Rozdíl mezi ukrajinskou ženou a mužem

Slýchávám často, že si ukrajinské ženy stěžují na nadávky od Čechů, a co vím já, nadávky nebudou zrovna na místě, protože ukrajinské ženy si zaslouží hodně málo z toho, co si někteří demokraté o nich myslí.

S Ukrajinci jsem byl v denním kontaktu už před válkou, a nebylo to z důvodu, jak si někteří vymysleli a poslali do světa jako hotovou věc, nýbrž z důvodu, že s lidmi jsem jednoduše ve styku a vidím a slyším, co říkají. Navíc k tomu jsou v hlavním městě čtvrtě, kde se s nimi setkáváte a jste v kontaktu, aniž se Vás někdo ptá, jestli to chcete nebo ne.

Než přejdeme k otázce rozdílů, nejprve si řekněme, že nelze nikde na světě rozdílnost lidí a národa brát doslova, jelikož vždycky musíme vzít v úvahy, že někdy se objeví člověk jiný než většina. Pro příklad, který jsem pro toto vybral, je postava Václava Havla.

Jsme národem Václava Havla a je smutné, že moc dalších „lidských“ osobností k chlubení nemáme. Všichni, nebo alespoň většina z nás jeho postoje zná. Zná jeho výklady možností demokracie a teorie o společenské společnosti. Známe to, a přitom my ve většině se chováme úplně jinak. Nejsme přímo zlí, spíš pokrytečtí. Věříme víc svému sousedu, s kterým máme kšeft, než mysliteli s dobrou radou. Mluvíme o létání, ale místo letiště si kopeme zákopy.

Takže pokud píšu o rozdílu, hned neskákejte rozčilením, pokud znáte někoho, kdo takový není. Vždycky najdete rozdíl, když ho najít chcete. Nebo najít musíte. To není to samé.

Koukám se, poslouchám, povídám si – to je základ psychologie a nic víc k prozkoumání lidské osobnosti nepotřebujete. To ostatní, co lidé na druhé zkoušejí, je vata.

Nikdy, opakuji nikdy, jsem nepotkal ukrajinskou ženu, která by na mě byla zlá. To nikdy. Zlé na mě byly jen Češky.

Potkal jsem ukrajinské ženy namyšlené a panovačné, ale to je něco, co najdete snad u všech žen na téhle planetě – pokud se tak chovat mohou nebo chtějí, nebo musí. A to taky není to samé.

Potkal jsem ukrajinské ženy pracovité, šikovné, v některých případech dokonce i ke mně při své práci s mateřským přístupem (pokud mě čtete, tak víte, o kom mluvím).

A nikdy jsem nepotkal ukrajinskou ženu, která by na mě volala, že jsem česká špína, že jsem (nespisovné výrazy hrubého charakteru) a zasloužím si chcípnout na rakovinu.

A teď jinak.

Potkal jsem ukrajinské muže, kteří mě chtěli zabít a u kterých věřil, že to udělají, pokud se nebudu bránit.

Potkal jsem ukrajinské muže, kteří mi vysvětlovali, že jim to tady patří a já budu poslouchat.

Potkal jsem uřvané ukrajinské muže, kteří obtěžovali českou slečnu a hmatali na ni špinavými prsty a vysvětlovali jí, že ten orální sex udělá.

Potkal jsem i další ukrajinské muže, jejichž chování nebylo přiměřené slušnosti.

Podotknu, že ukrajinští muži ve všech případech byli opilí, třebaže jsem se setkal i s variantami, kdy toho alkoholu v nich tolik nebylo.

Můžete namítat, že s těmito možnostmi chování se lze setkat i s muži domácími, což byste měli pravdu z poloviny. Místní nemusí tvrdit, že jim tady něco patří.

Můj kolega měl nedávno nehodu s ukrajinským řidičem. Zvláštní kombinace drahého auta a opilého řidiče, která mě šokovala, neboť jsem přesvědčován mnohými z hlavních stran, že drahými auty s ukrajinskou značkou u nás jezdí jenom z války k smrti vystrašení uprchlíci.

Policista, který nehodu vyšetřoval, byl okolnostmi poněkud rozladěn a tvářil se, jako by neměl na vyšetřování náladu. Nakonec jej však vykonat musel, avšak na jeho konci se svěřil, jak už ho nebaví pořád řešit „ožralé Ukrajince“, protože nic jiného poslední týdny nedělá.

Řekli byste, že určitá averze se dala tímto směrem očekávat. Češi umí měnit náladu hodně rychle a s náladou měnit i postoje, na nichž je zajímavé, že byť jsou čerstvé, vždycky už jsou správné. Nic neroste do nebe a vytrvají jenom ti nejzarytější – a jim všechna čest, pokud jde o jejich vlastní víru, a ne víru někoho jiného či víru něco za něco.

