem se potkal s paní Postlerovou a něco jsem pak pochopil, a nejen o sobě
Paní Simona Postlerová je česká herečka a dabérka a její hlas poznáte bez váhání. Zabarvení hlasu je noblesa a tón je krása a někdy i mírně hlubší něha. Takhle bych ho popsal.
Pavel Hewlit
Jak se mi v tramvaji porvali tři rusky hovořící občané
Omlouvám se za kostrbatý název, ale dneska si nemůžete napsat jenom tak něco, třeba to, kdo je kdo, protože to by Vás hnedka mohli podezřívat, že někoho nemáte rádi.
Pavel Hewlit
Americká výchova jako základ konce Čechů aneb Rozmačkaný krabí chlebíček v novém tvaru
Vždycky si uvědomím ony smíšené pocity, jakmile se setkám s rodinkou, kde děti dávají o sobě hlasitě vědět, aniž by právě o tyhle projevy stáli jejich rodiče nebo kdokoli jiný v blízkém okolí.
Pavel Hewlit
Pan ministr se pouze ve svém prohlášení spletl (nebo to nevydržel)
A taky že jo – a ruku na srdce, komu se to někdy nestalo, že řekl, co říct vlastně nechtěl, a nechtěl to říct, až když mu někdo jiný řekl, že to vlastně říct nechtěl. Nebo ještě neměl.
Pavel Hewlit
Jak jsme našli morální polohu svého postoje k válce
A hned na úvod řeknu, že není překvapivá, neboť není ničím novým, co by se od malého, a přitom šikovného národa očekávalo.
Pavel Hewlit
Nebezpečí požáru koloběžek aneb Půlnoční sexy (skoro) hasič
Nemám některé lidi na koloběžkách rád. Nejen kvůli onomu pocitu moci, který ucítí, když pod sebou zavrní elektromotorem, a pomyslí si, že chodci jsou póvl vhodný k likvidaci.
Pavel Hewlit
Disney má další pohádkový genderově vyvážený zářez + něco o rasismu
Pokud je příležitost, nijak se svým obdivem k firmě Disney netajím. Je pro mě ukázkou nejen perfektně zvládnutého podnikání, vedení lidí, ale i ukázkou toho, jak rychle umíte v ledasčem otočit.
Pavel Hewlit
Jelikož nevíte, co Vás čeká, tak jste ještě „stateční“
Blíží se zima, a co se mě týče, já si myslím, že celá situace ohledně plynu dobře dopadne. Ne že by se vyřešila situace s válkou, ta se ještě tak dva roky nevyřeší, ale Vláda nesmí selhat.
Pavel Hewlit
Na základce bude nový předmět – „wellbeing“, a jedničku nikdo nedostane.
Musel jsem nejdřív trochu pohledat ve slovnících, protože tenhle název vůbec neznám a evokoval mi něco jako koupele a masáže, takže něco spojeného s wellness.
Pavel Hewlit
Jezte zdravě, ale přijdete o kouzlo našeho zdravotnictví, ale zase nezahájíte revoluci
Nijak nepopírám, že mnou popsané události mohou být shodou náhod, jako by se právě na mě krutý osud chtěl pomstít, že na zdravotnictví v politickém měřítku delší dobu kašleme a lidi v něm pochopili, že to jenom tak neskončí.
Pavel Hewlit
Velitelka celosvětové aliance demokratických sil paní Pekarová-Adamová
Já Vás včera varoval. Já říkal, že jestli nebudete mít pana premiéra rádi a on nebude mít z Nás radost, paní Pekarová-Adamová něco řekne. A už je to tady.
Pavel Hewlit
Jak bezpečně poznat Rusa, který volí Babiše
Včerejšek a v něm pan premiér Fiala ukázal našemu národu, jak je jednoduché v naší krásné a spokojené zemi rozeznat proruské živly, na něž je dobré ukázat si prstem.
Pavel Hewlit
Paní Pekarová Adamová si přeje svetrový mír a kdy točit pokračování hitu
Svetr paní Pekarové Adamová (dále jen P.A.) se stal již legendární záležitost a politička svým svetrem ukázala cestu, jak se vypořádat s nadcházející energetickou krizí.
Pavel Hewlit
Mi Němec sakásáme tocho Rassist Vinetů
Vy na sačátek musela nejdřív vědět, že mi Němec fždycky ferová osobnost. My dobže fždycky věděla, co je tobfré a co nicht tobfré a mi uměla ze fždycky poučit z der Lapsus.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 943
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1435x
Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz