Bezdomovci, pirátské ego a neziskovky světa

Jako po mnoho let řidič tramvaje už bych klidně mohl získat certifikát na nezávislého pozorovatele změn v hlavním městě. Už jsem viděl ledacos.

A jelikož jsem ledacos už viděl, mohu vám s čistým, leč neklidným srdcem oznámit, že byť jsem byl magistrátem ubezpečován, že v naší Praze je nejlíp za poslední desítky let, opravdu se nyní bojím zavzpomínat, jak to tedy kdysi tady vypadalo.

Možná bych i odvážně řekl, že změny k lepšímu se mě vyhnuly, a mám tedy o celkovém zlepšení pochyby.

Nebudu se rozepisovat o větvení problémů, nebo o větvení toho, co já za problém vidím, a začnu se věnovat problematice, která není tak zase IN, protože vám žádné společenské body nepřinese, a navíc se na vás lidi mohou koukat skrze prsty, když o tom problému mluvíte.

Ale já, jako zatím necertifikovaný pozorovatel změn v blízkosti tramvajových kolejí, se o takovém problému nebojím mluvit. Má to dva důvody.

Za prvé - stejně se na mě jako na řidiče tramvaje mnozí skrze prsty dívají taky.

Za druhé - měl jsem v životě období, kdy mě od života úplně na dně oddělovalo jenom to, že jsem měl střechu nad hlavou. Teplo už nikoli. Takže by se dalo říci, a certifikát na tohle skutečně nechci, že mohu cosi soudit o lidské vůli hrabat se z problémů a rovněž i hovořit, jak tenká je hranice mezi tím, kdy najednou něco máte a je vám dobře, a najednou jste úplně v pytli. Ta hranice někdy skoro ani neexistuje.

Co já vidím a vím, s bezdomovci je to horší. Množí se a to docela rychle, a jak se nějaká skupina rychle množí, přestává mít zjednodušeně řešeno strach. Před lety jsem neviděl tolik bezdomovců, kteří by byli drzí. Samozřejmě mají drzost v povaze a je jim víc věcí jedno než nám, ale ta drzost u nich jako by narůstala. 

Jako by si říkali, že nemají co ztratit, a tak se budou chovat po svém - nehledě na zákony, nehledě na morální pravidla, někdy i nehledě na lidskost.

Není ničím novým, že bezdomovci kradou. Viděl jsem to kdysi v jednom obchodě známého řetězce na Palmovce, jak si jeden takový došel pro limonádu a sušenky a obratně je schoval pod tričko, a předstíraje těhotenství, mířil kolem fronty u pokladny z obchodu ven. 

Když jsem na to upozornil prodavačku, říkala, že tohle se tady neřeší, že dokonce mají od vedení příkaz, aby něco takového dali vědět ostraze, pokud je nablízku, ale že samotná krádež není velký problém, protože jsou na krádeže pojištění.

Dneska jsou bezdomovci dál. U toho jsem taky byl, když v krámku nedaleko Hlavního nádraží mladý bezdomovec (skály mohl lámat) došel k pultíku se sladkostmi a naprosto suverénně si rozbalil pytlík se sladkým pečivem a dal si svačinku. Ne že si vzal rohlíček s meruňkovou marmeládou, který stačilo jen vzít a strčit do pusy, mladý pán si rozbalil crossaint s lískovou naplní. Holt věděl, co je pro něj dobré, a nehodlal se žinýrovat. 

Majitel, Vietnamec, ale už dlouho tady žijící po něm skočil, ale nemohl s ním nic dělat. Když jsme se pak dali do řeči, říkal, že se mu to tady stává poslední dobou často. Ne že jdou krást, to by se dalo jakž takž pochopit, ale že si dělají hostinu rovnou v krámu. Volat policii prý nemá význam. Zmlátit je pro výstrahu taky ne. 

Dneska už tam ten krám není. Vietnamec to prostě zabalil. Už ho to nebavilo.

Bezdomovců na Hlavním nádraží přibylo (a není to jenom tím, že je tam Naděje, co se o ně částečně postará) a také začali expandovat do okolí. Čtyři pět zastávek tramvají všemi směry je to jejich území, a jak taky pozoruju, i něco jako stát ve státě. Okolní parky zabrali pro sebe, což potom pro odpočinek normálního člověka už moc není. Pokud ovšem nechce vidět bytosti, jak se válejí po trávě, popíjí čůčo, smějí se, spí, někdy souloží, a do toho ho některý požádá o nějaký ten drobák, a pokud nedá, dozví se, že je kunda.

Policie by to i řešila. To jsem taky viděl na vlastní oči a není to tak dávno. Jenže dva policisté na skupinku osmi bezdomovců, z nichž jen dva měli přes padesát let a zbytek byl o hodně mladší, nemají šanci. Policista nic nemůže, maximálně mluvit, a to je smutný. Jestli to takhle půjde dál, bude smět v budoucnu nosit maximálně obušek, a to bude jen pro případ, kdyby živel už tasil samopal - pistoli ještě ne, ta se musí ještě vymluvit.

Policisté nemohli nic dělat. V době, kdy slušný člověk je takřka podstavený na hranu zákona za svoji snahu neodporovat a živel je chráněným elementem, nemá význam pokoušet štěstí s rozumem, protože za rozum se tady dává největší trest.

Bezdomovci si je vychutnali a sprostě jim nadávali. Já vám povím, a to vydržím hodně, taky bych měl co dělat, abych prostě po někom, nebo nejlépe po všech neskočil a nebyl za Serpica. Ale za to to nikomu dneska nestojí. Svět je naruby. 

A tak policisté odešli a jeden z bezdomovců ještě gestikuloval a volal, ať se nevracejí, že to příště nemusí tak dobře dopadnout.

