Ty dny před tím, než Vás někdo vyvolí, že se stanete popelem

Jedna z mnoha jednoduchých věcí na tomhle světě je propaganda. Jednoduchá na dělání. S vývojem médií je práce na ní snazší a snazší. Má jednoduchá pravidlo - může se v ní vše.

Čtu a poslouchám názory některých lidí kolem a nejsem z jejich slov překvapený. Některá z nich jsou daní za věci jiné a jsou ukázkou toho, co jsou lidé zač, s kým se přátelí, komu podlézají, a co je nejdůležitější - kolik málo stačí, aby zradili sami sebe. Ani třicet stříbrných to není.

Chtěl jsem o tom vést rozpravu sám se sebou, psát si slova a koukat na ně a hledat jejich význam a co pro mě znamenají. Pak mě však napadlo, že jsem už dávno napsal, jak se to s propagandou a lidmi v ní má. Jak začíná nepochopením, závistí, drobnými lžemi, pak přicházejí útoky a skoro spasitelská slova o revoluci mezi lidmi, kam někteří nepatří.

Někteří lidé ani netuší, co někdy svým špatným vnímáním světa začínají. Něco, co může skončit popelem.   

+++

Prý jsou tu mezi námi nějací nepřátelé.

Já o nich slyšel v biografu.

Tam všichni nosí hezké šaty a zdraví se a při tom říkají "milostiváslečno" a "panedoktore" a "panetovárníku". Před sálem u baru popíjejí víno nebo limonádu, a když vejdete do sálu, jako byste vstoupili do svatého místa, protože ze zdí koukají obličeje soch a na stěnách a stropě se lesknou malby ornamentů a květinových lístků. Vzduchem se line vůně, která mi připomínala Vánoce, přestože venku byl letní podvečer. Diváci se posadili, a zase zvedali, když viděli známý obličej, a zase říkali "milostiváslečno" a "panídoktorová" a "paníradová".

Pozdravy ukončil gong. Dobře si ho pamatuju, jelikož kouzelnější věc na utišení lidí jsem nezažil. Krom křiku.

Stačil tón hlubokého zvuku, který se rozeběhl po stěnách a do sedaček a biograf ztichnul. Někdo si odkašlal nebo se vysmrkal, aby už nerušil, a všichni cukli hlavami dopředu, kde se roztrhla opona a zezadu vytryskl proud světla, který se zabodl do plátna a rozlil zářivý obraz.

Nejprve běžely zprávy. Pořád se mluvilo a ukazovalo. Třeba vysoké domy, co když se z nich díváte, stěží poznáte, co je dole člověk, auto nebo tramvaj. Z Afriky se mi zase líbila zvířata. Rád jsem měl slony, protože přestože byli velicí, měl jsem pocit, že podle kukuč jsou hodní jako štěňátka.

Po zprávách přišly předfilmy. Já měl rád grotesky. Charlese Chaplina, Laurela a Hardyho, a taky se mi líbil Frigo, pán se smutným pohledem, který se nikdy neusmál, a proto se kino smálo za něj.

Když se mi předfilm nelíbil, bavilo mě koukat se na lidi kolem. Ani nedutali, koukali a v tu a v tu chvíli se chovali stejně. Ve stejnou dobu se smáli, nebo slečny a paní měly na chlup stejně skleněné oči, co v pološeru zářily jako perly.

Kdysi v napínavé scéně, kdy detektiv honil zloděje, ale nevěděl, že zloděj na něj číhá, a nakonec na něj skočil a biograf sebou trhl a paní a slečny vykřikly.

Já jsem nevykřiknul, poněvadž jsem leknutí nestihnul. Už předtím jsem si zakrýval oči, abych věci z plátna neviděl, a máma se mě ptala, jestli se nebojím a nechci jít domů? Já zavrtěl hlavou.

My jsme pokaždé seděli na kraji, tedy máma, já hned vedle, a pak táta. Sestřička s námi nechodila a hlídali jí – a pak jí hlídat nikdo nemusel, jelikož jsme už nikam nechodili.

Tehdy jsem jít domů nechtěl a raději se koukal okolo, jestli si někdo zakrývá oči, ale nikdo to nedělal a najednou bum a všichni lidi jako na povel cukli, vykřikli, až zatřásli sedačkami.

Nejlepší byly filmy s hvězdou. Víte, jak poznáte film s hvězdou? Je namalovaná na plakátech po Městě. Většinou pán a paní.

Co já vím, často se hvězdy objímají, dávají pusy a jména mají napsaná velkým písmem. Přestože písmena neznám, nějak jsem věděl, že když vidím plakát, velká písmena patří k nim.

