Slyšte, slyšte obludnou kauzu člověka přivřeného do dveří

Poslední měsíce mi lidé, co mi nerozumí, psali, abych psal výhradně jenom o tramvajích, a třebaže mi to již posledních čtrnáct dnů nepíší, protože moje psaní „o ničem“ mělo úspěch, rád jim vyhovím.

Stížnosti na řidiče tramvají za cokoli jsou evergreenem MHD a pouze oko zkušeného pozorovatele umí rozlišit, kdy se jedná o stížnost oprávněnou, a kdy naopak o stížnost, jejímž pisatelem je pouze špatná nálada nebo poraněné ego.

A tak stalo se kolegovi, že musel řešit stížnost z toho druhého soudku, v níž se setkal s uraženým mladíkem posilněným návykovou látkou, mladíkem strčeného zavírajícími se dveřmi, mladíka, do něhož si jen tak nikdo strkat nebude, protože jemu bude patřit svět a on bude miliardářem a ukáže světu, že bez něj by to nešlo – a než se tak stane, tak nějaký dveře mu to rozhodně vymlouvat nebudou.

Víte, moji čtenáři, co je na odpovědích na stížnosti nejsmutnější? Ne není to, že je to mnohdy odpověď člověku, jemuž dělá potíž napsat správně větu, přičemž do souvětí se z bezpečnostních důvodů nepouští a jedná s Vámi pouze heslovitě. Dokonce se stal případ, kdy stěžovatel začínal stížnost slovy: „Neumím mluvnici, tak na mě berte ohled, když Vám píšu!“ – což je asi stejné, jako by napsal, promiňte, že jsem vůl a neznám nikoho, kdo by mi moje strašný psaní opravil, jelikož je to kolem mě samý vůl taky.

Nejsmutnější je, že odpovědi postrádají invenci zábavy, že v sobě taky nemají poučení, že nemají možnost ukázat květnatost jazyka – takže vlastně že nejsou beletrií.

Ale můžeme to teď zkusit.

O co šlo – mladík nastupoval kolem osmé hodiny večerní na Náměstí Míru do linky 22. Linka 22 je i v tomto čase slušně zaplněná, nejvíce turisty jedoucích směrem na Malou Stranu nebo dále na Hrad. Turisté netuší, že v naší zemi je demokracie tak daleko, že mohou nastupovat všemi k nástupu dostupnými dveřmi, a tak se drží jediných, a to těch, do kterých nastoupí a z nichž také zase vystoupí. Pohyb k jiným dveřím si nedovolí. Tvoří se tak zajímavý úkaz, kdy ostatní dveře jsou dávno prázdné, poeticky bych řekl „hladové a smutné po soustu Váženého klienta“, zatímco jedny jediné stále připomínají bránu do světa, kam najednou chce každý.

O demokracii vícero dveří neví dokonce ani někteří našinci. Netuší, že by mohli dělat něco, o čem si myslí, že nejde nebo jim nepřísluší. A tak ti, co to neví, stojí a čekají, až povolí zácpa, a ani je nenapadne, aby šli do jiných dveří, které jsou hned několik metrů vedle – a to ne, to by mohlo být zle, to si raději počkají, až všichni vystoupí, aby hezky nastoupili do dveří, které si už na začátku cestování, když tramvaj přijížděla k refýži, vybrali.   

Náš mladík je jeden z nich. Stojí na konci čekající fronty, kouká do mobilu a vůbec neví, že jednu chvíli byl k jiným dveřím blíž, než si pro sebe vybral. A do toho bzučák, nade dveřmi, už bzučí, už svítí, a lidé z venku se snaží nahrnout dovnitř, a to dokonce i ti, co už vystoupili, protože si uvědomili, že Náměstí Míru není Pražský hrad, a chtějí do tramvaje zpátky. A tak se dál zdržuje a další tramvaj za touhle už má dveře dávno zavřené, jelikož do ní nikdo nechce, a dveře první se zavírají, jak už bylo avizováno, a mladíka dovřou dovnitř i s velkým batohem, co má na zádech.

A neštěstí je na světě, protože mladík je správný mladík z dnešních dnů, takže je mladík, který si něco takového nenechá líbit, poněvadž on není žádnej hej nebo počkej, aby se do něj takhle strkalo, a tak ještě dneska napíše na mobilu stížnost na tramvajáka, co ho tak pohanil, že to svět neviděl, a proto musí být tramvaják potrestán, proto musí trpět a při tom všem musí pochopit, že něco takového se mladíkovi jako on nedělá a příště ho musí i slušně pozdravit, jestli vůbec kdy bude příležitost, poněvadž za tohle by měl z práce letět na minutu a jít někam k lopatě, kde už se dveřmi nebude moci ohánět.

Zápletka je na světě. Stížnost došla a je škoda, že na ní nebylo odpovězeno hezky a s nápadem, aby taky mladík poznal, že On není tím mistrem světa amoleta a že ne jenom kolem jeho zadku se točí celý svět. Ve skutečnosti se na stížnost odpovídá krátce a potřebná fakta se nerozebírají, což je škoda a někdy by to k vysvětlení pomohlo. A nejen tomu mladíkovi, který ještě nepoznal, jak věci na světě chodí a že není takovou hvězdou, za jakou se považuje a jakou vidí, když se mihne v blízkosti zrcadla.

