Jak ze mě čarodějnice v tramvaji udělala spisovatele

Pokud používám slovo Čarodějnice, nemyslím tím osobu zápornou či vizuálně ošklivou, případně holdující mladistvému lidskému masu na perníku – a ani osobu, která by chtěla škodit.

Je na světě pouze jediná čarodějnice, které se bojím. Čarodějnice z pohádky Mrňous a čarodějnice, ústřední postavy krátkometrážního animovaného hororu vyprávěného paní Marií Rosůlkovou – a to tak sugestivně, že po promítání pohádky na táboře (ještě pionýrském, takže nemám v budoucnu šance v politice) jsem později v noci odmítal opustit chatičku kvůli vykonání malé potřeby a nechtějte vědět, jak jsem to vyřešil. Kam se na tuhle čarodějnici hrabou ty ostatní – Čarodějnice z Blair, ze Salemu, čarodějnice z filmu Čarodějnice, dokonce i ta z Poslanecké sněmovny nemá proti téhle šanci.

Ty ostatní čarodějnice jsou však většinou hodnými bytostmi a nezaslouží si právě ono pohádkové nařčení ke špatnosti, neboť jsou to bytosti, které trpí jenom proto, že vidí dál a umí věci, o nichž mnozí ani nemají tušení, že udělat jdou.

Já znám mnoho čarodějnic a je zajímavé, že napříč mým životem nehledě na můj a jejich věk o mně vždycky říkaly to samé, tudíž se ani jedna nemohla splést – což mě potěšilo, jelikož mám rád, když se lidi nepletou a nenechají se unést špatnými názory.

Všechny svorně říkaly (vlastně ani netvrdily, říkaly), že velké změny mě zastihnout v druhé polovině života. Trochu to připomíná vtip, kdy čarodějka věští muži z ruky (lidi s těmito vlastnostmi já do kategorie Čarodějek počítám) a říká:

„Tady vidím, že do svých čtyřiceti nebudete mít peníze, což Vám bude vadit.“

Muž se tváří vážně, ale pak si uvědomí a rozjasní se mu tvář a zeptá se: „Ale pak je mít budu, že jo?“

Čarodějka zavrtí hlavou: „Ne, po čtyřicítce vám to přestane vadit!“

U mě se však dle „osudu“ o vtip nejedná, neboť ani nejde o zvyknutí si na současnou situaci, nýbrž o vstup do nového světa s novými skutečnostmi, a hlavně s novým životním směrem.

Pokud se bavíme o tom osudu, před dvaceti lety jsem si nechal vypracovat osobní horoskop, a to u pana inženýra Kulovanýho, který je znám po světě mimo jiné jako Kosmický táta – pro svoji schopnost vypočítat astrální datum pro početí potomka neplodným párům. Ne že bych nevěděl, kdy na to skočit – bylo mi přes dvacet a měl jsem pocit, že některou činnost jsem dělal, i když jsem nechtěl. Ale zase jsem nevěděl, co se životem, a tak jsem se objednal u tohoto „Čaroděje“ na poradu a čekal zázraky.

Zprvu to na zázrak nevypadalo. Zeptal se mě na jméno, místo a čas narození a co dělám za práci. To bylo všechno. Mám prý počkat, až se ozve. 500 Kč pryč.

Ozval za několik týdnů a po rozbalení obálky, v níž bylo deset z obou stran strojem popsaných listů, jsem nabyl dojmu, že pan inženýr je spíš než astrolog soukromý detektiv, který vidí, slyší a nebojí se na někoho jiného zeptat sousedů.

Nebudu unavovat detaily, ale věděl všechno. Ne jenom, jak jsem žil, nebo žiju, ale s pohledem dalších dvaceti let nazpátek věděl i jak žít budu. To mi přišlo fantastické. Tedy až na tu pasáž, že si to všechno vydřu prací a snahou – což se nakonec stalo a nespočítal bych probdělé noci, kdy jsem na svém snu, a vlastně změně pracoval.

Dokonce mi horoskop říkal, a tady už budu detailnější, že se za mnoho let díky své změně setkám s lidmi, kteří se ke mně nebudou chovat hezky, naopak budou mě pomlouvat a hanit a budou si vymýšlet lži – ale že nemám mít strach, že nebudu těmi lidmi poškozen, že to nejsou ani nepřátelé, neboť se jedná pouze o závistivce, s nimiž nejde diskutovat (tato tři poslední slova v horoskopu byla a já tenkrát nevěděl, co znamenají, a až teď se jimi řídím).

A pak přišlo, co přijít mělo, a byli u toho lidé, kteří se mnou před dvaceti lety byli úplně jinde a nečekal jsem, že budou i u jiných příležitostí (což mě trochu děsí).

