Sobotní zahradní předváděčka (povídka o pokrytectví)

Žaneta stála před zrcadlem, v odrazu viděla obličej, krk, vršek letních šatů, neopálené proužky vedle látky připomínaly bílé cestičky utíkající do země za krkem.

"Konečně že je na to počasí," slyšela manželův hlas jako by z dálky. Jak se na sebe dívala zblízka a ladila si tužkou oční linky, všechno okolo se vzdálilo.

"Díky bohu, že už je teplo. Jsem si říkal, že se už ani nedočkám."

Hlas se přiblížil, i když se ve skutečnosti ani nepohnul. Jak byl blíž, prsty se jí zastavovaly a pohledem sjížděla do oka. V odrazu viděla manžela, jak si obléká šortky. Za ním dveře z místnosti, pak jejich dům, jeho vybavení, všechny ty propriety spokojeného života, dál zahrada, její květiny, plot, další květiny, další zahrady, další domy a spokojené životy.

"Barták má nový auto. Bude o něm mlít až do večera."

Postava v odrazu si oblékala tričko.

"Asi mu řeknu, že to má podle testu blbou převodovku. Ale von se zase zná s tím Doušou, a toho bych potřeboval."

Je to o potřebách, pomyslela si. Její svět zmizel a vrátil se ten všeobecně normální. Malovala si druhé oko. Potřeby o potřebách. Ukázky o ukázání.

Otevřeným oknem přicházely ryk dětí a praskání dřeva. Sousedův syn chystal gril.

"Nemusíš toho dávat moc!" říkal soused. "Stačí málo. Nepřepal to, pak se to chytí."

Poučování a učení se, jak zapadnout, pomyslela si. Vloni si ještě kluk hrál s ostatními dětmi, dneska chystá gril. Jako by dělal zkoušku dospělosti. Zasvěcení do velkého světa, konec dětství. Je v tom něco symbolického, co si neseme v sobě od úsvitu lidstva. Umíš rozdělat oheň, jsi muž a jako muž máš svoje povinnosti, ale taky možnosti. Je to na tobě. Tvůj úkol je jasný, zajistit si budoucnost. Nejdřív sobě, pak těm blízkým. Pokud si to zaslouží. Ty jsi muž, ty o tom rozhoduješ.

"Jestli přijde Renata, zeptej se jí, jak to má s tou podlahou. Kdo to dělal a za kolik? Lenku můžeš otestovat, jestli by neprodala bazén. Prachy bude potřebovat, dá ho levně."

Manželův hlas, jako by jí vstupoval do hlavy. Ušima vniknul jako zvláštní zloděj a teď začíná v hlavě krást její myšlenky, které podle něj už nepotřebuje.

Nepotřebuje se bavit o dětech, nepotřebuje se bavit o účesu od nové šikovné kadeřnice ze Šestajovic, nepotřebuje vědět, jak se má Renatina máma, jíž vloni zjistili rakovinu, nepotřebuje se ptát, jak si vede Lenka po rozvodu. Tohle všechno nepotřebuje, není to prý podstatné. Podstatné je to za tím, jak z toho něco mít.

Okno mluvilo dál:

"Nejprve třísky, lehce, žádný kusy. Takhle ne ty kluku pitomá. Takhle! Tak chceš se to naučit, nebo ne? No vidíš, tak mě neštvi!!!"

Zasvěcení od nejvyššího z nejvyšších. Chceš být mužem, tak přestaň dělat kraviny, a dělej jen ty, které dělám já. Nic víc není podstatné.

"Kamil by už taky mohl říct, jestli jako do toho jde. Čekali jsme už dlouho."

Na víčka si nanášela oční stíny, barvou do bledé pomerančové barvy. Pečlivě si hlídala strany, aby se barva nerozmazala do podoby barevného ostrůvku. Nedávno se malovala tmavšími stíny, strana se jí rozmazala, až vypadala, jako by měla vedle oka modřinu. Manžel jí vynadal. Prý se neumí o sebe vůbec postarat.

Okno:

"No vidíš, že nejsi úplně blbej. Necháš to prohořet, pěkně červený plameny a bude to mňamka, že by se i Pohlreich oblíz až na plešce."

Odznak budoucího muže. Urazíme někoho jinýho.

"A řekni Patrice, aby si hrála s Janou. Ne s Kristýnou. Potřebuju pak dát řeč s jejím otcem. Ty od Kristýny k ničemu nejsou. Ani nechápu, proč je vůbec zvou. To že tu bydlí, ještě nic neznamená."

Neznamená toho hodně. Pro někoho vůbec nic. Žaneta se na sebe usmála. Pak v úsměvu přidala a ukázala zoubky. Tak vypadá hezky, dokonce svůdně.

Uslyšela za sebou pohyb, v odrazu za ní přistoupil manžel. Ucítila jeho ruce na zadku.

"No vidíš, jak ti to sluší,"

Jako by to řeklo okno a dodalo:

"Sluší, podívej, že nejsi úplně blbá! Jsi tak hezká, že se všichni oblíznout, mít tě k večeři."

Stačí jít na ukázané místo, uklonit se a ukázat, co se očekává. Potom potlesk a všichni budou spokojení.

Stisk na zadku zesílil, prsty se přes látku dotýkaly kalhotek. Jeho rozkrok se k ní přitiskl.

"My to zvládneme!"

Uslyšela ta slova v uchu, jako by znamenala rozkaz.

"No nesluší nám to?"

Jaký paradox. Zápor v otázce měl znamenat kladný postoj. Usmála se.

Namísto polibku na šíji, nebo alespoň na krk, jí plácnul přes zadek. Odstoupil a odcházel z místnosti.

"Tak co? Připravená?"

Koukala na sebe do zrcadla. Stále na sobě úsměv se zoubky. Zvedla prst a olízla ho. Úsměv ztratil na jasu. Prstem přejela stín nad okem a udělala mu šmouhu do strany. Modřinu, která se hojí.

Pak odpověděla na manželovu otázku:

"Dokonale!"