Jak se mi v tramvaji porvali tři rusky hovořící občané

Omlouvám se za kostrbatý název, ale dneska si nemůžete napsat jenom tak něco, třeba to, kdo je kdo, protože to by Vás hnedka mohli podezřívat, že někoho nemáte rádi.

A dneska ukázat, že někoho nemáte rádi, no to je o ústa. To taky můžete ukázat, že nemáte rádi někoho nesprávného, koho byste jako rádi mít měli, a že ho nemáte rádi jenom ukazuje, že nemáte rádi ostatní, a někteří tady by vám i ukázali, že nemáte rádi hlavně sebe, což nejde.

Ale fakta:

Zastávka Malostranská směr Pražský hrad. Večer, půl devátý. Mám tramvaj soupravu, to jsou dva vozy. Jedu a jsem kousek pod hotelem Hoffmeister a slyším, jak někdo dělá tlačítkem – píp píp píp píp píp. A vím, že to není dítě, co si hraje s tlačítkem, aby maminka byla ráda a nic s tím neudělala, protože chce, aby z dítěte vyrostla osobnost. Taky vím, že to není nikdo, kdo by tlačítko masíroval hýžděmi a zvonil na mě – a to se stalo a já se té slečny šel pak šeptem zeptat, jestli její zadeček potřebuje zachránit.

Ale tohle bylo jiné. Pravidelné, skoro zoufale, právě pro svoji pravidelnost, která jako by byla z učebnice signálů, když potřebujete pomoct. A tak zastavím a otevřu dveře a ptám se, kdo potřebuje pomoct.

A on nikdo nic neříká a každý se na mě kouká a většina jsou turisté, co vůbec netuší, jak se věci mají a proč se ptám a proč se nejede na zastávku, kterou znají jako Porošelec, kde kousek od zastávky stojí hotel a tam bydlí. A koukají na mě Češi, avšak ti nic neříkají, a tak jdu do druhého a voze a ptám se na to samé a tam už na odpověď nečekám, protože mi hned dají vědět, že je tady rvačka.

A taky že byla. Tedy spíš její konec, protože vidím dva, jak drží jednoho, a těm dvou teče z nosu krev a drží jednoho jako v kleštích a já se jich ptám, jak to bylo a ti dva mi řeknou takovou jinou řečí, že tenhle jeden, co ho pořád drží jako zápasníka wrestlingu, zápasu, kde skoro nejsou pravidla a je to všechno show,  že tenhle jeden po nich hodil láhev – láhev, ze které se nakonec vyklubala plechovka piva, a že jak ji hodil, tak se trefil, a tak se začali prát, protože kdo se trefí, tomu se něco takového jenom tak nezapomene.

Ale ten jeden, co je pořád držený, až z něj brzy bude zadržený, dokola opakoval, že ne, že to jsou Rusové, že to jsou svině a že ho napadli, a vůbec pak nemluvil hezky a to vypadalo, že nemá někoho rád, a hlavně sám sebe. Jenže jak tohle jeden ukázal, jak nemá sám sebe rád, tak ti dva říkali, že naopak on je Rus a že je napadl a taky ukazovali, že nemají sami sebe rádi, protože o někom jiném říkali nehezké věci.

A tak se zdálo, že se ten jeden a ti dva, co byli dohromady tři, nemohli dohodnout, kým vlastně jsou, ale to nevadilo, protože paní vedle říkala, že už zavolala policii – a já jsem řekl, že jenom dobře a že taky zavolám na dispečink, protože to se musí, a taky jsem řekl, aby se nikdo k nim nepřibližoval, což asi nešlo, jelikož každý se chtěl dívat a nikoho nenapadlo, aby dál šel, poněvadž to by pak hrozilo, že nic neuvidí a mohou o něco přijít.

A já zavolal na dispečink a tam mi řekli, že taky jedou, a jak jedou taky, tak to bývá velký, to bude hodně majáků, a já měl radost, že lidem udělám taky radost, poněvadž lidi mají rádi, když něco takového velké je. Jdu dozadu a mám tu šťastnou novinu pro všechny, ale koukám, že dva už jednoho nedrží a jeden si vystupuje a jde jako král a všichni mu ustupují, jelikož tenhle král měří dva metry a má ruce jako lopaty a já mu říkám, že to nejde, že nikam nesmí, že se musí vrátit a být zase držený, poněvadž kdyby nebyl, tak by to bylo něco, co nemá být, něco, co jsem nehlásil, a to nemají lidi rádi, když něco není, jak má být – ale jeden se na mě podívá a zvláštní řečí a přízvukem mi říká, abych mhu šhel zh cééésty, nebo mi thaky dhá do držky – a já říkám, že by to taky nešlo a volám za ním – pane, pane, vraťte se, musíte se vrátit, to by tady ti dva byli sami, a to nejde.

Ale to už jelo policejní auto, a to bylo dobře, a to auto přijelo brzy, všechna čest, a já jsem za to rád, když je něco všechna čest – a jako správný Čech hned ukazuju: tam, tam, to je on, vemte si ho, seberte ho, tam, tam, až neuteče, to by se lidem zkazila radost a to nejde.