Ale my tu možnost máme, a tak tu odpověď na mladíkovu stížnost napíšeme trochu jinak.

Vážený pane,

s povinným zájmem jsem si přečetl Vaši stížnost a již po několika heslovitých větách jsem si vzpomněl, o jaký incident šlo, stejně tak, kdo je jeho aktérem a nyní i pisatelem této stížnosti.

Vy budete ten mladík v barevné havajské košili, která by více slušela obéznímu milovníku letních večírků nežli Vám, mladíkovi s kudrnatými vlasy a ostře řezanými rysy, jimiž jste mi až nápadně připomínal postavu rodinou nenáviděného Bruna z amerického animovaného filmu studia Walt Disney s názvem Encanto.

Možná Vás zarazí, proč si Vás pamatuji, a hned Vám to i vysvětlím. Nejsem člověk, který by trpěl zvýšeným sebevědomím, tudíž se považuji za člověka průměrného – a to průměrného i v ohledu mé vizáže. Nejsem až extrémně hezký a velmi těžko bych se uživil jako model, případně v jiné roli, kde je hlavní devizou fyzická krása. Ale jsem i člověkem natolik soudným, že se rovněž nepovažuji za člověka ošklivého, až zrůdného, za člověka natolik nespravedlivě přírodou postiženého, že bych jediné životní útočiště hledal v cirkuse nebo v panoptiku, a to daleko úspěšněji než v DP.

Mluvím o své vizáži záměrně, neboť mi přišlo zvláštní, že bych byl natolik roztomilý a krásný, že bych někomu jako Vám stál za fotku, kterou jste pořídil z boku mého vozu ve stanici I.P. Pavlova, po jejíž pořízení jste na mě až žoviálně mrkl a odešel po schodech do metra.

Samozřejmě se mohu mýlit a mohlo jít z Vaší strany o jiný zájem, avšak pokud to takto skutečně bylo, onen zájem jsem nepochopil, případně může být součástí další diskuze.

Teď bych se však vrátil k Vaší stížnosti a snažil se na ní nahlížet mým pohledem a přístupem k celému problému.

Městská hromadná doprava má sice ve svém názvu použité slovo „hromada“, nejde však o výzvu, aby tak byla při používání dopravní služby vytvářena. Jde spíše o zastaralý pojem mající blíže ke slovu „hordy“ než k hromadám. Chápu, že ono slovo evokuje kupy, a to kupy z lidských těl, avšak mohu Vás ujistit, že o něco takovému DP nejde.

Dopravní podnik nemá rád, když si Vážení klienti sami spojují význam „hromadné“ dopravy s něčím, co ona opravdu neznamená, a je naopak ráda za plynulost, a řekněme až za skoro vláčnost, která je vázána s klidem a jejími pravidly.

Na Vašem „důvodu pro stížnost“ je očividné, že k porušení pravidel došlo, a to na základě neohleduplnosti k tomu, co Dopravní podnik od Vás očekává. Nastupování samotné považujeme za téma přímo dětinské, ale jak se ukazuje, ještě chybí mnoho, aby šlo nad ním jenom tak mávnout rukou. Pokud nastupujete do prostředku MHD, má cestující k nastupování využít všechny možnosti. Nemyslí tím se dostat do prostředku všemi možnými způsoby, spíše způsoby co nejrychlejšími – to jest něčím, co ve Vašem případě předcházející „důvodu stížnosti“ nedošlo.

Tramvajová souprava ve Vašem popisu linky a pořadí disponuje šestero dveřmi, přičemž se samotné dveře od sebe na rozdíl od jiných typů vozů příliš neliší. Mají schody, madla na držení, mohou být ovládány tlačítkem otevření. Nemohu stále přijít na to, co vážené klienty nutí k určitým fobiím na použití jiných dveří. Nebudete mi to věřit, ale je až příliš častým jevem, že klient DP mine otevřené dveře a namíří si to ke dveřím obsazeným, před nimiž čeká.

Strávil jsem pozorováním tohoto jevu za dobu své řidičské praxe dlouhý čas a musím konstatovat, že je daleko častější, než by se v běžném provozu očekávalo. Rovněž i Vámi popsaná událost měla obdobný začátek, který s mým pozorováním souvisí. Snad mi budete moci pomoci s vysvětlením onoho jevu, když se Vás zeptám, co Vás vedlo k čekání u druhých dveří prvního vozu, kde stále vystupovalo mnoho klientů a nastupující čekali na odbavení, zatímco ostatní dveře zely prázdnotou.

Dokonce nastala paradoxní situace, kdy jste stál v řadě čekajících na odbavení a byl blíže prázdným dveřím než k těm obsazeným. Chápu, že jste měl dost práce na svém mobilu, jehož displej jste sledoval se sklopenou hlavou, a nemohl jste tak vnímat situaci provozu – což je porušení jiných pravidel – přesto se mi i tak Vaše chování zdálo poněkud zmatené.

