Ježíš a Hitler by to taky dneska neměli jednoduché (a večer uvidíme)

Někdy na to myslím, na tahle dvě náboženství, která jsou spojována se jmény v nadpisu, která svět zná – na náboženství, co se snadno dají vyměnit za ideologii a jejich ideologie za náboženství.

K těm dvěma jménům jsem se dostal úvahou, kterou odstartovala diskuze pod článkem o podnikateli soudem uznaným za nesvéprávnost. O té kauze jste asi slyšeli a já se k ní vyjadřovat nebudu.

Diskuzní příspěvky pod články se za poslední měsíce, a vlastně i roky nemění. Dělí se stále na tři základní skupiny. Buď pisatelé uznávají, že hlavní protagonista článku má svá práva a nemáme ho dopředu soudit, jelikož jsme demokraté. Nebo varianta druhá že protagonista je naopak gauner a má jít v našem demokratickém státě sedět. A konečně třetí, že gauner je autor článku a ten jako takový nemá demokratické právo vůbec na nic a je potřeba ho společnou demokratickou silou zadupat do země.

S druhou možností se opět ve větším počtu objevují výzvy k revolucím, generálním stávkám, vzpomíná se na Stavovské povstání a skrze slova psaná z mobilů a počítačů povětšinou v klidném prostředí domova nebo hospody zaznívá bouřlivý hlas na postavení barikád a zahájení útoků na Úřad vlády, Pražský hrad a Poslaneckou sněmovnu.

Na podobné komentáře se nehněvejte a ani je neberte příliš vážně. Jde o normální psychickou ventilaci hněvu a stresu, spojenou s potřebou ukázat sám sobě absenci lhostejnosti vůči poměrům ve společnosti.

Kdo by taky něco podobného nenapsal, pokud by se nedopálil třeba nad zprávou, jež ukazuje, že politici a s nimi i soudci už ani ne že se domnívají, že by prostí občané mohli být blbci, nýbrž tomu věří a v závěrečné tečce je znovu začnou přemlouvat k volbě jejich strany.

Někdy na zprávy o revoluci myslím v té rovině, jestli by vůbec taková další revoluce byla u nás možná. Dle historických údajů je revoluce možná vždy a všude – akorát je pro ni potřeba správná rozbuška v podobě vůdce nové ideologie, která přinese všem blahobyt.

O ten taky jde. Za léta pozorování lidí jsem objevil Ameriku a pochopil, že o věc (nebo chcete-li „cítění“) svobody tolik lidem zase nejde a samotná svoboda, či její význam, získal za tok věků nespočet definicí, z nichž každá další částečně, nebo plně, vylučuje tu předchozí.

Jako by platilo známé, že svoboda je pro každého právě ta jeho.

O co tedy lidem jde? Mít se dobře. To je všechno. Cokoli navíc už je jenom výsledkem ambicí a lidské potřeby zanechat ve vesmíru svoji stopu a nebýt zapomenut (ačkoli já si myslím, že po smrti bude dotyčnému jedno, co a jak na něj lidé myslí – tolik lidí se nám zase z druhé strany nevrátilo, aby s námi diskutovalo o opaku).

Takže co tedy by ten nový vůdce měl udělat a jak udělat?

Nemyslím si, že by se objevil jenom tak z lidu a začal hlásat o pravdě a lásce, to asi ne. Už v muzikálu Jesus Christ Superstar zazněla věta – Bez rádia, bez novin a televize, dá se lidem těžko prodat sebelepší vize – a ta věta má pravdu. Nový vůdce by se musel nejprve stát miláčkem médií a teprve pak začít kout železo v podobě nové vize o lepším světě a věčném životě, přičemž by si musel pořád dávat pozor na farizeje, kterým se zavádění nových pořádků nikdy moc nelíbilo.