Tohle je smutný, a nemůžou za to policisté, ale ten kdo vymýšlí zákony. Na místě policistů bych s tím seknul a šel třeba řídit tramvaj. Ale díky jim za to, že v sobě ještě mají něco, co je ještě na ulici drží. Nikdy nevíme, kdo z nich bude tím prvním Serpicem.

Nemá význam řešit, jak se bezdomovci chovají. Podle jejich chování jasně vidíte, že vás stejně jako svět okolo mají zcela na háku. Ta jejich svoboda je až děsivá - děsivá v tom, že nikdy nevíte, kdy přeroste k agresi vůči vám, vám, pro ně tak jiným. Mezi bezdomovci a feťáky na ulici není zas takový rozdíl a sám jsem na svý kůži zažil, co vám může fetující socka udělat, když nemá svůj den. Navíc se bezdomovci, co jedou jenom na alkoholu, s těmi, co fetují, dávají dohromady.

Otázka je, co se tedy s nimi řešit dá - nebo jak řešit je. Magistrát po mnoho let (za vlády jiných stran) se tu a tam pokusil o něco, co by se dalo považovat za řešení. Kdo je s touto problematikou obeznámen víc, tak ví, že řešení krátkodobé. Různé vlády Prahy se snažili buď bezdomovce vystrkat z městského centra do okrajových lokalit (to nevím, co tím chtěli docílit, něco asi jako výlet na letní byt), nebo naopak nás přesvědčit, že jsou to chudáci a my bychom měli být s nimi solidární.

Ani jedna cesta nikam nevedla. Ale to byly jiné vlády. Teď nastává jiná situace, protože na magistrátu sedí Piráti a mě stejně jako jiné občany by zajímalo, jak hodlá tuto problematiku ve městě řešit. Neptal bych se možná až tak hloupě, kdyby právě Pirátská strana nebyla známá svým kladným přístupem k pomoci a rozdávání. Pravda, zatím rozdávání z cizího, viz. taková ta slova o daních z "prostoru" v domě, případně "daň za Babiše" (zatím jen slova), ale i více skutečně míněná slova o přijímání uprchlíků a pravděpodobně brzy i válečných utečenců.

Musím si položit otázku, proč se někdo takový s tak velkým sociálním smýšlením a empatií nepostará o své bližní, o ty, které vídá každý den, a proč spíše o ty, co jsou ještě daleko a nevíme o nich vůbec nic? 

Odpověď je jednoduchá, bezdomovci, případně jiní domácí potřebující pomoc nejsou dostatečně mediálně IN - a co není mediálně IN, to vám tolik nenamasíruje vaše ego. A o to některým jde především.

Kdyby Piráti neměli plnou pusu pomáhání, mlčel bych. Ale takhle to nejde a mě nenapadá jiné slovo, než že je to vůči občanům této země, za která tak bojují svými prohlášeními čtenými z listů papíru, jako obyčejné, leč vše říkající pokrytectví.

Stále si myslím, že by se mělo rozdávat cizím, až když mi všichni máme dost a nepřežíváme od výplaty k výplatě. 

Možná by tenhle problém (s bezdomovci, ne s penězi) Piráti řešili, kdyby na něj fungovalo jejich kouzelní slovíčko.

Ano, Piráti mají kouzelné slovíčko. Slovíčko, které řeší skoro všechny problémy. Je tak kouzelné, že třeba dokáže za noc opravit moc. Slovíčko, které každého správného Piráta vzruší víc než dav na náměstí pokřikující, že Babiš je zloděj!

Víte, jak to kouzelné slovíčko zní?

Studie.

Jak Pirát něco řeší, dává si na to dělat studii. Nejlépe dvě. A nejlépe od někoho, koho zná a ví, jak ta studie nakonec dopadne. Protože je vždycky dobře, když už dopředu dáte vědět, jak by to a to mělo dopadnout. 

Výsledek studie je po kouzelném slovu jako kouzelná formule. Něco jako výňatek z nové Bible nové společnosti. Studie určila, studie tedy ukazuje. A kdo je proti, je nekompetentní.

Ale ne na všechno studie fungují. Nefungují na něco, co je proměnlivé - třeba problémy, lidské problémy.

Na bezdomovectví se pohlíží jako na důsledek situací v životě. Ano, to je pravda, ale je v tom mnohem víc. Sám jsem pochopil, že je více nemocí než nějakým přítomným stavem fyzických a materiálních možností. Ano, je to nemoc. Stejně jako třeba deprese. Dokonce má k depresi velmi blízko.

Pokud bych chtěl v jediné větě poukázat, co se pro zlepšení situace dělá a vyvodit z toho závěr, asi bych napsal, že bezdomovci nepotřebují Naději, ale spíš naději.

Nepotřebují jednorázové služby a příspěvky, které jim pomohou v tu onu chvíli, oni potřebují něco, co by se dalo nazvat slovem péče - přímo jako odbornou.

Já nevěřím, že když člověk sklouzne až takhle hluboko (a připomínám, že to nemusí být jenom jeho vina, jako v mém případě), už ten člověk nemá šanci na záchranu.

Jistě, teď si řeknete, ale oni o to nestojí. Ano, nestojí. Tím, jak se chovají, jak ne projevují, jak s námi komunikují, tím vším nám to dávají najevo. Nebo se to tak může zdát. Nemocný člověk může své chorobě propadnout natolik, a stává se to, že si sám nemůže pomoci, a tak volí variantu ústupu a podlehnutí. Avšak pořád věřím, že to v něm někde hluboko je. 

Někdy ne tak hluboko.

Jen je někdo musí zvednout a chvíli držet nad vodou a doplavat s nimi na souš.