Jestli bude líp, záleží jenom na nás

Čím častěji vidím reprízy politických divadelních představení, tím paradoxně víc a víc ve mně sílí potřeba říkat lidem kolem sebe, jak málo stačí na změnu.

Politický cirkus se mi nelíbí a nelíbí se mi ani jeho hloupé komentáře, neboť přesně korespondují s tím, jak hloupý je cirkus samotný.

Jsme v dalším divadelním jednání a všichni v něm ukazují, že některé role nezvládáme, že kritika v podobě uvědomělých lidí musí při sledování hereckých výkonů skřípat zuby, a navíc si pokládat otázku, proč tohle lidi baví – a to lidi jako herce, scénáristy, režiséry i diváky.

Jedna část představení za všechny. Herec chodí mezi lidmi, má píšťalku, protestuje křikem a třeba i vulgárními výrazy a žalobami. Nechává se snímat mobily, kamerami od jiných herců. Jiní herci s jeho názory nesouhlasí. Zatím se nic neděje. Protestující herec chodí, jeho píšťalka píská, protože on pískat neumí, a strká do lidí a provokuje a znovu a znovu a další kolečko a konečně se dočká, protože jiný herec protestujícího napadne – strčí do něj stejně jako strkal sám protestující do lidí, akorát protestující teď vyskočí jako bodnutý včelou a už volá, už křičí, už pláče, že byl napadený za svůj názor, že tohle není demokracie, tohle je fašismus, což je zvláštní, protože přesně tohle volal před chvílí někdo jiný, takže vlastně podle demokratických projevů žijeme buď v oboustranné lži, nebo ve smutné pravdě.

Jsou to herci, a znovu opakuju, herci na obou stranách, a já se divím lidem, kteří tomuto představení věří, těm, co jej považují za cestu, těm, kteří nechápou, že žádný politický systém nemůže přinést skutečnou spokojenost.

Co tedy takovou spokojenost může přinést? Kdy tedy bude doopravdy líp. Je to prosté, a je to až prosté kýčovitě, a přesto pořád pravdivé. Spokojenost mohou přinést pouze lidé, kteří budou chtít být spokojení a kteří budou chtít pro takové „líp“ i něco přinést, v mnoha případech i mnohé obětovat.

To co Vám píšu, není žádná převratná myšlenka, dokonce je tak stará, že je až hanba kolikrát byla zneužita lidmi ve svůj osobní prospěch.

Třeba byla zneužita v době, kdy zněla písnička – Ten dělá to a ten zas tohle.

Převratné na téhle myšlence je, že se začíná opět objevovat mezi lidmi a čtu o ní v článcích a diskuzích a mluví se o ní jako o možní spáse.

Začnu o ní otázkou? Co děláte Vy proto, aby bylo líp. Většina lidí odpoví, že pracuje, odvádí daně, chová se slušně, vychovává děti, a kdykoli je připravena demonstrovat proti těm, kteří Vám tohle všechno kazí.

Pokud takhle odpovídáte, děláte málo a nemáme do budoucna šanci. Pokud děláte pouze tohle, dáváte pouze šanci dalším a dalším lidem, kteří se vyškrábou společně s jinými na vrcholek, kde se zásobí na přicházející období bídy a odříkání.

(Vsuvka – proč si myslíte, že každá Vláda je horší? Je to tím, že každá další Vláda má méně času a prostředků než ta předchozí, jak a kde se právě na špatné časy připravit.)

Lidi, kteří se chtějí takhle vyškrábat poznáte snadno – říkají Vám, že co děláte pro tuhle zemi (a je to ten výčet s prací, slušností a daněmi a dalšími věcmi o odstavce výše) je naprostým maximem, co dělat můžete. Lžou Vám. Není to maximum. Jenom Vás potřebují ukolébat do jistoty, že víc dělat nemůžete a Oni jsou těmi, co za Vás to ostatní udělají.

Chtějí Vás udržet v zažitých rituálech, o kterých si Vy myslíte (a ne že ne), že jsou něčím naprosto nezbytným pro Váš život – že bez nich byste svůj život neměli naplněný a byli byste na okraji společnosti – což je pro mnohé noční můra.

Ani netušíte, že některé věci vůbec nepotřebujete, a jste proto jejich vzýváním sami sebou pasováni do podřízených rolí svých životů.

Věřím, že každý člověk na téhle planetě se rodí s určitými schopnostmi. Se schopnostmi, které jsou ku prospěchu svému druhu. Ty schopnosti jsou svým vývojem rovny prostředí, kde se dotyčný narodí nebo kde žije. Nepočítám do téhle rovnice s těmi, kteří se rodí jako psychicky nemocní a stávají se z nich zrůdy. S takovými by společnost měla naložit tak, aby ji takoví lidé nezatěžovali.

Lidé mají schopnosti, s nimiž mohou společnosti přispět. Základním znakem těchto schopností je trpělivost. Je na škodu, že právě ona trpělivost je nyní společností ukazována jako něco negativního, jako vlastnost podobná spíš lenosti nebo ochotě věci vzdát a nepostupovat dostatečně rychle. Jako by za úctu stáli jenom mladí lidé, kteří něco dokážou skokem, aniž by na svém životní cíli déle pracovali. Jsou to i média, co z takových mladých lidí dělají mistry světa a ty ostatní ukazují jako něco méně – někoho, kdo sice uspěl, ale ti mladší jsou vlastně v onom úspěchu lepší.

