Pojedeme na výlet

První ze tří povídek (tudíž začnu ich formou). Asi nejvíc se na léto a cestování těší děti, neboť jejich představivost ještě není zkalená realitou, a pokud trochu je, fantazie to pořád umí vynahradit. Někdy.

Pojedeme na výlet, řekl táta, když se vrátil z továrny a maminka měla radost, protože plakala štěstím. A proč ne? Dlouho jsme nikam nejeli a já mám výlety moc ráda.

Dřív jsme jezdili do moc hezkého hotelu. Já si ho moc nepamatuju, ale někdy vidím, jak jdeme s maminkou a tátou od nádraží a před námi je krásný velký dům uprostřed voňavé zahrady se spoustou stromů a kytek. A jak jsme blíž, hned z něj vyjde pán a říká: "To je ale radost, pane doktore, že už jste tady!" a tiskne mu ruku a za ním vyjde krásná paní a usmívá se a rukou nám ukazuje, abychom šli dál.

Personál se na nás chodí dívat, kdo že to přijel, ale pán je zase honí zpátky do pokojů a do kuchyně a do restaurace, protože takový personál má pracovat a ne nakukovat na hosty. Pak se táta zapsal do knihy a pán mu dal klíče od pokoje a personál nám tam odnesl kufry. Potom jsme se šli koupat. A maminka pusinkovala tátu a měla ho moc ráda. Jako já.

Pamatuju si, že tomu pánovi jsem nakreslila obrázek a moc se mu líbil. Nakreslila jsem samu sebe jako princeznu na pláži s mušličkami místo náhrdelníku, a vedle mě leželo moře a z něho koukala velryba, která pouštěla vodotrysk, a na něm poskakoval míček. Pán mě za obrázek pohladil a dal mi čokoládový bonbon za odměnu.

Za domem ležela strašně velká pláž a ještě větší moře a já každý den koukala, jestli neuvidím mořské víly nebo piráty, o kterých vyprávěl táta, že jezdí na velkých lodích, zpívají a pijou rum, dokud nepadnou na palubu. Maminka tátu kárá, aby mi tohle neříkal, ale taky se tomu směje.

Pojedeme na výlet. Musím zase namalovat obrázek, abych ho dala pánovi, aby měl radost. Možná ho někde vystaví, aby měl radost každý den a personál se na něj mohl taky podívat, aniž by dostal vyhubováno.

Nakreslila jsem bílý dům, pána i paní, a moře s pirátskou lodí, kterou nese velká kudrnatá vlnka. Do kufříku obrázek nedám, složím ho a dám si ho do kapsičky šatiček, aby ho pán dostal hned po příjezdu.

Konečně pojedeme. Jelikož se nám auto dávno někam schovalo, jdeme na nádraží pěšky. Je krásný letní den a spousta jiných lidí taky jede na dovolenou. Dokonce kamarádka Helenka pojede, protože její táta táhne kufry, až funí, a jí táhne maminka za ruku a ona zase drží panenku Levku. Někteří na nás mávají, a přejí nám šťastnou cestu. Je mi jich trochu líto, protože tady musí zůstat.

Všichni jdou na nádraží a to je plné lidí. Jsou v hale, na peróně, někteří se do něj snad už ani nemohou vejít. Všichni se překřikují a kolem leží samé kufry a tašky a všichni se těší, až dojedou a budou ve velkém domě a půjdou se koupat a dají si zmrzlinu.

Zmrzlinu mám moc ráda. Dostávala jsme ji pokaždé na koupališti – než jsme začali v létě chodit k řece za městem, protože táta říkal, že řeka je lepší a na koupališti by se nám nelíbilo. U řeky to taky ale bylo hezký, jen mi chyběla zmrzlina.

Čekáme, až přijede vlak. Všichni jsou strašně nedočkaví a vrážejí do sebe a křičí. Děti sedí na kufrech a vypadá to, že tátové se hádají s jinými táty, a je tu jeden pán a ten kontroluje podle papírů v ruce, kdo pojede. Je to jednoduché. Kdo řekne: "Zde!" může na výlet. Dávala jsem si pozor, aby táta svoje "Zde!" řekl. Moře je lepší než řeka.

"Zde!" A přijel vlak.

Už ne, nechci, tenhle výlet se mi nelíbí – nelíbí se mi vlak, je špinavý, je v něm horko, smrdí, mačkáme se tu, tohle není žádná dobrodružná hra, jak říká táta, chci domů, třeba k řece, ani bych nechtěla zmrzlinu, i když bych si ji dala, ale tohle není žádný výlet, nikdo se neusmívá, nikdo nezpívá, a na záchod musím do kbelíku v rohu a ten smrdí úplně ze všeho nejvíc, mám žízeň, a už mě nebaví kolíbání od maminky, nechci ani tátovy veselé příběhy o klaunech v cirkusu, co si hrají se skutečnými lvy, chci domů, nelíbí se mi to tady, nelíbí se mi, že paní, co spí v rohu na mě pořád kouká a ani se nepohne, aby se převalila na druhý bok, nelíbí se mi psi, co teď na nás štěkají a kolem nás chodí pánové v pruhovaném jako námořníci a vyhánějí nás z vlaku a malým klukům kolem mě říkají: "Patnáct, je vám patnáct, řekněte jim to!" – tohle není žádný výlet do pěkného hotelu, je nás tu strašně moc a tátu nikdo nevítá, jen ho ženou od nás a on na nás volá, že to bude v pořádku, že je to nějaká formalita, nelíbí se mi tady, nelíbí se mi, že jsem s maminkou nalevo a ve vzduchu páchne něco nasládlého a nad námi je šedý mrak.

Jdeme v řadě kolem vlaku a zastavíme se. Vedle nás stojí nějací mladí pánové v uniformách a mluví spolu a já jim nerozumím. Jeden po mě kouká a usmívá se, jako by nás tady vítal. Koukám na něj, sáhnu do kapsy a vyndám složený obrázek. Pánův výraz je překvapivý, ale obrázek se mu líbí, složí ho a dá do kapsy. Sáhne do druhé a dá mi zabalený žlutý bonbon. Pohladí mě po tvářičce, ruku má jemnou a horkou.

Bonbon si schovám na později. Bonbony se totiž nejí před večeří, a večeře bude brzo, protože mám velký hlad.

Řada se pohne a my jdeme do domečku s kouřícím komínem, schody nás vedou někam dolů. Nahoře vedle nich stojí nějaká paní a tlustou tyčkou ukazuje, abychom šli dál. Usmívá se a vypadá jako kouzelnice. Nejprve se asi zapíšeme, jak se to ve správném hotelu dělá. A pak půjdeme na pláž a budeme se koupat v moři.