Proč neotvírám diskuze aneb Úvaha o směřování blogu, sociálních sítí, a tak vůbec

Některé příspěvky píšu opatrně. Přeci jenom jsou určitá pravidla, co a jak psát, a tak v některých pasážích poprosím čtenáře o vlastní invenci spojenou se zkušenostmi.

Případně mohou zalistovat jinými články zde na blogu.

Neotvírám pod svými články diskuze. Nebylo tomu vždycky tak. Nebránil jsem se diskuzi a nebráním se jí i nyní, byť její forma už nemusí někomu zde vyhovovat. Ale o tom později.

Zrušil jsem diskuzi kvůli nárůstu agresivity v příspěvcích některých stále stejných diskutérů. Nezrušil jsem ji kvůli sobě, zrušil jsem ji kvůli těm, kteří ji četli a mohou číst. V mém případě jde o příbuzné. Někteří diskutující si neuvědomili (a já doufám, že skutečně neuvědomili, protože jestli by to udělali i tak schválně, je tu s nimi problém), neuvědomili si, že příbuzní mohou být dětmi, které vyrostly do určitého věku – čímž myslím věk, kdy mají nejen otázky, ale i strach o někoho.

Už mě nebavilo vysvětlovat, že někteří lidé, co mě čtou, mě jednoduše nemají rádi (proč si povíme později), a třebaže mi nadávají a vyhrožují, žádné skutečné nebezpečí mi nehrozí.

Jednomu z diskutujících jsem to o těch dětech napsal – a odpověď byla zajímavá.

„No tak je tam nepouštěj!“ odpověděl mi.

Jinými slovy mi řekl – To je tvůj problém, že tam parchanti choděj, páč já tě tam budu ponižovat dál!

Je zvláštní, že podobné obavy ohledně diskuzí neměly jenom děti, ale i můj nadřízený zaměstnavatel. Obě skupiny mi totiž položily otázku, zřejmě každá ze svého důvodu a úhlu pohledu na věc, proč mi do diskuze pod článek píše nějaký sociopat, že mě půjde na tramvaj zmlátit.

Děti se ptaly z důvodu obav o moje zdraví, zaměstnavatel z důvodu, že kdybych prohrál, tak by za mě musel poslat zálohu.

Tímto musím některým diskutérům ironicky poděkovat, neboť zaměstnavatel sleduje naše aktivity, a já k najití jsem, takže kvůli komentářům se o mě zajímá o něco víc, než by se mi zamlouvalo. Vskutku ironicky děkuju, že k mým starostem přibyly další. Nicméně chápu, že i tohle některým lidem kolem mě udělalo neironickou radost.

V tomhle místě podotknu, že s podobnými komentáři nemám potíže nejen já a terčem skutečně ponižujících postů jsou i jiní blogeři, ale už nijak neapeluji na diskutéry, aby vážili slova, jelikož je vážit nebudou.

Povolaná osoba mi sdělila, že tohle, co se teď děje na diskuzích, je ještě dobré, jelikož byla doba, kdy se diskutovalo anonymně, to jest s vymyšlenými jmény, a podle toho to vypadalo – něco jako když štěkáte na psa za vysokým plotem, který nemá možnost přeskočit. Slova té osoby mi však připadala, jako by nějaký policista říkal právě na ulici zmlácenému civilovi, že může být rád, že ho jenom zmlátili, poněvadž dřív se i lámaly nohy - a ukousl si ze svačiny.

Teď je na místě otázka, jestli já někde diskutuji. Ano, na jiných stránkách – dokonce pod články, které jsou zpravodajskou notou stejné jako na iDnes.cz.. Následuje další otázka – jsem tam terčem nepřijatelných výrazů? Ano i ne, neboť tamější diskuzní politika je přísnější k osobním výpadům, a pokud se objeví, jsou hned mazány jako příspěvky porušující pravidla diskuze.

Ptal jsem se, jaký je důvod, že to tak na rozdíl od jiného média je. Odpověď byla jednoduchá. Tamní povolané osoby postrádají bližší vazby s diskutéry. Jinými slovy, nekamarádí se s nimi. A pokud ano, má tenhle vztah hranice mezi osobním a pracovním životem.

Nedávno zde mladá blogerka napsala úvahu, v níž rozebírala mimo jiné osobní vztahy blogerů a jejich vliv na oceňování či hodnocení článků. Nikomu neberu, že může být kamarád s kým jen chce, ale dívat se na diskuze, kde se to hemží plácáním po zádech a oznamováním, že ten a ten přikrmil hodnocení, načež druhý odpoví, že přimazal na oplátku taky, nás při psaní moc výš hnát nebude. Už ti lidé budou psát jenom proto, že dostanou něco od kamarádů.