My jsme bohužel rituály svázaní víc a víc. Naučili jsme se, že život je něčím, v němž se střídá dobré se špatným, a aby se střídalo co nejméně, je nutné dodržovat pravidla, že po práci je odpočinek, zábava, a že pokud chce někdo pracovat méně a mít více zábavy, je možno využít příležitosti, jak si k tomu pomoci, a to i za cenu, že tím někomu jinému jeho příležitost vezmeme.

Politici, a jsou to politici nehledě na politickou příslušnost, mají zájem, aby právě tohle vědomí o životě bylo pro ostatní lidi co největším dogmatem. Bez něho by totiž mohlo docházet ne že k protestům (ne k demonstracím), ale ke skutečným revolucím. Politici nestojí o to, aby většina prozřela a pochopila, jak se věci mají.

Pokud chcete příklad, zopakujte si události posledních týdnů. Premiér označil za nemožné, aby Stát něco přikazoval společnosti, jejíž je sedmdesáti procentním spoluvlastníkem (to není jenom rozhodující síla, to je přímo kladivo) – nebo ministr vnitra má za společníka někoho, od něhož bude považovat prověrku, až po jeho zvolení. Hlavně že máme signály a máme kontrolky.

Jestli chcete, aby nám bylo líp, musíme to udělat sami. Je to úplně stejné, jako když John Fitzgerald Kennedy říkal lidu Spojených států, aby se neptali, co pro ně může udělat jejich země, ale co mohou pro ni udělat oni.

(Říkal jsem přeci, že ta myšlenka na změnu není nová – a tady máte další důkaz.)  

Úplně každý pro tuhle myšlenku může přispět. Zopakuji, že věřím, že každý člověk k tomu má dispozice. Jenom se nesmí nechat ukolébat, že už teď dělá maximum. Nedělá, a dlouho i dělat nebude. Většina lidí se spokojí se svojí malou spokojeností a přirozeně se svým spravedlivým rozhořčením proti věcem současným. K volbám chodí, protože je považuje za nutné zlo, přičemž malinkatým koutkem ve své duši věří, že by se něco mohlo změnit. Nezmění.

To, co si myslím, není utopie. Za utopii ji považují lidé, kteří jsou líní nebo jsou natolik zklamaní z reality, že propadli depresi – i tohle není nic nového a kdysi se tomu říkalo „blbá nálada“ a i ta byla součástí strategie na ovládnutí většiny.

Není to utopie, protože kdysi jsme to už dokázali. Dokázali jsme se svými nápady a pílí dostat na vrchol a ukázali jsme světu, že jsme lidmi šikovnými, chytrými a umíme se o sebe postarat.

Smiřte se s tím, že se v politice nikdy neobjeví mesiáš, který by to myslel dobře a chtěl věci skutečně změnit. Když se objeví, a ne Mesiáš, ale jen jeho bohatá verze, vždycky se objeví od druhých špinění.

To taky není nic nového a nejde o záležitosti před volbami minulými a budoucími, kdy je celým volebním programem opozice pouze někoho zničit. Tohle se už dělalo za Václava Fischera, když kandidoval do Senátu jako první nezávislý. Dneska se už ta pohádka vypráví jinak, ale dřív to byste koukali, jaké to bylo pozdvižení a jak a co dokázali někteří politici o druhých povídat. Jenom tak připomenu, že ti lidé, co mluvili o někom nehezky, dneska mávají duhovými vlajkami a melou cosi o věčném pocitu rovnoprávnosti.

My jsme ti, co děláme politiku a vím o Vás, že dokážete dělat mnohem víc, než děláte dneska. Stačí pro začátek hodina denně – jedna hodina, kdy budete pracovat na svém snu. Na něčem, co jste třeba už kdysi vzdali a vyměnili sen za pohodlí a večerní relax u televize. Jedna hodina denně, pro začátek. Každý den, a bez výmluv. Uvidíte, jak Vás to nastartuje.

Já vím, že to zní jako kapitola z motivační knížky s názvem – Jak jsem potkal svůj život, ale teď ani nejde o život Váš jako spíš těch druhých – protože jedna změna vyvolá druhou, druhá třetí a dál se změny budou větvit a přinesou něco nového. Pro nás všechny.

Taky vím, že jak někteří z Vás slyšíte spojení „pro všechny“, hned myslíte na komunismus (a Vy někteří jste přeci demokrati každým coulem), ale myslíte na něj jenom proto, abyste nic nemuseli dělat a mohli si dát večer u televize o pivo víc.

Vždycky půjde o všechny – protože až nepůjde o všechny, tak to zase bude pouhá politika politiků, která se v téhle zemi už dělá desítky let.

+++

Tohle je už jen pro rejpaly, a pokud nejste, číst to nemusíte. Možná se ptáte, rejpalové, jak jsem na tom já. S tou svojí osobní změnou. Jestli náhodou nekážu vodu, a liju do sebe víno. Ne, Vážení, neliju. Vždycky jsem věřil, že když něco chcete, musíte začít u sebe. Já se svého snu nikdy nevzdal.

Jak jsem řekl, každý máme nadání, nadání pro tento svět. Někdo umí dělat motory, zlepšovat je, někdo počítat, vypočítat složité rovnice, někdo umí vařit, někdo umí psát – ale něco takového by nestačilo. Až jít dál znamená, že umíte něco víc.

Já nikdy nebudu počítat rovnice ani dělat motory na nové pohony, což mohou dělat jiní – já hledám cesty jinde a podle ohlasů na poslední práci je má cesta správná.

Jestli nám má být líp, jako opravdu líp, budeme potřebovat zapracovat na všech možných cestách. Kultura je jedna z mnohých.

Jedna hodina denně.

Poupě.