Nyní se dostáváme k otázce přivření. V této chvíli ocituju nápis nad všemi dveřmi, který vážené klienty varuje před podobnou situací, a tak cituji: „Zazní-li výstraha, opusťte dveřní prostor.“

Ocitoval jsem větu, a jak si jistě všimnete, nejsou u ní žádná „ale“ „avšak“ ani doplňující body. Jde tedy o jasnou zprávu, že jakmile dveře uslyšíte, ty dveře se zavřou.

V některých jiných státech světa, fungují při zavírání dveří lidé s funkcí uzavíračů případně nacpávačů – jsou to lidé, kteří skutečně cpou klienty do prostoru prostředku MHD a pak za nimi dveře douzavřou. My žijeme ve společnosti, kde více než nacpávačům věříme v inteligenci cestujících a věříme i v jejich jistý viditelný vývojový posun od doby pravěkých lidoopů, kteří, a na tom se jistě shodneme, neuměli služby MHD využívat vůbec.

V našem městě namísto nacpávačů máme samotného řidiče, který právě signálem před uzavřením dává najevo svůj záměr a očekává, že i cestující pochopí kontinuitu následků se zavíranými dveřmi. Ve Vašem případě bylo očekávání spíše přáním, neboť jste do dveří i přes signál stále toužil vstoupit, třebaže naplnění vozu v prostoru druhých dveří bylo maximální.

Vaši stížnost by v tomto případě bylo možno pochopit, kdybyste o výstraze nevěděl zhola nic a cestoval jste MHD úplně poprvé – což ovšem vzhledem k stížnosti a rychlosti, s jakou jste ji napsal, považuji za nemožné.   

Ve Vaší stížnosti dále heslovitě rozvádíte, že Vás dveře při zavírání poranily. V tomto případě si však pokládám otázku, jakým způsobem ono zranění proběhlo, neboť jste měl na zádech velký batoh, s nímž jste metodami tření a dotyků seznamoval i jiné vážené klienty v nejbližším okolí. Vzhledem ke zkušenostem, které s provozem mám, je více než zvykem, že cestující nastupují čelem do vozu, a nikoli zády v podobě krabů. Aby ke zranění došlo, musel byste tak nastupovat zmíněným krabím způsobem, případně nastupovat tělem otočeným do strany, což ale jde považovat, omluvte mě za možná pro Vás hrubý výraz, za krátkozraké a nepovedené.

Nedovedu si představit, jak ke zranění došlo, ale ve Vašem výčtu následných obtíží jsem v jednu chvíli nabyl dojmu, že se přímo jedná o zranění neslučitelné se životem, a je tedy pravděpodobně dílem zázraku, že jste byl schopný tuto stížnost napsat – pokud, a to je také možné, jste ji nediktoval třetí osobě, případně pouze nemrkal při výběru písmen pro složení slova.

Ujišťuji Vás, že dveře tramvajového vozu nejsou smrtonosné, ani nejsou díky své konstrukci a zabezpečení schopné způsobit zranění. Jsou jištěny bezpečnostními obvody, a pokud narazí na překážku, není dovoleno jejich dovření, a naopak se opět otevřou. Testy na dovření ukázaly, že vytvořená síla nepostačí ani na zlomení obyčejné tužky, natož lidské kosti v jakékoli části lidského těla. Navíc gumové ochranné kryty na stranách nedovolí způsobit třeba tržná zranění, která by se dala s jistou dávkou představivosti považovat za Vámi popisovaný těžký úraz.

Jistě již při mé odpovědi cítíte, že nemohu za Vaši stížnost přijmout odpovědnost a s ní se Vám omluvit. Nepovažuji se v celé záležitosti za viníka a rovněž nehodlám nad ní jenom tak mávnout rukou. Domnívám se, a léta odpracovaná v DP bez větších problémů s cestujícími mi dávají za pravdu, že Vaše stížnost není ani tak dílem rozhořčením nad možností setkání s neprofesionálem, nýbrž výsledkem Vaší osobní averze způsobené mnoha faktory, jež nehodlám v této krátké odpovědi rozebírat.

Spíš než abyste zůstal v očekávání, že někdo přijme odpovědnost za Vaše chování a postoj ke světu, a zaměstnancům a službám Dopravního podniku v něm, zkuste na chvíli pohlédnout do svého nitra a položit si jednoduchou základní otázku, v jakém vztahu jste nyní ke stížnosti, kterou jste stvořil. Není ona stížnost pouze odrazem Vašich představ o rozložení světa ve Vaší režii, případně jestli není jenom přáním, které by mělo vyřešit Vaše problémy.

Jistě naleznete i jiné otázky, neboť věřím, že z onoho nedorozumění, které díky Vaší nepozornosti a následně Vaší stížnosti vzniklo, si dokážete vzít ponaučení a nebude se při našem další setkání opakovat.

S pozdravem

Vaši řidiči a řidičky MHD.