Nestalo se tak tento týden, abych si řekl, že příště musím volit slova uvážlivěji a neříkat, že tohle, co se děje, je z toho všeho zažitého nejhoršího top. Kdepak.
Tohle jsem si řekl již před lety a nemýlil jsem se, že horší může být ještě horší, stejně jako že dobré může být ještě lepší. To je život.
Ale i tak se nevyhnete vlastnímu ujištění, že věci, které se vám zdáli včera jako pro vás životně důležité, se dneska ukážou jako ničím, nebo alespoň míň, oproti tomu, s čím se musíte vyrovnat, a k zítřku už nekoukáte tak optimisticky jako včera.
Co se včera ukazovalo jako útok smrtelné nemoci neznámého, nebo stále ne přímo definovatelného původu (jako že se pořád nedohodli, komu to z laborky uteklo), je dneska ničím v porovnání se smrtelným útokem původu velmi známého – a včerejšek ztrácí na síle.
(Teď to vysvětlení, jelikož nic už není jako dřív, a stejně tak jako že ženě už nemáte říct, že je žena, protože tak na vás působí, musíte se omluvit, že možná někomu váš pohled příliš nevoní, musím uvést věci na pravou míru:
Tudíž jsem si vědom, že existují mezi námi lidé, kterým nemoc vzala své drahé a převrátila jim život naruby, a proto musím tolerantně přiznat, že pro ně může být válečný konflikt něčím, co je zas tolik netrápí, a já to musím tolerovat.)
Ale dál.
Přirozeně každý dnešek přináší nové emoce a nové pohledy, které se mohou tedy od včerejška lišit. Emoce tvoří základ pro další kroky, mezi něž někdy patří i jejich projev. Dříve se hlásalo, dneska se ukazuje. Na sociálních sítích lze v některých případech své postoje ukázat přilepením obrázku či jiného symbolu ke své fotce. Tím zcela zřetelně ukazujete svůj postoj.
Mám mezi přáteli na jedné takové sociální síti „přítele“, jehož profilový obrázek, či případně lépe řečeno jeho varianta s doplňky, přímo ukazuje historii mnoha emocí, jimiž byl dotyčný zasažen. Počítal jsem to a počet se skutečně vyšplhal na 24 možných variant, jak jsem zmínil již v názvu článku.
24 – to je jako by každou hodinu měl jinou emoci. Tohle číslo nenasbíral za krátkou dobu, stejně jako já do výsledku započítal pouze řekněme vážnější postoje. Berte to jako hodiny a od půlnoci do čtyř ráno se řešila politika a kandidatura na prezidenta, od tří do šesti uprchlíci, od šesti do osmi Islám a skupina Ortel, pak do dvanácti fotbalová liga, po poledni zase prezident, odpoledne Babiš, Okamura, pak volby, v podvečer do večera covid, a do půlnoci roušky a očkování.
Přítel patří k těm, co se nechali očkovat dvakrát, ale před třetí dávkou couvli a začali sympatizovat s organizacemi, které před tím odmítali.
Co následovalo od pomyslné půlnoci, asi nemusím vysvětlovat.
(Ale musím vysvětlovat něco jiného, ačkoli to zdržuje a bere čas od řešení jiných, důležitějších věcí. Nijak, opakuji nijak neodsuzuji ty, kteří mají na obrázcích ukrajinskou vlajku – tento článek je namířen trochu jiným směrem. Plně si uvědomuji válečné hrůzy na Ukrajině, včetně mrtvých žen, mužů, a hlavně dětí. Kdo četl Čapka, asi ví, co myslím.
Navíc podle některých lidí na sociálních sítích, by se mohlo stvořit pravidlo, nebo spíš takové sociální zjištění – že podle počtu odmítačů určitých zažitých pravidel na sociálních sítí se dá poznat síla a výjimečnost situace, díky níž dotyční své odmítající postoje porušují.)
V některých situacích lze vidět zvláštní kontrast vnímání současných názorů. Teď tohle píšu na konečné a cestou sem jsem vezl skupinku tří lidí jdoucích z demonstrace na Václavském náměstí (oni šli dřív, on je od šesti na Letné fotbal). Poznal jsem to podle vlajek a podle toho, že z dispečinku volali, abychom si dávali pozor na lidi blízko kolejí. Je pravdou, že podle tématu, jimiž se mladíci bavili, nebylo až tak zřejmé, že jdou z demonstrace proti válečným konfliktům, ale spíše z nějakého pornofestivalu, který se specializoval na anální praktiky, ačkoli nijak nepopírám, že popis současné eskalující situace na Ukrajině zní, že to v prdeli je.
(Opět vysvětlení – situace taková je, o tom není pochyb, a svět o tom ví, ačkoli jsou některé státy, které svůj postoj k invazi hledaly o něco déle než ostatní, třeba mezi nimi Izrael, jenž si na začátku vzpomněl, že zažil pískají rabíny na představitele ukrajinského státu, co před tím mluvili obdivně o lidech jménem Stefan Bandera a Roman Šuchevič, jež pro mě jako čtenáře dějin holocaustu nejsou jména neznámá.)
Válka vždycky vytvoří linii, a to nemyslím teď vojensky. Vytvoří ji v názorech a v jejich cítění. I ten Izrael se podíval na svět a přiznal, že jde o vážný válečný konflikt – a ten to musel kousat tvrdě. Hodně věcí se bude říkat opatrně a taky s rozmyslem – a spousta věcí se říkat nebude. Je tam ta linie. Válka vždycky všechno změní. Jestli k dobrému, to určují vítězové. A ten teď, právě teď vůbec není jasný.
(A kdo se bude omlouvat!?)
