Jak jsem se potkal s paní Postlerovou a něco jsem pak pochopil, a nejen o sobě

Paní Simona Postlerová je česká herečka a dabérka a její hlas poznáte bez váhání. Zabarvení hlasu je noblesa a tón je krása a někdy i mírně hlubší něha. Takhle bych ho popsal.

Dal jsem si tu práci, abych spočítal, kolik dabovaných titulů její kariéra obnáší. Opakuji, titulů. Považte, že v některém případě titul měl několik řad po dvaadvaceti dílech. Schválně si tipněte, kolik jich bylo. Řeknu Vám to na samém konci.

Možná se ptáte, jak a proč jsem se s paní Postlerovou setkal. Je to jednoduché, stala se kmotrou mého dítěte – a tím myslím literárního potomka, který se mi toto léto narodil, a jak zamrkal velkýma modrýma očima (po dědečkovi), svět se o něj začal zajímat. Tak to někdy chodí – a hned se objeví otázka proč ona.

Paní Postlerová není jenom herečka a dabérka, ale je i matka, a je o něco víc matka, než jak některé matky bývají. Je více matka, protože její syn je synem, který není synem jako jiný synové jiných matek.

Tahle šroubovaná věta je tak šroubovaná, protože nechci udělat, co by na mém místě udělal někdo jiný, a to že bych napsal, že ten syn je jiný taky.

Slovo „jiný“ jsem použil dvakrát schválně – aby jiný bylo jiným a ukázal jsem, že nikdo jiný vůbec není a je to jenom o tom, že tyhle jinosti dělá z jiných jenom většina, která vládne.

A právě o tomhle jsem napsal knížku a píšu o ní tak šroubovaně, jelikož se nemá dělat reklama jen tak a já tohle ctím, a tak jenom napíšu, že existuje kniha, která o jinosti vypráví, a o té knize se říká, že je jiná, než tyhle knížky bývají, jelikož ukazuje něco, co se děje nyní a ukazovala to ještě dřív, než se ta jiná věc v našem světě letos v únoru stala.

A ta knížka je tak jiná, že měla křest a paní Postlerová se stala kmotrou, a to nejen noblesní a půvabnou kmotrou, ale i kmotrou správnou, kmotrou, která ví, proč kmotrou je, a taky ví, co se sluší a patří.

Po křtu jsme si spolu povídali. Povídali jsme si o dabingu, herectví, ale hlavně o životě, co takový život obnáší a kam se stáčí, a povídali jsme si o tom a věděli jsme, že naše setkání není jenom tak, že se mělo stát, a mělo se stát proto, že se někdy lidé mají potkat, aby si ze setkání do života odnesli něco nového a něco v životě změnili – a taky vím, že tohle cítilo ten večer víc lidí, jelikož si taky uvědomovali a odnášeli a věděli, že mnohé může být v jejich životě trochu jinak a že to jinak bude pro ně lepší.

A co jsem pochopil já?

Já jsem pochopil, že na některé věci a události jsem reagoval zbytečně ostře, neboť jsem si neuvědomil souvislosti. Není to tak dávno, kdy mi psal po sociální síti anonym, jak jsem zbabělý, že nepovoluju diskuze, a já jsem se mu snažil vysvětlit, že to nedělám, že mi lidé nadávají, že mě urážejí, že mi vyhrožují a že se o mě bojí příbuzní, a že se to děje i přes to, že na to reaguju, ale ti, co s tím mohou něco dělat, mi raději napíší, že dělat nic nebudou, protože je nechtějí asi urazit, a tak jim místo pokárání dají cenu a řeknou, že je to v pořádku, že jsou takoví.

A někdo jiný, chytřejší než já, mi řekl, že tihle lidé, co mi to dělají, co mi nadávají, vyhrožují a jiní s tím nic nedělají, protože pro některé je profesionalita už jenom heslo, ale ne už pojem, tak ten chytrý člověk mi řekl, že právě tihle lidé jsou strašně smutní, že mají obsesi z toho, že nikoho nezajímají, že musí dělat, co dělají, ale že je to jedno, protože pořád nikoho nezajímají a jenom závidí, což ale není náš problém, protože je to jenom jejich věc, že něco v sobě nedovolí a musí se trápit dál.

A tak jsem si vedle paní Postlerové uvědomil, že svět je úplně jiný, než jak nám ho tvoří kolem nás malí, naštvaní a smutní generálové, že jsou věci důležitější a že jsou věci malicherné a že stejně nic neudělám, když mi někdo chce nadávat, když chce vyhrožovat, když chce být chráněným rasistou, když chce být papežštější než papež a rabínžštější než rabín – a tak jsem vysvětlil lidem, kteří se o mně bojí, že tohle tady na blogu nic není proti tomu, co teď nastane jinde, co se jinde objeví za lidi a názory – že tohle je prd proti té těžké váze, o níž si zdejší mohou nechat jenom zdát, kdyby ovšem snít nebyli líní.

Ale taky jsem lidem kolem řekl, že si z toho nebudeme nic dělat, protože tohle kočkování a nespravedlnost v podobě jeho tolerování je úplně nic vedle toho, když máte strach o někoho, koho milujete, a máte ten strach, jestli ten druhý taky umí milovat, jestli ví, o čem láska je a o čem je cit, že se ptáte sami sebe, co se mu děje v hlavě, když se na něj díváte, a tolik si přejete, aby všechno bylo, jak má být, i když už víte, že některá přání jsou nesplnitelná i pro Boha, protože člověk bude vždy se svým uvědoměním si sebe sama nad ním.

A tohle všechno jsem pochopil za jedno setkání a taky jsem pochopil, že je to začátek další cesty, která mě čeká, a vím o ní, že se s ní naplňuje, co mi bylo kdysi prorokováno, a události jsou vedeny tím směrem, kudy vést mají, aniž bych to já nějak ovlivňoval.

To je zatím vše.

Až na odpověď na otázku ze začátku blogu.

760.