A ti dva už taky vystupují a z nosu jim teče krev, a jak vidí policisty, tak jako by už neměli radost, že tu jsou, a policista se jich ptá, jestli chtějí sanitku, že bez lékařské zprávy toho moc dělat nemohou, a na dvou je vidět, jak se na sebe dívají a krčí rameny – a do toho paní s taškou říká, aby jen tu sanitku zavolali, že tohle se hlásit musí, že takhle by to nešlo, aby se jenom tak prali a nic z toho nebylo – a do toho mladík v brýlích a kulichu, po sobě nálepky s hesly a stojí vedle policisty a trochu ho pohladí po rameni, aby se ukázalo, že on je s policisty kamarád a že se ho nemusí bát, i když za ním stojí mnohá hesla, a povídá těm dvěma, že to hlásit musí, že spravedlnosti se musí posloužit, a že by to tak nešlo, jenom tak dát pravdě na frak.

A já na to koukal a koukám na lidi, na policisty, koukám na jednoho a koukám na dva, jak se do toho nemají, a tak si říkám, že tady stejně už neposloužím, že ostatní Češi to udělají za mě, a tak se ptám, jestli mohu jet, že bych pokračoval, a policista říká, že klidně mohu.

A tak se vrátím do kabiny a oznámím lidem, že šarvátka už skončila, ale že nevím, kdo vyhrál, a asi se to ani nedozvím, a poděkuju lidem, že byli trpěliví a zavřu dveře a volám na dispečink, abych jim řekl, že dopravě nic nebrání v provozu a jedu směrem na Chotkovy sady a udělám oblouček u Jeleního příkopu, kde kdysi běhali lvi, a jedu výš a výš, až vidím Prahu osvětlenou pouličními světly a dole, úplně dole pode mnou, blikají modrá světla majáků.

A teď změna stylu.

Asi jste pochopili, jak se to s těmi třemi tam v tramvaji mělo. U některých je zvykem, že spolu popijí, pak si vymlátí zuby a další den jsou za kamarády. Ale já v tom viděl něco víc. Něco symbolického. Něco, co se děje ve velkém blízko nás a s naší spoluúčastí.

Máme tady válku, do níž jsme zatažení – nebo spíš ve které se angažujeme, protože nám to někdo řekl, že by bylo dobré, abychom se angažovali. Někdo se toho chytnul s typickou českou agilností, jiní k tomu přistupovali s odstupem. Ale dohromady jinými slovy, koukali jsme na to, jak se někdo pere v tramvaji a museli se dívat. Ani nás nenapadlo, že bychom je roztrhli, nebo z tramvaje vystoupili. Možná proto, že se to dělo v naší tramvaji. Tak jsme koukali a nic nedělali a pořád i koukáme a taky nic neděláme.

Je zvláštní, že jsme se nikdy nemíchali do jiných světových konfliktů (v měřítku posledních šesti měsíců). Nenabízíme nic uprchlíkům z jiných zemí postiženými válkami, nekritizujeme postupy amerických vojsk, když jdou ukazovat sílu demokracie, tohle je nám všechno jedno.

Někdo by namítnul, že tohle dělá proto, že je to blízko a válka se nás týká v potencionální expanzi.

Ale co když žádná expanze není v plánu. Nijak si nemyslím, že by vůdce Ruska byl úplně vypatlaný magor, který by nevěděl, co a proč dělá, a kdybych já věřil médiím a tomu, čím mě zásobují ve svých jistě pravdivých zprávách, musel by být on a taky já už nejmíň třikrát bradou vzhůru.

Co když tohle je jen konflikt dvou východních zemí, ke je zvykem si občas dát do držky? Ani jedna ze stran nikdy nebude jako my a nebudou mít naše žebříčky hodnot, stejně jako my nikdy nebudeme jako Francouzi, Britové nebo Američani s jejich povahami a žebříčky. Sjednotit Evropu do jednoho společenství je nesmysl, i kdybyste na Hradě dělali schůze každých čtrnáct dní.

Já jsem si dlouho myslel, že Putin má spor s celou touhle zeměkoulí a možná i s Bohem, ale myslím si že nakonec ne. Nikdy nepůjde tak daleko, jak si mnozí myslí, a co celou dobu dělá, že si vyřizuje účty s někým, koho byl kdysi kamarád. Ano, je to velmi krvavé vyřizování a není fér, ale jak jsem viděl včera, o nějakou férovost některým lidem nebo národům nejde.

Jak válka pokračuje, víc a víc se děje, že jednou její částí je, aby se v ní angažovalo co nejvíce lidí. Něco jako drobný trest za to, že se děje jenom v určité části světa. My se toho držíme, jelikož se to od nás očekává, a to v pohledu jiných. Ti jiní se však chovají jinak, jelikož jejich práci děláme my a oni se zařizují do budoucna. Tady taky vidíte, jak má mince dvě strany. Některé státy se starají a připravují a mluví se o nich jako správných hospodářích (Německo), jiné se chovají úplně stejně (Maďarsko), ale jsou to podle těch prvních a jejich nohsledů vlastizrádci a odpad Evropy.

Dvojí pohled se však očekává. Včerejšek v mé tramvaji byl důkazem.

Někdo by byl schopný mluvit o frustraci a ventilování pocitů, že to musíme chápat a měli bychom je litovat. Jiný by řekl, že takhle se chová jenom někdo, který si neváží toho, že mu u nás doma za své peníze poskytujeme víc, než má samoživitelka s dvěma dětmi.

Závěrem řeknu, co mi říkal soused v mém domě, který na adresu nových lidí u nás, kteří jsou jeho spoluobčany, řekl toto:

„Zkurvili nám to tady!“

Co jsem viděl, mají pravdu.