Nemám některé rád i pro to, jak koloběžku po použití zaparkují do prostředka chodníku, čímž posléze stěžují chůzi chodcům, jízdu kočárků maminkám a pro nevidomé chystají překvapení nevídaných orientačních rozměrů.
Netřeba jednat v rukavičkách, člověk, který takhle zaparkuje je obyčejný debil a měla by mu být odebrána možnost koloběžku vůbec používat.
Když jsem se na důvod takové debility ptal mého známého, který je psychologem, vysvětloval mi, že takový debil je debilem proto, že chce na sebe upozornit, jelikož má pocit, že nikoho nezajímá. Navíc pro mladé je konflikt jediným pro ně řešitelným způsobem komunikace. Smutné.
Taky si posteskl, že za jeho mládí se holky balily na velký auto ve stylu Johna Travolty z Pomády, dneska je mužnost měřena koloběžkou. Říkal, že další logický krok je tříkolka, pak už jenom odrážedlo.
Dneska po půlnoci jsem pochopil, že elektrické koloběžky v sobě mají (ne skrývají) o něco větší nebezpečí, než že se o ně přerazíte (nebo Vám je debil postaví na koleje a pak čeká opodál, jestli tramvaják na Barrandově ve tmě včas zareaguje).
Po návratu z polonoční práce mám běžné rituály jako mnozí jiní. Uvědomění si, že to mám za sebou, rozestlat, osprchovat se, vyčistit zuby a nemyslet, že po spánku přijde další pracovní den.
Dneska mi rituál končil sprchou, protože již během ní ke mně doléhaly zvuky ne pro čas po půlnoci obvyklé, třebaže jsem v našem domě zažil i půlnoční rekonstrukci bytu pracovitými dělníky naplněnými nejen bujarým veselím. Tyhle zvuky však pracovitost nepřipomínaly a podobaly se spíše výstřelům, což taky není v naší čtvrti ničím divným, neboť naše místo k životu je zvláštní, a pokud v něm byl před lety zastřelen americký policista na dovolené, který ve dvě ráno údajně dle pozdějšího svědectví do Vysočan pouze zabloudil, tak se už ne mnoha dalším možnostem divíte.
Výstřely však zněly dutě a přemisťovaly se, jako by skutečně je někdo přenášel, než přímo přenášel jejich zdroj – a přenesl je před dům, kde začaly připomínat rány silvestrovského veselí. Vykoukl jsem, abych taky popřál šťastný nový rok 2022 plus, avšak namísto rakety, případně oslavenců jsem uviděl zářící cosi, co syčelo a pouštělo dým a následně explodovalo.
Než přejdu k (skoro) sexy části příběhu, na vysvětlenou dodám, že sousedy si nevybíráte a někteří mohou být skutečně zvláštními a skladují ve svém pronajatém bytě cokoli. O koloběžce se nedá říci, že by se skladovala, ona se spíš parkuje. Ne však se už tolik parkuje její baterie, která si řekne, že má dost, a dá najevo, že konec přichází s ohňostrojem. Soused udělal rozumnou věc, a to že syčící baterii po schodech dokopal před dům, kde však jeho rozum více méně povadl, neboť baterii dostrkal k popelnici připravené na ranní svoz, popřál jí dobrou noc a odešel spát.
Jako další k baterii přiběhl jiný soused, který v dobré víře základních pouček o hašení požárů na baterii vylil kýbl vody. Přiznejme si a jistě nebudu sám, kdo nyní vznese onu odvážnou myšlenku, že hasit naštvanou baterii v posledním tažení obyčejnou vodou není dobrým nápadem.
Podle následují reakce by se dalo říci, že mezi baterií a vodou započal bouřlivý vztah. Soused s prázdným kbelíkem mu však odmítal asistovat a raději se před doslova výbušným orgasmem schoval za domovními dveřmi.
Je zvláštní, že nikoho nenapadlo zavolat hasiče. Třebaže bylo po půlnoci, takové živo na ulici jednoho probudí a z postele vytáhne. Přiznám se, že zavolání hasičů nenapadlo v první fázi ani mě, a spíš jsem si vzpomněl na dětství a na seriál o dráčku Soptíkovi, který chtěl být požárníkem a daboval ho Miroslav Vladyka.
Nikdy jsem nehasil, to se přiznám. Ne tedy práškovým minimaxem. Moje hasící zkušenosti do toho večera dosáhly maxima čuráním na poslední plamínky táborových ohňů. Teď jsem však vycítil v sobě hrdinu, popadl župan (byl jsem přeci jen po koupeli), následně o dvě patra níž mírně vyrval ze zdi minimax a vyrazil vstříc nebezpečí.
Pravda, zapomněl jsem si v rychlosti brýle, takže jsem na svůj hrdinský čin příliš neviděl, ale to nevadilo, protože cíl vidět byl, a tak jsem započal se záchranou ulice a lidských životů v nich.
Dobře, je možné, že jsem v dobré víře postříkal i něco hořící baterii podobného, protože jsem neviděl, ale nenadávalo to dlouho. Jinak se však celá záchranná akce dala považovat po všech stránkách za úspěšnou. Takřka nevidomým pohledem jsem zkontroloval, že ztráty na životech jsou nula, a očekával ovace – kterých jsem se skutečně dočkal, jakmile na mě kdosi z okna houknul, abych šel s tím smradem do prdele.
Uznání jsem se však skutečně dočkal, a to když kolemjdoucí opilá postarší dáma oznámila, že má hasičská produkce měla jikru hodnou úspěšnosti vyřízených striptérů, což považte, potěší vždycky.
Hrdinové jsou však skromní, a tak jsem v noční ulici sklopil hadici, upravil župan a šel minimax vrátit na zeď.
Vyjádření souseda, co a jak se u něj stalo, se zatím nepovedlo zajistit, kromě zprávy, že nás brzy coby soused opustí. Já si jenom osobně myslím, že soused zahájil topnou sezónu o něco dřív a hodlal nás pořádně zahřát.
Navíc doufám, že nikdo během záchranné akce nepořizoval snímky, neboť bych se nerad stal tváří kampaně nejmenované političky, která by začala tvrdit, že svetrů netřeba, neb lidi na podzim lítají po ulicích jenom tak v županech.
A navíc hasí zdroje tepla.
Rozloučím se citací ze Soptíka: „Já chci být požárníkem! Já chci být nejlepším požárníkem na světě!“