Pan prezident to vidí v Rusku – a proč taky ne

Trochu jsem si lámal hlavu s tím, co pan prezident na tom Rusku pořád vidí. Proč je takový rusofil, a proč mu vodka chutná víc než whisky nebo německý patok, co se odvažuje nazývat pivem? Někomu by to mohlo přijít jako další z oněch rádoby velkých gest, srovnatelných s nedávnou jazykovou fúzí s kanálem, jinak řečeno, jako kdyby pan prezident zaujímal pózy, které ne každému voní. Myslím si, že je to ale jinak. Pan prezident tuší, kde bude v budoucnu chleba namazaný.

USA a Rusko, přes polovinu minulého století dvojka, co se moc nemusela, a pokud se podíváte trochu do dějin, bylo to spíš USA, které e pouštělo do potyček v celém světě a rádo ukazovalo svoji převahu a měnilo tvář světa k obrazu svému. Kdo nevěří, ať si vzpomene na válečné události ve světě po druhé světové válce, a především na prezidenta Bushe mladšího a jeho projev o terorismu, kde jasně řekl, že kdo není s ním, je proti USA, a tedy nepřítel na černé listině. Ten chlap evidentně četl Sophiinu volbu.

Za poslední léta se k téhle dvojce velikánů připojila Čína. Tak trochu mi připadá, že nějak nechce kamarádit ani s jednou stranou, a chce si šlapat po svém prkně – nicméně k Rusku má své sympatie, což ovšem nebrání tomu, aby se otevřela všem.

I svým kritikům.

Amerika toho namluvila hodně o lidských právech, o komunismu, o tom všem špatném – namluvila toho tolik, že jí nakonec došla slova a namísto nich začala s Čínou dělat obchod. Práva nepráva, Tibet neTibet, USA je impérium, a ví, že základem každého novodobého impéria je obchod a peníze, a až kdesi za nimi jsou válečné konflikty. Hranice mezi svobodou a imperiálním diktátem jsou velmi tenké, a kdo viděl Star Wars epizoda IV, V, VI ví, co mám na mysli.

A žádné impérium nevydrží navěky, možná si to myslel Darth Vader, ale současný americký politik ví, že impéria končí na drobnostech a nejde do nekonečna balancovat na tenké linii svobody a nenávisti. Jednou to skončí, a jim jde jen o to, aby neskončilo dříve než Rusko, a celá ta snaha o rádoby svobodu a hra na kapitalismus a socialismus nevyzněla do prázdna. Proto si taky myslím, že USA tolik šije do Ruska ohledně Ukrajiny, se kterou očividně spolupracuje, a jeden by si až myslel, že ta hra kolem a kolem je o něčem trochu jiném, než co nám ukazují média.

Jestli je o válce na jiném bojovém poli nežli na tom politém krví, to doopravdy nevím, ale nemyslím si, že by se medvěd jen tak pouštěl do boje s obilným kláskem pro kus území – avšak mohu se mýlit.

A do toho ta naše malá země. Co si budeme namlouvat, Spojené státy zajímáme asi tolik jako Gladiátora problematika Octomilek v květináči, a i když se občas dočkáme nějaké té pochvaly (většinou z krajiny vojenské), nemáme pro velkého orla žádný význam. Prostě jsme.

EU nás má na háku a celá Unie, což jsou vlastně vedoucí Němci, na nás koukají asi jako ve třicátých letech minulého století, to jest jako na národ, který si hraje na demokracii, přičemž je úplně mimo mísu, ačkoli musím s lítostí přiznat, že jejich dnešní pohled je o něco blíže jejich pravdě než za první republiky. Opravdu si na demokracii pouze hrajeme.

Unie nás má, a to je tak všechno, platíme, necháme si přikazovat, blbnou nás předpisy a zákony, přičemž mi jen kýváme hlavou a říkáme íí-ááá. S nostalgií a lítostí vzpomínám na dobu, kdy jsme o vstupu do EU rozhodovali v referendu, a já volil pro vstup. Bláhově jsem se domníval, že to skutečně bude jiný, nový a lepší svět, kde si budeme všichni rovni – a ne naopak, že pokládáme základní kámen modernímu nevolnictví.

Naše jediná možnost, jak trochu obchodovat, je taky Čína. Práva nepráva, jíst musíme, a málokdo se s radostí vrhne do chudoby, aby svým činem podpořil nezávislost Tibetu. Sice můžeme, ale na tohle nejsme ten pravý národ – nejprve bychom si měli zamést před svým vlastním prahem (doslova), a pak můžeme kafrat do jiných.

Má to s tou Čínou jeden háček. Tedy ono jich je víc, ale tohle je takový velký. A pan prezident si ho asi taky uvědomuje. Čína si jen tak do svého kožichu nepustí kdejakou blechu, a dá si velký pozor, komu otevírá vrátka. Není zase tak těžké pochopit, že otevře náruč někomu, kdo uspěje v Rusku, a to s čímkoli. Kdo projde oním východním drilem (a je jedno jestli je to výrobek, služba, nebo nápad), stoupnou jeho šance do zapojení tvorby nového impéria.

Samozřejmě, někteří lidé pořád budou provolávat hesla o základních lidských právech, a právem, ale co si budeme namlouvat, já osobně jsem ještě ten správný a ideální systém nepoznal. USA na nás kašle, i když nám ho předhazují X let jako vzor demokracie, děkuju pěkně, nažrat nám stejně nedá, EU je na tom stejně, a Rusko se taky kdovíjak nevytáhlo.

Čína se stává novým impériem. Je jen otázkou, jak si jako Impérium povede. Pokud bude opakovat chyby toho sovětského nebo toho amerického, nic co bychom neznali, se dít nebude, ale pokud to vezmou jinak, a třeba povolí, támhle a támhle, mohla by to být cesta. Otázkou další je, Kam?