Ale je to každého věc. Třeba jim to stačí.

Jak je to ale se mnou? Jak já se moc kamarádím?

Je to jako přímá úměra – čím méně jste v libovolném společenství kamarádští a vůči druhým méně loajálnější, o to více na vás budou přibývat útoky.

Je to pravda. Dokonce jsem kdysi četl na odmítnutí přátelství jednoho kolegy přes sociální sítě otázku, že proč lezu na blog, když nechci kamarády. Má pravdu. Já jsem sem nepřišel kamarádit, já jsem sem přišel psát. Podobný kontrast vidíme třeba v soutěži Prostřeno – někdo si plete soutěž se seznamovacím večírkem. Ne že by se tady na blogu soutěžilo, ale každé posunování vpřed, zdokonalování se a hledání nových cest je o soupeření – bez něho to nejde. A pokud si tohle vezmete, už nic zdolávat nebudete.

Všimněte si, že to je problematika celého našeho státu, nejen světa psaní. Většina lidí má svý jistý a nehodlá to pro nic jiného opouštět. Ví, že tomuhle dá, tomhle taky, a za to od nich dostane – tak co by se kdo vzrušoval něco na tom měnit.

Já osobně na sociální síti měl kdysi za přátele dvě povolané osoby, dneska už jenom jednu. A to ještě jde o přátelství ne vztahu lajkovat se navzájem, spíš je to takové z mé strany pozorování, co by se mohlo dít v literatuře. Je možno se o tom přesvědčit, já své statusy sdílím vždy veřejně a transparentní jsem už byl v době, kdy jiným tohle slovo připadalo sprosté a objevovalo se jenom v nočních můrách. Navíc vidím, kdo mi sjíždí profil a rozhlédne se po něm – není to nic složitého udělat si takový výpis.

Teď odpověď na otázku, co pro mě znamená blog iDnes. Možná se budete odpovědi divit.

Já ho miluju. Já ho neuvěřitelně zbožňuju. Je to jako vztah s láskou staršího bratra, kterou jsem nikdy nepoznal, protože blog se mnou byl při všech mých životních událostech. Ať mi bylo skvěle, ať mi bylo zle, pořád tady byl a já jsem vděčný, že ten, komu patří a kdo ho spravuje, mi dal možnost prostoru se vyjadřovat. Stejně tak cvičit se ve psaní, a tím myslím, že jsem o svém psaní mohl s jinými diskutovat – že mě nechal literárně zrát. Mnozí to cítí podobně, akorát to tak neřeknou, protože se tolik neotevřou.

Tahle stránka je zvláštní v tom, že se na ni scházejí nejen příznivci majitele, ale i jeho odpůrci. Jsou případy, kdy si říkám, že bych nechtěl být u některých příspěvků redaktor, jelikož absolutně netuším, jak se mají na některé názory kritiky dívat.

Zažil jsem však i dobu, kdy skupina blogerů na protest proti majiteli odešla a založila si vlastní blogerskou stránku. Tenkrát byli stateční a vyhlíželi zářivou budoucnost. Ta je však minula, jelikož nikdy nedosáhli čtenosti jako tady, a tak se v tichosti vrátili. Dřív se za dezerci dávala kulka, nebo vězení – dneska když se vracíte, melete něco o demokracii a že na návraty máte právo. Omluvu nečekejte. Omlouvat se není demokratické Ale i tak se divím, když někdy čtu článek a na jeho konci je napsáno, že je napsán pro jinou stránku. Jenom ukázka pokrytectví od lidí, co se cítí být anděly a na jejich podoby v sochách kálejí holubi.

Takže poslední otázka, co se to s lidmi stalo, že najednou píšou nejen proti mně, což není nové, ale že píšou takhle hnusně.

Někdo by řekl, že je to po vypuknutí konfliktu na Ukrajině a je to forma trestu, že nejdu s davem. Není, začalo to mnohem dřív. Války jsou vždy důsledek, ne příčiny.

Já jsem člověk, který vzešel z chudých poměrů, opravdu chudých, za což se mi zdejší někteří demokraté smějí a používají to jako základ pro svoje další urážky – a proto vždycky budu s obyčejnými lidmi, už jenom pro to urážení od maloměšťáků, kteří vidí jenom sebe a pro druhé mají jenom kecy.

