Poslední sólo starého pána

Třetí povídka, takže er forma (částečně). A je potřeba dokončit osud osoby, která se objevila v předešlých povídkách – byť jen větou. Ale celou dobu tam byla.

Nemocnice Motol. Odpoledne. Ven vychází víc lidí než dovnitř. Kdo by taky chodil do nemocnice v tak krásný letní den, když by nemusel. Radši na koupaliště, nebo do cukrárny na zmrzlinu (do klimatizované cukrárny, samozřejmě) – nebo na Petřín. I v horku se můžete zamilovat a večer si užít erotické dobrodružství.

Starší pán seděl na zídce naproti lahůdkám. Zády se opíral o výlohu a potil se. Na sobě měl černé šaty, bílou košili a povolenou červenou kravatu. Nesnášel jí, ale chtěl jí udělat radost. Aspoň. Kytka v ruce zvadla před hodinou.

Nikdo si ho nevšímal. Jako by všichni kolemjdoucí věděli, proč tam sedí, kouká před sebe a kytka vadne před očima. Kdo si dá dohromady nemocnici, černé šaty na starém člověku a květinu, kterou právě dneska už není komu dát, raději zrychlí krok – u takových lidí nevíte, jak zareagují, když se zeptáte, jestli nepotřebují s něčím pomoci. Jistě že potřebují, ale vy jim v nejmenším nepomůžete.

I když vám to může přijít i zvráceně romantické, jak se druhý (vlastně už ne druhý, jediný) trápí, že se ani nezvedne, aby se došel opít, zhroutit, oběsit – udělat cokoli, jen zahnat tu neschopnost ničeho v sobě. Jenomže se nenechte zmýlit. Tak romantické to být nemusí. Může z toho zbýt jenom to zvrácené.

Prostě si jen tak umřela! Pomyslel si a trochu odplivl z horka. Brečet se mu nechtělo.

Jen tak.

Tenhle překvapivý úder od ní nečekal. Tedy čekal, ne však dneska. Vždycky říkala, že umře na konci podzimu. Ten chce zažít celý. Když byla mladší, často vyprávěla o Osvětimi. Podzim byl nejlepším obdobím, protože v létě mnozí umírali vedrem v barácích. Na podzim bylo nejlíp. Podzim byl naděje.

Ani tohle vyprávění ho nikdy nedojalo.

No tak co. Byla si v lágru a přežila si to. Jiný to štěstí neměli, tak vo tom furt dokola nemel. Jako by nestačilo, že se vo tom žvaní dokola v televizi.

Přežila, protože jí matka udělala starší. Ve vlaku jí zahodila panenku a z kufru jí vyndala svoji sukni a halenku. Obojí jí bylo velké, ale pořád měla tu výhodu, že vypadala starší – takhle si mohli esesáci myslet, že je po nemoci. Plakala, a chtěla svoji panenku. Levka jí říkala. Nikdy jí už neviděla a nejspíš proto každému zvířeti, jež měla, dala stejné jméno. Jen dítěti ne.

Zvednul se a vykročil na zastávku autobusu. Květinu nechal napospas horku. Umřela zbytečně, ani nedokázala udělat radost.

Na autobus čekal a sám by řekl, že lhostejně. Prostě čekal. Nic nepřicházelo. Nic. Nabízeli mu něco na uklidnění. Odmítl. Stál na chodbě a pořád měl nutkání nakukovat do pokoje na prázdnou, ustlanou postel. Chtěli mu dát alespoň prášky na doma. Rovněž nechtěl.

Měl pocit, jako by to mělo každou chvíli přijít. Nějaký náznak emoce. Pláč, třas ramen, vzlykání. Cokoliv, teď hned. Teď na zastávce, teď v autobuse, teď když vystupoval, teď když šel ze zastávky domů. Nic. Nebylo to v něm.

Jako by se mu mstila, že byl na ní takový. Nebyl ideální manžel, no a co? A kdo je. Všude je něco a filmový krásný manželství je stejně jenom na plátně, a oni v něm nežili.

Asi se to v něm zlomilo, když pochopil, že mu nedá dítě. A nedá proto, že je to v něm (měl dva pokusy mimo manželství, a kdyby se povedl, odešel by od ní). Ona s ním zůstala a on s ní. Tak to doopravdy bylo. Jenom spolu zůstali. Nic jiného v tom nebylo – zůstali, aby nezůstali sami. Být s někým je o něco lepší než být sám, byť ve vztahu nic jiného není.

Vyhovovalo to oběma. Jemu víc. Časem otupěl proti čemukoli, co by se za sebemenší střípky manželství považovalo.

Procházel smyčkou na Kotlářce. Opřený o tramvaj stál strašlivě tlustý řidič, něco před důchodem, a kouřil. Koukal se do nebe a jakoby počítal mraky, co tam vůbec nebyly. Podobně to vypadalo u nich doma. Seděli, rádio zapnuté, ona vyšívala, on četl noviny. Občas zakašlal, rádio hrálo, nic jiného se mezi nimi nedělo. Ono "zůstání" se promítalo i do jejich života – možná každý mlčky hledal něco, co tam vůbec nebylo.

Našlapoval na novou zámkovou dlažbu. Vlnka za vlnkou pod ním ubíhaly jako jejich společné roky – jako ta dlažba, pořád stejné, jedna jako druhá, jen s drobnými rozdíly, s takovými, jaké přináší nudný život: dovolená v novém kraji, procházka po novém parku, jež se další návštěvou stane starým a rutinním.

Říkal si, že kdyby teď, teď, tady na ulici se konečně rozbrečel, měl by důkaz, že ji alespoň trochu miloval. Že nebyla jenom zvyk, pouhá společnost jeden pro druhého v životě, jemuž se ani nedalo říkat společný, jak sami se cítili. Možná by se ty slzy staly rozhřešením na její cestě kamsi do neznáma, tam, jak sama říkala, měla jít už jako holka.

Nebrečel ani za její psy. Umírali mladí. Jako by to bylo prokletí, že jiný život než ten jejich u nich nemá dlouhou šanci. Všichni měli stejné jméno jako její panenka z dětství.  Pes, fena, všichni Levka. Ona plakala, on by to považoval za slabost.

Ruka se mu třásla, když otevíral zámek na domovních dveřích. Dům ho uvítal chladným zatuchlým vzduchem, který i přes svoji stařeckost byl oproti horkému dni svěží. Pot ho studil na zádech a již na schodech si rozvázal kravatu a nechal ji viset ledabyle na krku, jako by se vracel z flámu brzo ráno.

Otevřel dveře a zul si boty a jako obvykle je dal pod malou stoličku. Vešel do kuchyně a natočil si půllitr studené vody. Lačně ho vypil, až mu stékala na bradu. Sundal si sako a rozložil ho na opěradle, kde sedávala ona. Sednul si a koukal na stůl. Židle se sakem vypadala jako špatně oblečený polní strašák. Podíval se z okna na střechy domů lesknoucí se odpoledním žárem.

Pak zase na židli.

Už ji viděl rozmazaně, přes příval slz.