Nejvíc se mi líbilo, když hvězda pán dělal kovboje a běhal mezi indiány a ti ho honili a útočili sekyrami a šípy. Hvězda vždycky indiány zabila a pak se objala s hvězdou paní a hrála hlasitá hudba a paní a slečny plakaly, a když se vycházelo z kina, pánové chodili vzpřímeněji a rovněji, jako by měli na zádech přilepenou tyčku.

Po filmu jsme chodili do cukrárny Liseman, protože, krom restaurací a vináren měla ve tmě otevřeno. Už z dálky zářila cukrová výloha a v ní šlehačkové dorty, kremrole a duhové tyčinky a sladké špalky. Celý obchod v příšeří lamp vypadal jako světelný ostrov.

Pokaždé v něm stála fronta lidí, ale to nevadilo, poněvadž si lidé povídali a uvnitř hezky voněla káva, cukr a čokoláda. Paní Lisemanová nabízela a ptala se, jaké bylo představení?

Paní Lisemanová měla filmy ráda. Zvlášť takové, kde se lidi líbali a hladili po vlasech a slibovali věčnou lásku. Paní cukrářka sázela na talířky dorty, a jak slyšela, že se někdo líbal, tekly jí po tváři slzy a vzdychala a slzičky se leskly jako sladké kuličky sypané na šlehačce.

Takže tohle jsou hvězdy a my na ně chodili a jmenovaly se Errol Flyn, Bette Davisová, Louise Rainerová nebo Garry Cooper a taky Gustav Fröhlich nebo Vlasta Burian nebo hezká Lída Bárrová a Marlen Dietrich a po představení jsme šli zase do cukrárny Liseman – a to, než se na plakátech objevily jiné hvězdy.

Na plakátech se neobjímaly a nelíbaly, a spíš ukazovaly někam nahoru. Jmenovaly se Adolf Hitler, Joseph Goebles, Benito Mussolini, Německý Člověk, Hrdý Národ nebo Právo Lidstva.

Hráli taky ve filmech, akorát že nebyli veselí. Vůbec si nepodráželi nohy, nebojovali s indiány a ani nehonili zloděje. Zato pořád mluvili a mluvili, a mluvili asi dobře, protože lidé tleskali a opakovali po nich slova, až zněly jako sbor.

Ale abych nelhal, hvězdy něco veselého ukázaly. Ukázaly veselé lidi. Lidi, co se smáli a ukazovali přímo na kameru, a pán, který nebyl vidět a přece mluvil, povídal, že tihle lidi se smějí vám všem, komu je vlastní myšlenka hrdosti a čistoty. Tihle lidi se vysmívají všemu kulturnímu a vlasteneckému, a že se smějí proto, že my se máme zle, což oni způsobili schválně, aby podkopávali urozené myšlenky a převzali vládu nejen nad světem, ale hlavně nad chlebem, který patří všem.

Jenomže mně se nezdálo, že by veselí lidé na plátně něco někomu brali. Vypadali obyčejně a dělali obyčejnou práci. Nijak se nezdálo, že by krejčí nebo holič číhali na myšlenky, aby je chytil a strčil do pytle.

Vůbec jsem netušil, jak se vlastně taková myšlenka loví nebo jak vypadá, aby se poznalo, že je to právě ta a ta myšlenka, co patří někomu jinému. Ale kdo ví, třeba ji každý z nás má podepsanou, a tak si ji pozná, akorát já číst neumím, tak nevím, čí která je.

Nebyl čas přemýšlet, protože usměvaví lidé na plátně zmizeli a místo nich se objevily krysy. Obyčejné krysy, celé hejno. Běžely podél domu a lezly do každé škvíry, kterou našly – a pán, co nemá tvář, říkal, že tohle je pravá podoba posměváčků, kteří si ničeho neváží, do všeho mluví a řídí a hledají každou škvíru, aby se v ní namnožili.

Biografem zašuměly hlasy a zazněl pískot. Ozvalo se volání, že s takovými je potřeba zatočit. Mezi tím zazněl jiný pískot a šumění, že tohle přece lidi nemůžou myslet vážně a mají se kolem sebe dobře podívat.

V biografu se ze zvuků staly vlny a ty do sebe narazily. Obraz z plátna zmizel a v sále se rozsvítilo a polovička lidí se zvedla a odcházela. My jsme šli s nimi, ačkoli ještě neběžel hlavní film a venku neležela tma.

Šli jsme domů a do biografu a do cukrárny jsme od té doby nechodili.

+++