Vždycky budu s lidmi, a tím myslím s lidmi téhle republiky. Vždycky pro mě budou číslo jedna a starosti okolních státu, jakékoli, budou číslo dvě a víc. Moje články jsou o tom, že chci hezký život tady, a chci ho od začátku co píšu – a až ten život hezký tady budeme mít, tak až pak se máme dělit ve velkém s jinými. My zatím na dělení nemáme.
 

Ale zpátky k otázce, kdy to tedy začalo. Je to jednoduché, a hlavně dohledatelné. Já vůl tenkrát minulý rok napsal, že budu vydávat knihu, a od té chvíle, i když knížka není ještě na světě, se objevují komentáře typu, že jsem k ničemu, že jsem se změnil, že bych měl raději řídit tramvaj – a víte proč? Protože tramvajáci knížky přeci nevydávají. Ty vydávají vysokoškoláci, elita, knížky vydávají profesoři, novináři, umělci. Ti vydávají knížky, a ne tramvajáci. A už vůbec ne literaturu složenou z historických faktů – to jste se úplně zbláznili. Tramvajáci přeci jenom zvoní, jezdí sem a tam, otevírají dveře, ujíždějí schválně lidem, ale nepíšou, to nejde. A už vůbec nepíšou tak, že to nakladatelství chtějí sama.

Vzpomněl jsem si na Wericha. Pokud někdo v davu zvedne hlavu, jiní mu přes tu hlavu začnou mlátit klackem, aby ji zase dal dolů – a když nedá, tak mu zlomí nohy.

Pokud by to tak nebylo, byla by to tak velká časová náhoda, stejně jako v případě mladičké prsaté blondýny, která našla svoji životní lásku v podobě obtloustlého plešatého muže s charisma zívající želvy přesně jeden den poté, co ten muž oznámil, že vyhrál devadesát milionů dolarů.

Od té chvíle, co jsem dal vědět, že se něco děje, že se já posunu, od té doby na mě někteří zdejší vytahují kde co a vytahují k tomu i věci staré skoro pět let – najednou je asi pochopili, a najednou je pochopili úplně jinak. Asi tenkrát neposlouchali. Každá blbost se na mě od nich vytahuje. Urážky jsou zabalené do opatrného – „Dle mého“ „Podle mě“ „Možná“ – a jsou to velká slova o zesměšňování a kritice, které jsou jenom dalšími urážkami. Nic víc to není.

Proto neotvírám diskuze. I když...

Všimli jste si, že pod obrázkem na pravé straně u mého profilu mám mailovou adresu. Že ji tam mám přes deset let. Má ji tam každý? Asi ne. Někteří mi tam píšou a já jim odpovídám. Neodpovídám jenom smyšleným mailovým adresám, které mi pošlou opravdu sprosté urážky.

A teď se zeptám já? Myslíte si, že od té doby, co nemám diskuze, mi někdo z těch, co mě uráží, na mail napsali? Samozřejmě že ne. Proč by to dělali? Oni to nepíšou jenom proto, že mě nenávidí a chtějí, abych to já věděl – oni to do diskuzí pod články píšou, aby je za to lidé jako oni pochválili. Aby dostali další plus. Aby ukázali, jak jsou za stolem stateční. Aby se hezky zveličili ve své průměrnosti.

To není diskuze, a proto ji netřeba dovolovat.

Není důvod to dělat. Když čtete, že bych jen otevřel diskuzi a hned by mi dali za uši, tak ten důvod opravdu není. Považte, oni přímo veřejně přiznají, že nechtějí kritizovat článek (ne diskutovat), oni chtějí kritizovat mě. O tom jim celou dobu jde. Poškodit mě a poškodit mě před jinými.

Navíc nepíšou mi mail i z toho důvodu, že pomluvy a urážky na diskuzích pod články nejsou tak zákonem stíhatelné jako pomluvy a urážky psané poštou, mezi níž se mail už řadí. To je ten důvod.

Do té doby, než sám iDnes nepřikáže pod každým článkem diskuzi mít otevřenou, já ji mít nebudu – a až to přikázané bude, doufám, že iDnes se bude chovat podle toho, aby diskutující lidé věděli, že si ne každý může všechno dovolit. Že demokracie, o níž se tady mluví, má hranice. Stejně jako je mají vztahy. Stejně jako je má slušnost a drzost. Jako je má všechno na světě, až na jednu záležitost – na pravdu.