Podle některých jsme už ve válce – zatím v mediální

Ani jsem netušil, co můj včerejší článek o výletu pana ministra na Ukrajinu způsobí – nebo co se díky němu od lidí dozvím. Nejvíc o jejich strachu.

Nemám na mysli diskuzi pod článkem. Léty jsem si už zvykl, že se diskuze pod články změnila z dobře míněných postřehů a myšlenek na smutné představení projevů na téma, Kdo nejde s námi, jde proti nám.

Zatímco dříve jste se mohli bavit a diskutovat, teď už je to prakticky nemyslitelné. Pokud ovšem nepatříte do správné party pisatelů, abyste se při diskuzním lynči toho a toho doplňovali, plácali po zádech a házeli po sobě plusovými znaménky.

Když se na článek podíváte, respektive pod něj, uvidíte, že debata se díky novému pojetí diskuzní popravy může od Ukrajiny stočit k sypání písku v tramvaji nebo k vyžádání slizkých sexuálních představ od pocity zhrzené čtenářky.

Maily byly zajímavější. Už jenom proto, že v sobě postrádaly snahu zaujmout jiné a ukázat, že jsem vlastně jenom tramvaják a kus vola k tomu, a vlastně bych měl jenom zvonit, a to ještě ne všude.

Maily mě překvapily tím, kolik čtenářů se války s Ruskem skutečně obává. Ale jako že opravdu bojí – a vysvětlovali mi, jak budou válečné události vypadat a co musíme očekávat. Ne „máme“, ale musíme.

Někteří čtenáři tomu nebudou věřit, ale takovým pisatelům odpovídám normálně a nepotřebuji si z nich dělat legraci jako v diskuzích pod článkem, kde skutečně odpovídat normálně nejde – tedy jde, ale není to k ničemu.

Takže Rus na hranicích. Pohledem médií jasná ukázka přípravy na válku. Podotýkám pohledem medií ze Západu. Tenhle pohled ona mají, a co víc, ona ho potřebují, jelikož jak jsem si všiml a Vy jistě taky, špatnými zprávami se média jenom hemží a není jejich větší radosti, než aby nás řádně vyděsila.

Je to pořád dokola a pořád v západním světě stejné. Letos už ty zabijácké včely přiletí, o Halloweenu se najdou otrávená jablka a v cukroví žiletky, hrozí krach celého systému, jehož znaky už pociťujeme, zkolabují počítače, dojdou suroviny, dojde všechno – je to pořád stejné a nemění se to. Jediné, co je potřeba najít občas něco nového.

Takže Rus. Na hranicích. Válka. Co jiného by tam taky dělal? Chce válku. Fuj.

Takže otázka, co by Rus chtěl, kdyby ne válku? Západ odpověď tuší, ale nechce ji prezentovat. Proč, protože by neměl strašáka.

Podle mého, a opakuju, je to můj článek a je to můj názor a přijmu každý rozumný protinázor – podle mého Rus jenom nechce mít poblíž svého domečku vojska NATO.

Rus je zvyklý, že proti němu v každé době někdo něco má. Všechno dle světa je tam u něj špatně a potřebují změnu.

Dobře, změna je dobrá, ale ne vždy dobře proveditelná, a my sami jsme důkazem, že nám naše změna k lepšímu na jedničku nevyšla a pořád se potýkáme s démony minulosti, a když je nám nejhůř, tak to špatné kolem nás na ně i svedeme.

Rus o změnu nestojí a nechce blízko sebe nikoho, kdo by tou změnou hrozil a chtěl se podívat do ruského domečku, aby nastolil něco nového. Neříkám přímo svobodu, protože to slovo má mnoho významů dle počtu lidí, kteří o ní mluví.

Taky si neodpustím onu myšlenku, že zatímco někam útočí Rus, je to z pohledu světa projev zla, rozpínavosti, touha po další vlně nedodržování lidských práv a ponižování někoho, kdo nebude s nově nastoleným řádem souhlasit. U západního vojáka je to jiné – to je posel svobody a symbol osvobození širokých mas, které žily v útlaku a vzhlížejí k invaznímu vojákovi jako k andělu, jehož kulky jsou zárukou svobody.

