Disney má další pohádkový genderově vyvážený zářez + něco o rasismu

Pokud je příležitost, nijak se svým obdivem k firmě Disney netajím. Je pro mě ukázkou nejen perfektně zvládnutého podnikání, vedení lidí, ale i ukázkou toho, jak rychle umíte v ledasčem otočit.

Disneyho práci zbožňuju (vyjadřuji se o firmě jako o muži, je to pro mě jednodušší) a jsem jeho ctitelem, jak jsem už psal několikrát, a nejen tady na blogu. Vždycky jsem v jeho přístupu viděl ráznost a pracovitost, jejíž standard je oproti jiným firmám a přístupům hodně vysoko.  

Za zmínku taky stojí jeho přístup k současnosti – a to ve všech možných i minulých časech. Jinými slovy, vždycky věděl, kde je chleba namazaný a jak kousnutí do silně namazané části dobře chutná.

Disney má politiku velmi prostou. Dejte lidem, co chtějí vidět a slyšet, pak vám za to utrhnou ruce, což je vidět v historii firmy a produktů dokonale.

Když si pustíte třeba film Píseň jihu, pravda z roku 1946, uvidíte, jak Amerika viděla svůj svět a jak skrze veselé písničky, a ještě veselejší animovaná zvířátka ukázala, že ti „černí“ okolo se pro nic jiného než na práci a zpívání nehodí. Pokud chcete o něco rafinovanější přístup, v animovaném Dumbovi jsou rasistické černé vrány, které dávají najevo, co si o ostatních myslí.

Ale nechejme trapnou minulost za zády a pojďme ke světlým zítřkům v novém odstínu šedé. Třebaže Elsa z Ledového království je bledá-bílá až moc až moc a chudák je celá psychicky nevyvážená a traumatizovaná (asi proto, že si bojí přiznat svoji lesbickou podstatu, chudák, je tak bílá, chudinka), černá víla v nové Popelce je už dokonalá, a navíc ještě ztvárněná gay hercem.

No uznejte, tohle studio ušlo skutečný kus cesty.

A teď jsme zase o něco dál. Disney pustil upoutávku na hranou verzi Malé mořské víly a svět je opět na nohou a ukazuje, co si někteří myslí – nebo spíš, co by si nemyslí.

Jistě už tušíte, kam se cesta studia ubírala, a než Vám Vaši pravdu potvrdím, řeknu, že jistě nebudete překvapeni, kolik komentářů různě po světě se na základě nové upoutávky objevilo. Bude to ještě zajímavé pro závěrečnou část tohoto blogu.

Že se objevily hejty, o tom nemá význam déle diskutovat – zajímavější však byly zprávy z "druhé strany". Lidé, kterým se tato změna líbila, říkali, že je správná, neboť ukazuje, jak si svět začíná rozumět a je třeba jej ukázat takový jaký je.

Tato strana vytýkala haterům jejich zkostnatělost a rasistickou podstatu vnímání a prosila je o prozření, ačkoli připustila, že jsou na světě historické postavy, jež by třeba lidé jiné barvy pleti, než je základ, neměli hrát – jako třeba Martin Luther Kinga, Havla nebo Žižku.

Je pravda, že život podmořských lidí není ještě tolik prozkoumaný, ale mám pocit, že pod vodou v oblasti Dánska moc sluníčka nebude a na pláži to taky nebude zrovna připalovat, takže původní růžová malá mořská víla Ariel se mi zdála celkem v pohodě. Navíc mám pocit, že své písničky nezpívala s příchutí blues, ale to je věc interpreta, a taky těch, co to musí poslouchat a poté zatleskat.

Ale diskutéři mají pravdu, nesmím být tak zkostnatělý a bazírovat na starých pořádcích. Musím taky ukázat svoji lepší stránku a ukázat, že jsem hodný a přívětivý a ...

Proboha, co to kecám. Když bych musel něco dokazovat, dokazoval bych něco, co si vlastně nemyslím.

A tím se dostáváme k tomu k projevu rasismu. Víte, já si myslím, že největším rasistou je ten, který dává najevo že není. Právě proto, že musí svůj postoj dokola opakovat. Disney je toho důkazem. Ten si tak moc myslí svoje, až z toho zavádí nové pořádky a mění svět, a to jenom proto, aby náhodou na něj někdo neukázal prstem.

A tohle nejsou jenom firmy. Tohle jsou i lidi. Jak se bavím s někým, kdo dokola mele o tom, jak je tolerantní, jak je pro rovnoprávnost nebo jak brání rádoby ponižovanou menšinu, beru na to jed, že s tím člověkem není něco v pořádku a má problém a kolikrát by rád viděl svět v plamenech, nebo alespoň jednu jeho část, když by na to přišlo. Takovým lidem nevěřím ani slovo. A nevěřím jim ani třeba, když se dušují o jiných věcech, jak se máme pro někoho obětovat.

Ono se nám to kecá, když je nám to vlastně jedno, jestli mořská víla bude taková nebo taková – ale počkejte, až se objeví někdo a zeptá se, proč naše princezny v pohádkách nemají jinou barvu než bílou a proč čerti jsou zbytečně tmaví. Jestli to není důkaz toho, že jsme rasisti. Mnozí dnešní moralisté budou reagovat tím, že je to naše tradice a takhle to bylo odjakživa – ale, Vážení, odpoví jim ten někdo s nápadem na změnu, není právě tradice v našem novém chápání světa rasistická?

Věřte tomu, že svět spěje tím směrem, že tyhle otázky jednou budeme řešit, a nebude nám z toho dobře, protože nám šrouby do hlavy bude dávat někdo, kdo bude strašně agitovat za rovnoprávnost, a přitom sám bude pěkně uvnitř vymezený.

Malou mořskou vílu my tady v její nové podobě skousneme, ale představte si ten povyk, kdyby Krakonoš, pohádka, která bude letos na Vánoce, byl pěkný statný černoch a trestal zlé bílé lidi, kteří mu chtěli zase brát z toho jeho.

To by byly diskuze.