Ovšem takové měnění je nespravedlivé, protože v mnoha případech přinese zbabělost. Ne každý si ve svém novém názoru hned vyskočí na udělaného Ukrajince s dvěma promile v krvi. Žena, kterou potká v obchodě nebo v MHD je mnohem snadnější cíl. Z jednoho prostého důvodu. Ženská sklopí hlavu a drží, chlap by vám rozbil hubu.

Rozdíl mezi muži a ženami z Ukrajiny je zřejmý a ptal jsem se kolegyně z práce (Ukrajinky), jestli mám v následujících větách pravdu. Muži (a v tom mužství se neliší od Rusů) jsou dobyvační a mají onu dobyvačnost v krvi tak hluboko, že ji ještě po generace ven nedostanete. Mají neměnný pocit, že jsou vítězi v každé situaci. Dobývají území a dobytá území jsou těmi územími, kde zrovna jsou a místní by to měli tak brát, a podle toho se tak i chovat.

Jestli si myslíte, že to tak není, zeptejte se někdy svých východních přátel, co si o nás myslí. Často narazíte na formy závisti, jak se tu máme dobře. A vezměte na to jed, že pokud Vám někdo cizí říká, že se máte dobře, chce se dobře mít taky, ale s vámi do toho nepočítá.

Můžete říct, že kecám, ale jistě si vzpomenete na ukrajinského velvyslance v Německu, který si spletl dobu a místo a začal kázat o hodných fašistech. Byl odvolaný, spolu s dalšími v jiných zemích. Stejný případ jako u nás se starostou Poděbrad, který řekl nelichotivé věci na adresu Romů – a taky šel. Ale je na místě otázka: jak víme, že si tohle nebude myslet další velvyslanec, kdekoli – nevíme, stejně jako to nevíme u dalšího starosty Poděbrad. Prostě nevíme, jak moc skutečně někdo svoje řeči myslí.

A teď o ženách. Ukrajinské ženy by rády žily v jiném světě. Ten svět si představují trochu jako ze západních telenovel a litují života v každém dni, kdy tomuto životu nejsou na blízku. Věřím, že jsou hodné. Mnozí z mých kolegů je s nimi ve vztahu a nestěžují si na ně. Ne že by nemohli, ale nemusí.

Tolik by takové ženy chtěly, aby si je manžel víc vážil a neukazoval jenom chování, jaké viděla u jeho a svého otce a svých jiných předků mužského pohlaví. Tolik by si přála změnu a ukázku toho, že má právo na právo, jaké my považujeme za normální a ani o něm už jako o právu neuvažujeme. Je něčím přirozeným.

Vždycky se říkalo a něco na tom je, že východ směrem na Moskvu a dál za ní je zemí, kde zítra znamená včera a jsou tam se vším na rozdíl od nás pozadu, třebaže propaganda jim říká, že je tomu naopak (brzy Vám o té propagandě, jakou tam zažili, napíšu).

Když se bavíme o východu směrem na Moskvu a dál, nedělám si iluze, že je tam rozdíl mezi dvěma sousedními státy, a to ani když mi někdo říká, že mám jednomu fandit, a druhému ne. Jsou v něm podle mě všichni stejní a my jsme si jen museli vybrat stranu.

Ženy směrem na východ od Čierne pri Čope mi připomínají ženy v západní Evropě před První světovou válkou. Něco si o nich přečtěte a uvidíte mnoho stejných rysů – což dokazuje a potvrzuje ono zpoždění, jaké tahle část světa má a vždycky mít bude.

(V této chvíli jsem chtěl napsat odstavec, v němž bych dokazoval můj postoj k těmto dvěma státům dalece před válkou, ale odstavec by obsahoval reklamu na moji práci někde jinde, a to není přípustné.)

Snadno jsem tedy došel k názoru, že ukrajinské ženy by rády měly styl a dělají všechno pro to, aby se mu naučily. Jinými slovy, ony se změnit chtějí, muži ne. Těm když řeknete změna, už mají u zadku ohýnek, jako by se jim mělo dít smrtelné příkoří, a ještě Vám řeknou, že takhle to jejich táta a děd a praděd nedělal, a tak běžte někam s tou vaší změnou, protože oni mají svůj život a ten je tím nejlepším na světě – a my jsme hloupí, že to nevidíme. Ale nemějte strach, oni si myslí, že nás to naučí vidět, a nejen vidět, ale i žít tak.

Jak jsem napsal, Rus a Ukrajinec se mezi sebou moc myšlenkami neliší. Pořád je to v nich a pořád bude.

Takže závěrem – ženám nenadávejte. To je jasné. A nejen těm ukrajinským. Ženám vůbec. Jestli si chcete léčit nějaký komplex, lečte si ho vždycky s tím, díky komu ho máte. Jinak to není jenom to, že máte z něčeho komplex, ale jste tím komplexem Vy sami.