Dá se u nás žít s Ukrajinci?

Takové články se nepíší snadno, protože vždycky se setkáte s oporem některých čtenářů, kteří vás začnou obviňovat z rasismu, jiné nesnášenlivosti, případně vás na závěr osočí, že nejste bisexuál nebo transsexuál.

U podobných článků se vlastně musíte omlouvat a vysvětlovat, komu vlastně váš kritický směr patří a že vlastně máte ty a ty lidi rádi.

Vlastně takové články by měly být o tom, že spíš patří těm, kteří jsou u nás hosté a jsou moudří a oni sami by se měli zamyslet nad tím, jak my, co jsme tady doma, smýšlíme nad těmi příchozími a jestli by oni sami neměli problematiku nesnášenlivosti začít vlastní kritikou ve vlastních řadách.

Přeloženo do lidštiny – jestli by se sami neměli snažit, aby oddělili zrno od plev a přiznat, že chyba není na naší straně, a naopak u těch, kteří si myslí, že my jsme jen nesnášenlivá banda.

Pamatuju na slova svého pana domácího, který říkal, že nikdy si do svého domu nenastěhuje nikoho jiného než Čechy, protože každý jiný se hned začne chovat tak, jako by mu patřil nejen byt, ale i celý dům.

Víte, jak bylo teď hezké, abych řekl, že se spletl a svět je dobrý a je v rovnováze a každý z nás má všude na světě své místo a je v jádru uvědomělou lidskou bytostí, která chce pouze společenství radosti a štěstí.

Ono to tak ve skutečnosti skutečně je, ale každý si radosti a štěstí radosti představuje po svém.

Přibývajícími léty a zkušenostmi, co jsou pouze tím, co kolem sebe vidím a nesnažím se to zakrývat rukou v zorném poli, vídám, že představa světa po svém je skutečným problémem nejen celého světa (což by znělo dosti uvědoměle a "správně"), ale hlavně problémem místa, jemuž říkáme domov.

Žel doba je taková, že kdokoli ukáže svoji vůli, která se až nápadně podobá algoritmu národní hrdosti, se začne mnoha lidem ve společenství jevit jako člověk nebezpečný a zavrženíhodný.

Já se někdy ptám, když se takoví kritičtí lidé objeví, jak žijí a jak si představují život, a jestli nejsou lidmi, kteří svoji zbabělost nad projevem nespokojenosti nekryjí pouze touhou po altruismu a pochopení?

Nebudu chodit daleko a povím vám svoji zkušenost. Bydlím v domě, kde žiju celý svůj život, a i přes drobné problémy, jaké přinášela čtvrť, která byla vždycky více exotická, a já se díky tomu hodně naučil, tu žiju spokojený život. Tedy žil jsem.

Slyším hodně hlasů, že příchod obyvatel z Ukrajiny není zase tak dobrým přínosem, jak se nám mnozí snaží vysvětlit. Ač se snažím, a mám mezi kolegy mnoho dobrých Ukrajinských spolupracovníků, ta radost z nich mi kazí ti jiní, s nimž se kamarádit nechci.

Nechci, a cítím, že ani oni se mnou nechtějí. Je až moc mezi námi vidět ten rozdíl. Češi nikdy nebyli dobyvatelé – jsme šikovní, ale nikdy jsme nebyli tací, kteří jsme si mysleli, že kam přijdeme, tam nám to patří. Na tohle bohužel dojíždíme. A dojíždíme i na tu naši povahu, že se neumíme rozhodnout, jestli ty lidi máme rádi, nebo jim máme ukázat, že jsou tu stále hosté.

Oni to vědí.

Už měsíce bojuji s novými sousedy, kteří se přestěhovali do mé čtvrtě a snažím se s nimi vyjít a vysvětlovat jim, že něco, co si oni myslí, že jde, nejde tak moc, jak si oni představují. Je to zvláštní, ale když s nimi diskutuji, tak vidím, jako ne že by nerozuměli, ale bylo jim to jedno, že mám k jejich způsobu života výtky, a rozhodně si od nějakého "blbého" Čecha nenechají nic vymluvit.

Vlastně se už uchyluji k různým partyzánským praktikám, abych dal najevo, že něco se mi nelíbí – třebaže pod těmito partyzánskými praktikami nejsem anonymní a rád se pustím do diskuze z očí do očí, ač nemá valný výsledek.

Závěrem zopakuji, co jsem říkal na začátku. Není to ani tolik o nás, protože si myslím, že tolik moci nemám, ale je to víc o těch, co mají k našim hostům blíž a oni by se měli snažit, aby některým připomínali, jak věci u nás jsou.

A ještě mohu doufat, že jim to taky není jedno a nemyslí si, že si prostě jako Češi zvykneme.

Zvykneme, protože jsme podle nich blbí.