Americká výchova jako základ konce Čechů aneb Rozmačkaný krabí chlebíček v novém tvaru

Vždycky si uvědomím ony smíšené pocity, jakmile se setkám s rodinkou, kde děti dávají o sobě hlasitě vědět, aniž by právě o tyhle projevy stáli jejich rodiče nebo kdokoli jiný v blízkém okolí.

Ten prvotní pocit je zvláštní směs škodolibosti a také jakéhosi vědomí spravedlnosti, neboť si uvědomuju rčení, že Pánbůh vše oplácí na dětech, takže podle chování těch roztomilých hlučných capartů, při jejichž sledování si vzpomenete na soudruha Makarenka, museli jejich rodiče v dávné minulosti spáchat něco strašného a jejich dítka jsou božím prstem pomsty v množstevním významu větším než deset egyptských ran.

Pocit, který přijde po tomhle, je ve svém významu bolestnější, neboť přijde uvědomění, že tato ještě v mnohém nevinná děcka jsou naší budoucností a to budoucností úplně ve všem, na co se kolem sebe podíváte nebo si dokážete představit. Jsou budoucí všechno – nejen politici nebo umělci, jak se nám mnohdy mediálně inzeruje, pokud jde o děti (nebo jejich výchovu), ale jsou to budoucí prodavači, lékaři vojáci, bachaři opraváři, prostituti, prezidenti, a další a další profese vykonávané lidmi, z nichž někteří projdou i Dopravním podnikem, protože Dopravní podnik je po smrti druhá jistota, která jistotou zůstává.

V názvu jsem použil spojení americká výchova. Nejde o význam čehosi, co by bylo k nalezení v encyklopediích, ale o pojmenování toho, co se dle některých sledovatelů v mnohých případech děje ve jménu humanity a psychologicky čisté výchovy, aby naše děti se měly jako skvělé děti za hranicemi všedních dnů jako třeba ve Spokojených státech.

Proč je Bůh tak krutý a chce potrestat dítě. Tedy americké dítě. - Bart Simpson, když byl po zásahu sestry Lízy malomocný

Trochu to připomíná doby, kdy naším vzorem byly naopak děti a další dospělí z Východu a pionýři byli jitřní záře budoucnosti a komunismus mládím lidstva.

Místo děje: Cukrárna ve Vysočanech, na dopoledne docela nával, v rohu rodinka, mladá. Všichni jsou na své role ještě mladí.

Dvě děti. Kluk tři roky, vlásky jako andílek, kudrnaté, takový ten typ, jaký babky rády tahají za tvářičky a mluví o kanibalismu, jelikož ho chtějí spapat. Holce byly čtyři, roztomilost sama, jež hned měla můj hlas v soutěži MISS Baby 2023.

Tento den měla skutečně skvělý hlas.

Jak už jsem naznačil, obsazenost cukrárny byla velká, což také hrálo pro další děj svoji podstatnou roli. Dalším faktorem pro příběh byla touha každého normálního rodiče ukázat světu svoji dokonalou rodinu. Tyto dvě skutečnosti se v tento moment protnuly a vytvořily výbušnou směs.

Další skutečností bylo, že návštěva cukrárny měla vyplnit čas mezi návštěvami dětských lékařů, což je tématem pro zamyšlení, zdali s nemocnými dětmi chodit do cukrárny. Ono taky kam jít. Domů? Čekat na poliklinice? S dítětem lítat po doktorech není nic moc, natož se dvěma.

Co já si pamatuju, moje maminka se mnou šla od doktora někam jinam než domů, až když jsem byl uznán zdravým a já dostal návštěvu jako odměnu, že jsem se tak hezky uzdravil. Nechodili jsme však do cukrárny, ale do lahůdek ve Vodičkově ulici. Na pochoutkový salát té doby nikdy nezapomenu.

Živelnost mladšího dítěte rodiče částečně až na drobné slovní výtky ignorovali. Dítě běhalo kolem stolu, proplétalo se mezi nohami stolů, vytřelo sebou pod lavicí a občas si ďoblo z jahodového dortu. Osobně mi tohle do jisté míry nevadí (než začnou lézt po mně) a chápu, že když se dítě nudí, chce pohyb – ovšem když vzpomenu na svoje dětství, rozhodně jsem se takhle já chovat nemohl, a jakmile jsem někde, kde jsem měl být v klidu, rodičům ukázal, že i já pohyb znám a jsem ho schopen na důkaz mého nesouhlasu se situací, dostal jsem důraznou lekci, že budu čekat pěkně v klidu. Přiznám se, že tenkrát jsem všem těm kolegům-dětem svými těly vytírajícím záhyby okolí tiše záviděl.

Dcerka však dělala svým rodičům starosti. Objednala si krabí chlebíček a při jeho konzumování po krátkém zvažování usoudila, že celá tato gastronomická One girl show nevyvolává pro rodiče a okolí dostatečnou pozornost. Nejprve zkusila zaujmout ječivým zvukem, připomínající táhlou sirénu, při jehož vyluzování se rozhlížela po rodičích a potencionálních divácích a sledovala výsledný rating. Rodiče svým výrazem rozhodili do stran omluvu a dceru poprosili, aby byla v klidu.