Jel jsem tramvají, v typu 15-T, v zadní části, kde si můžete sednou celkem pohodlně v pěti, a ještě si dát nákupy kolem sebe na plochu u okna. Sedím si, u okna taška s knihami, neboť jsem šel z Luxoru, a trochu si píšu na notebooku. V tramvaji vždycky píšu a je to pozůstatek oněch časů, kdy jsem vlastně na dnešní časy dřel vždy a všude. Píšu a tramvaj cukne a taška u okna už už by spadla na paní sedící proti mně, ale já ji zachytil a omluvně se usměju.

(Poslední dny se usmívám pořád, někdy se i chechtám. Jak si vzpomenu na některé události, lidi, jejich slova, musím se smát.)

A dialog:

„Copak. Svačina?“ zeptá se paní přede mnou. Má zvláštní modré oči, zvláštní svou průzračností. Někdo by se do takových díval opatrně a hned by pohledem ucuknul, ale jak jsem říkal, já se bojím jenom jedné čarodějnice.

„Spíš duchovní strava!“ řeknu já.

Kouká na mě, na uniformu a na znak dopravního podniku na kapse. Je jasné odkud jsem a byl pouze jenom jeden případ, kdy si dotyčný tazatel myslel, že jde o znak příslušnosti k Opus Dei.

„Vy jste tramvaják, že jo?“ řekne paní.

„Ano, jsem!“

„Ale není to Vaše hlavní práce.“ Řekne paní a řekne to jako tu největší samozřejmost pod sluncem.

Trochu mě to překvapí.

„No to je vlastně pravda,“ řeknu já a mám na kůži takový zvláštní pocit, jako by se mi zvedaly chloupky.

„Hm, já si to myslela, že není. Je to jen tak na přivýdělek co?“ říká paní a usmívá se.

Ona ví – a taky ví, že vím já – a ona ví, že já vím, že já vím, co ví ona, že vím já. Před podobnými lidmi je zapíraní zbytečné cokoli zapírat.

„No dneska se mi trochu život změnil,“ říkám já.

„A to je dobře,“ řekne paní, jako by se bavila o nové surovině do receptu na plněné knedlíky, a ne o dni, kdy jsem od rána jiný. „Vono to půjde. Uvidíte. Ale Vy to víte, co?“

Věděl jsem a koukám do těch očí, jaké stejné znám už jenom u jedné holky, co jsem znal dřív (a je taky čarodějnice, a ještě ke všemu zrzavá). Věděl jsem, a přesto nevěděl, co na to říct, a proto jsem řekl tu nejhloupější věc na světě.

„Vy máte dar, že jo?“ řeknu tu blbost, ale jak vidno pro ženu to blbost není. Není a já vím, že se usměje.

Musel jsem vystupovat, tak popadnu tašku s knihami a batoh a rozloučím se, a to tak, že mi odpoví dalších pět lidí kolem. Síla byla cítit daleko.

Vystoupím a koukám skrze sklo na paní a ona se na mě usmívá. Dokonce jsem uvažoval, že bych ještě nastoupil a jednu knížku z té tašky jí dal, ale nehodilo by se to. Ona by ji nechtěla, jelikož ona se se mnou setkala, aby mi něco řekla, a ne něco dostala.

Tramvaj ujížděla a já se za ní koukal. Tašku držel pevně, přeci to byla moje duševní potrava. Otočím se a jdu si po svých.

Možná se ptáte, co se to tak stalo, že jsem absolvoval tenhle rozhovor. Co byla ta velká změna nebo čím se měla dít. A vůbec proč bych dával nějaké neznámé paní nějakou knížku z tašky.

 V té tašce to bylo všechno. Všechny odpovědi. V té tašce totiž byly knížky, vlastně všechny stejné, a všechny byly moje. A ne moje tím, že bych si je pouze koupil. To taky, ale byly tím víc moje, že jsem i její autorem. Ten den mi vyšla moje první kniha, a co vím z dneška, teď už je ke koupi skoro všude.

Změnil se mi život. Tím dnem přišla změna. Tím dnem, kdy jsem sám sebe viděl jinak. Viděl, a přesto jsem se sám ještě nepochopil.

Tohle se mi stává často – něco se mi děje, ale jsem takový, že to nevidím. Musí mi to někdo říct, abych uvěřil – jako by mě měl probudit.

A když je to něco opravdu velkého, tak osud na mě pošle na uvědomění si opravdu těžký kalibr a tím kalibrem není nikdo jiný než čarodějnice – a jak už víme, ty hodné.