Vývoj politického řešení na řešení a Politické harašení v nové verzi

Musím souhlasit s poslancem Jaroslavem Foldynou, že Vláda ví o krizi na Ukrajině všechno a zvládá ji se vším všudy a nemá v postupu v celé Evropě konkurenci.

Společně s Vládou to ví více jak polovička národa, která si našla po covidu v krizi na Ukrajině nové náboženství a vědí o ní lautr všechno – vědí, jaký ten napadený národ je, jak se chová, jak všechno vnímá, ví, jak krizi zvládat, jak vést svůj boj, jak se starat o uprchlíky, dokonce i to, jak by ostatní Češi, co s nimi a jejich postupy nesouhlasí, měli držet hubu.

A to víte, že jsou mezi námi tací, co nesouhlasí. Takoví co neprskli ukrajinskou vlajku, kam jen mohli, a někteří už jenom z toho důvodu, že se to od nich očekávalo. Takoví jsou i drzí a ozvali se směrem k druhým s otázkami, jako třeba, když tedy někdo ví všechno, proč nemluví o věcech obecných. Proč takový znalý člověk neodpovídá na otázky, jak skončit naši dlouhodobou blbou náladu. Nebo jak přinutit politiky dělat více pro lidi ve velkém a neházet lidem jenom kosti. Či ta nejdůležitější otázka, jak pořád i po letech nežít v komunismu, v jeho smrdutém duchu, který je pořád v téhle zemi a nejde vyvětrat – proč neví, jak konečně doopravdy zvednout hlavu a nemuset se omlouvat kdykoli, když o nás někdo řekne, že jsme Češi.

Na tohle však mnohým rozum, a hlavně rozumy chybí.

Jsou dvě možnosti, jak se v životě k problémům postavit. Opravdu jenom dvě. Buď problém řešit, a pokud první řešení selže, hledat nové a dělat to tak dlouho, dokud se problém řešeními nevyřeší – nebo nedělat vůbec nic a celý problém nechat celkově takzvaně vyhnít. Zatímco první varianta je o cestě a výsledku, druhá je o vyčkávání a jejím následku, jako by druhá varianta celou dobu na sobě měla alibistickou nálepku: Kdo nic nezkouší, nic nemůže zkazit.

Tahle země hnije už dlouho. Lidé si na hnilobu kolem sebe zvykli, ale ne zase že by se s ní celkově smířili. Mezi „zvyknout si“ a „smířit se“ je pořád rozdíl. Vězeň odsouzený na mnohaleté vězení si taky na mříže okolo sebe a celý systém zvykne, říká se tomu institucionalizace, ale nikdy se s ním nesmíří a pořád má v sobě vědomí, že být vězněn je špatné, nehledě na čin, za jaký si trest odpykává.

Většina politiků, kteří ovlivnili dění v naší zemi za cenu zákonů, z nichž více či méně veřejně profitovali, se k možnosti vyhnívání přiklonila častěji než k variantě dlouhodobého řešení.

A že to byla pěkná řádka politiků, až se tomu nechce věřit.

Víte, kdy jsem si uvědomil, jak daleko do minulosti tenhle problém vede? Když jsem náhodou narazil na díly satirického pořadu paní Bubílkové a pana Šimka: Politické harašení.

Pustil jsem si několik dílů a propadl se časem do doby, kdy prezidentem byl Václav Havel, premiérem Miloš Zeman a Václav Klaus snil o vládě nad celým vesmírem. V návratu bylo něco známého – nebo spíš, jak jsem později pochopil, bylo to vědomí či pochopení, že některé věci se napříč časem nemění a vývoj lidstva se týká více jeho produktů nežli lidstva samotného.

Satirický pořad je z dnešního pohledu nestárnoucí. V jeho repríze postačí pouze změnit jména politiků a máte aktuální politické dění napříč politickým spektrem. Pořád narazíte na to samé – kariérismus, egoismus, korupce, lži ve jménu pravdy a nesmyslné zákony ku domnělé spokojenosti národa. A kolem toho pokaždé někdo, kdo může být Havel, Zeman nebo Klaus.

A do toho samozřejmě taktika nechat věci vyhnít.

Je zvláštní, jak moc je tahle taktika účinná. Sami si zkuste připomenout některé skandální kauzy, a hlavně si připomeňte, o co v nich šlo nebo kdo v nich figuroval. Tolik jich do detailů zase dohromady nedáte a časové období paměti se bude pohybovat v rozmezí tak Vlády současné a té před ní.

Situace na politické úrovni (a co také všechno politika není, nebo naopak je, že?) neukazuje, že by se mělo v přístupu ohledně řešení problémů něco měnit. Současná Vláda rozhazuje peníze daňových poplatníků s uklidňujícím vědomím, že další volební období už v čele státu řešit nebude a v následujícím čase bude (mínus některé povinné oběti kauz) politické události řešit pouze v kritickém pohledu pozice opozice. Současný trend pomoci světu nijak nebrzdí a pouze čas od času udělá kosmetické úpravy v podobě prohlášení o možnosti, že lidem ČR taky něco dá.

Výčet, jak a čím by se dalo (mělo) v naší zemi začít by nebyl i v prostém základu krátký. Není však předmětem tohoto příspěvku – ale rád bych se k této úvaze časem vrátil. Zatím mohu říct, že nám chybí (ačkoli to není důležité, jako jiné záležitosti) kvalitní politická satira, která by však svou formou a projevem nespadala do úrovně politiků, nýbrž byla blíž obyčejným lidem. Ne vulgarity, laciné fóry, prázdné zesměšňování. Satira, která by byla chytřejší než politika.

Potřebujeme nyní víc Šimků a Bubílkových, aby jiní pochopili, že chceme něco opravdu jiného. Někteří se tomu budou zprvu smát (nejvíc ti, co vědí všechno), ale pak je skutečnost zaskočí. Někteří pochopí, jak moc vážná situace je a že potřebujeme začít řešit věci první variantou cesty.

Je to jen holý základ, avšak potřebujeme ho.

Nebo se stane, že sami vyhnijeme a bohužel najdeme sami se sebou smíření.