Skutečně prosili. Věta zněla:

„My tě prosíme!“

Srdce srdcových čtenářů zaplesají, jaká to hezká ukázka přístupu k výchově, mozek pragmatika však stvoří varovné signály.

Prosba se míjela účinkem. Připomnělo mi to jinou situaci, kdy jsem byl jednoho léta svědkem, jak na zahradě v bazénku chlapec ve věku devíti let topil o něco mladšího brášku, a aby ukázal svoji neochvějnou dominanci, přišlápl mu nohou hlavu ke dnu. Jejich matka na staršího potomka několikrát zavolala, aby, prosím, bratra nechal na pokoji, avšak dítě se pouze zlomyslně pousmálo a svůj teror pokaždé znásobilo. Když situace přesáhla únosnou mez a mladší dítě snahou o přežití vypilo většinu vodu z bazénku, matka si teprve zlobivé dítě zavolala k sobě a uložila mu trest.

„Sedni si támhle pod strom a přemýšlej o sobě!“

A bylo hotovo.

Po krátkém odpočinku ve stínu stromu se dítě zvedlo a šlo si bratra do právě doplněného bazénku znovu ulovit.

Holčička přitvrdila a začala chlebíček pojídat více prsty, než je obvyklé, přičemž z krabího salátu a nacucané veky vytvářela kousky tvarované do různých vícestranných obrazců, jimiž vytírala talíř a následně tvořila křivou mohylu.

„My Tě prosíme, aby si to jedla pořádně!“ řekl otec, ale bylo na něm vidět, že v sílu prosby tolik nevěří.

Dcerka palcem přimáčkla špičku mohyly k talíři a zazubila se. Kluk počal mít pocit, že sestra získává více pozornosti a hodlal zvítězit na body. Rozeřval se, přičemž při běhání vytvořil pod stolem rychlost, která neměla svým účinkem daleko k sacímu efektu.

„My Tě prosíme...“  řekl otec, ale nedořekl. Uvědomil si pohledy ostatních hostů, kteří čekali čin, a nikoli slova.

„Jdeme!“ zavelel otec a začal s balením rodiny, a to tím, že chytal syna.

To se mu povedlo, ale musel ho stále přidržovat, aby se mu nevysmekl. Matka prosila dceru, aby dojedla zbytky svého výtvoru. Dcera nereagovala a hodlala kousky srovnat zpátky do původního tvaru, což se s ohledem na výslednou konzistenci bylo pouhým dětským přáním nežli cestou ke skutečnosti.

Otci se syn málem vysmekl, protože na místě nabral rychlost a již několik vteřin kmital nohama na jednom místě jako animovaná postavička, která se co nejdřív rozběhne a prorazí stěnu. Matka mu chtěla pomoci, a odvrátila se tak od dcery, tělem i pozorností. Tento na první pohled nevýznamný moment zapříčinil další bouřlivé události.

Cukrárnou se jako rána rozlehlo řekl bych vzhledem k situaci až pištivé břinknutí rozbitého skla. Všichni se podívali za zdrojem. Holčička se usmívala, hlavu vztyčenou, a ještě ani nestačila dát pravou ruku k tělu, jak jí před vteřinami použila k rozbití skleničky o podlahu.

„Co to děláš!“ křikla na holku matka.

Z odpovědi mě zamrazilo, neboť holčička odpověděla:

„Nikdo se na mě nedíval!“

V téhle chvíli jsem čekal ráznější odpověď ze strany dospělých, ale uvědomil jsem si, že něco takového na veřejnosti je dnes zhola nemožné. V časech sedmnácti pohlaví, všeobecné pohotovosti těch, kteří jsou ochotni pomáhat komukoli (jenom ne našincům), v časech, kdy se za diskuze považuje i vyhrožování a násilí a kdy, jak jsem se dozvěděl z případu napadení řidiče dvěma cyklisty, že napadení je přestupek – v těchto časech není na facku dítěti na veřejnosti místo.

Pochopil jsem, že dítě svůj čin neudělalo kvůli utajení, ale právě proto, že necítilo od okolí žádnou pozornost, a tak si ji hodlalo získat nehledě na následky. Pořád se to zdá jako dětská roztomilost, nebo z druhé strany komunikační bezradnost, ale kde pak je hranice, kdy jde ještě o tyto dvě uvedené možnosti a kdy už o chování stvořeného sociopata mající touhu měnit společnost podle svých pesimistických choutek a uvážení k obrazu svému.

Matka se omluvila a hodlala střepy uklidit. Prodavačka však její společenské trápení neprodlužovala a řekla, že to uklidí sama. Otec už byl v té chvíli se synem pryč. Dcera procházela kolem sedících středem jako princezna, a když došla ke dveřím, rozječela se na otce za skleněnou výplní, že jí neotevře. Brali jsme to jako velké finále.

Jakmile se rodiče a jejich děti vzdálili z dohledu výlohy, jedna paní s kávou a velkým šlehačkovým dortem před sebou řekla.

„Já bych jí flákla!“

Měla věk, že jsem jí to věřil. Možná byla z poslední generace, která tohle uměla.

Ani jsem moc nepřemýšlel, jestli je to dobře, nebo špatně. Ale zase jsem si řekl, že když už nic pozitivního, budeme mít něco, čemu se dá říkat, že je to americké, i když to takové vůbec není.