Už pro samotný začátek by toho bylo dost, aby to jeden člověk všechno zvládnul. Potřeboval by pomocníky, loajální, nejlépe dobré kamarády, přímo nejlepší přátele – ale kde najdete jistotu, že takový pomocník, kamarád a nejlepší přítel s vámi drží basu za každých okolností, a tu a tam si nevezme něco od jiných, kteří si myslí, že nová vize by nemusela být zase tolik nová a šlo by ji trochu šmrncnout starými pořádky. Horší varianta otázky navíc je, když si takový pomocník myslí, že je změna ve změně vlastně dobrá a osvěžující a velký vůdce nemusí mít ve všem pravdu.

Ale dobře – necháme politickou a lidskou realitu ještě chvilku odpočívat stranou a povýšíme vůdce do role, v níž ho lidé téhle země vidí skoro, opakuji jenom skoro, jako mesiáše a získává další a další popularitu.

„To je on. Ten nás povede. On nám zajistí změnu. Spolu. Spolu ji dokážeme, protože on na nás myslí, on chce být s námi.“

Krásně se vzletná slova poslouchají. Jsou plná naděje a lid už byl unavený stále stejnými glosami o tom, jak jiní kradou. Tohle jsou slova vůdce. Skutečného vůdce – Vůdce který má na srdci pouze blaho národa. A jak to všechno poznáte? No právě podle slov. Těm lidé rádi věří.

Taková slova nemají daleko k heslům padesátých let minulého století – ale aby taky ne, když cesta vzhůru je stále stejná a je jedno, v jakém kabátě ji zrovna absolvujete. A spolehněte se, že byla dost podobná slovům a větám, jaké se používaly při propagaci nového myšlení ještě o další roky dříve.

Už v téhle chvíli by se nový Vůdce opravoval v některých svých projevech a poukazoval na lidskost, s níž musí být nový pořádek vykonávám. Jinými slovy ztratilo by se volání po defenestracích a velkých činech za hranicemi zákona s duchem francouzské revoluce, kdy zločin jako vražda byl postaven na roveň s lidskostí ve jménu šťastné budoucnosti pro všechny. Spravedlnost ano, ale s lidskou tváří. O tu jde, protože vůdce nechce oběti v podobě krvavých obětí – chce humánní oběti spravedlnosti národa.

I tohle však pro národ nezní špatně a vidí v tom naději na změnu, která by mohla vyústit k cestě na opuštění dlouhodobé krize. Ano, je to naděje.

Sice vzletnou naději trochu kalí zvěsti, že někteří spolupracovníci Vůdce mají trochu jiný názor než sám Vůdce, ale takové zvěsti rychle dementují zprávy o názorové pluralitě a dualitě, které občany uklidní a ukáže Vůdce a jeho lidi jako pokrokové demokraty s čerstvou krví s chutí vést politický dialog různými směry.

Pak se však stane něco šokujícího a to v míře při pochopení, že ne každá krev byla kolem Vůdce čerstvá a objevují se spolupracovníci, kteří jako by nasákli (a pak se pozná, že ani ne nasákli, ale že v nich to dávno bylo) jinou myšlenkou na svobodu a spravedlnost a začali si ji vykládat podle svého.

Vůdce musí udělat přísná rozhodnutí – přísná buď pro sebe, nebo pro druhé. Ta forma „pro sebe“ není pro Vůdce tak sexy, a co ví, byl jenom jeden v historii, kdo se obětoval, aby nebyl zapomenut, nehledě na to, že o tři sta let později se už jeho příběh vyprávěl jinak – a kdo ví, jestli nová verze neuklidila původní příběh pod koberec a nezbylo z něj jenom torzo ojedinělých myšlenek k volnému použití bez nutného řešení autorských práv.

Druhá varianta být přísný k lidem okolo je přijatelnější, ačkoli v téhle chvíli se už objevují v médiích zprávy o falešném proroku a pod nimi v diskuzích příspěvky na téma Českého stavovského povstání.

Vůdci se něco takového nelíbí a považuje mediální a diskuzní příspěvky za nespravedlivé, a hodlá zakročit. Udělá to v téhle chvíli jediným možným řešením.

Musí promluvit k národu.

Tak uvidíme večer.