Samozřejmě se dostaneme k tolik zmiňované anexi Krymu. Víte, co si u téhle události dokola pokládám za otázku. Když to bylo tak špatné, tak záludné, tak kruté – proč s tím svět nic neudělal? Proč, proč, proč? A zase proč? Objevily se sice kritické hlasy, volání po pravdě a svobodě, po odvetě – hodně slov zaznělo, ale nic se nestalo.

Jak se objevila zpráva o referendu o připojení, média řekla podvrh a bylo hotovo – a zase se nic nedělo. Světu to bylo jedno.

Zase se ptáte proč. Možná proto, že celé referendum podle mého podvrh nebyl a našlo se tolik Ukrajinců, kteří si na otázku proč odpověděli proč ne, a kývli. Jenom ostatnímu světu se to nelíbilo.

Ukrajina chce do NATO, nebo naopak někdo chce, aby do NATO chtěla Ukrajina. To není to samé. Když se podíváte na mapu Evropy, začne to být více jasné. V NATO není Ukrajina a Bělorusko. Bělorusko si Rus hlídá a nechce ukázat před ním slabost. Proto si stoupnul ke hranicím a posílá jasný vzkaz Západu, že tudy ne.

Ten někdo, kdo chce Ukrajinu v NATO se možná obává, že Ukrajinci by si mohli svůj postoj rozmyslet a připojit se k Rusku – Vy byste to postřehli jako zprávu z médií o ukradení Ukrajinu. Stát se to, tak či tak, najednou máte Rusa u domečku NATO. Velmoci jsou si podobné jako vejce vejci a nemají rády stejné věci.

Pokud si myslíte, že by k Rusům nechtěli, považte kolik Čechů chce, aby nás už konečně zabrali Němci. Akorát se o tom taky nemluví.

Některá média Vám však obavy Západu přeloží jako:

„Bude válka, bojte se!“

Rus válku nechce. Nikdo rozumný válku nechce. Válka je doba, v níž matky ztrácejí syny, a teď už i dcery, děti své rodiče a bolí způsobem, jaký si neumíme představit. Na válce je největší nespravedlností, že ji vždycky odnesou nevinní lidé, a ti největší viníci se poplácají po zádech a rozdají metály a žijí spokojené životy až do smrti.

Pokud bych se měl rozhodnout, kdo ze dvou států by válku chtěl, kývnul bych směrem k Ukrajině. Já o ní iluze nemám a ztrátě iluzí napomohlo i naslouchání těch, co mám k sobě blíž, kteří se mnohdy netají s tím, že Hitler to nemyslel blbě a největší chyba všeho byla, že Rus pokazil, aby Adolf nevyhrál válku.

Pokud Vy iluze máte, Vaše věc, já je nemám a mám se před některými lidmi na pozoru, protože některé vlastnosti z lidí ani přes filtr generací nedostanete.

Je normální, že s názory na Hitlera se setkáte i od našince, ale víte je dobré rozeznat rozdíl mezi salonním fašismem a názorem člověka, který vyrůstá v jiných pravidlech pro život než my, v pravidlech poněkud drsnějších, přičemž jedním z těch pravidel je, že pokud něco chcete, můžete si cestu k tomu trochu upravit, když už ne přímo změnit.

Dokola poslouchám, že válka je na spadnutí. Poslouchám, že Rusové provokují, přičemž se zapomíná zmínit, že provokují i třeba stíhačky státu, které jsou od domova trochu dál, než je běžné. Poslouchám, že jsme na pokraji nukleárního holocaustu, přičemž mnozí z pisatelů a řečníků o tom druhém slově nic moc nevědí.

Tohle ovšem dohromady dnešní době vůbec nevadí. Doba nám ukázala, že máme věřit médiím a jejich hlasu, který se poněkud liší od logického uvažování a hledání souvislostí. Někdy mi připadá, že některá média, a tudíž nejvíce jejich představitelé by chtěli, aby ta válka skutečně byla.

Protože když by byla, byla by to pro ně konečně ta nejlepší zpráva ze všech.