Stala se prázdnou (z románu Žena mimo život)

Rozhodl jsem se, že o víkendu nechám spát Covid i politiku a vůbec to všechno, co hýbe čtenáři a emocemi, a pokud budu mít nutkání něco na blog dávat (což je teď často), o víkendu změním témata. V sobotu prózu, v neděli poezii.

Jsem prázdná. Byla jsem plná, a teď je to pryč.

Koukám do zdi a nevím, co vlastně vnímám. Nějaké myšlenky mi hlavou proudí, ale nerozumím jim. Prostě tam jsou a prostě jsem já. Prázdná.

Vždycky se dá všechno vymluvit na chybu. Cokoli. Vždycky je to chyba. Znáte pohádku Do oblak? O důchodci, který na stará kolena zažije velké dobrodružství v létajícím domě na tisíci balonků. Doprovází ho tlusté dítě.

Mně ne, já jsem prázdná.

Na začátku je důchodce malý kluk a potká holku a oni se pak vezmou. Chtějí mít dítě. Vidí v oblacích namísto mraků mnoho malých miminek. Připravují pokoj, malují na zeď roztomilé obrázky, mají postýlku, mají chrastítka, mají přebalovací stůl, mají vaničku, mají dudlíky, mají dupačky, košilky, bryndáčky, mají kočárek, mají malé ponožky, mají… mají…

.......................................................................................................................................................MAJÍ................................................................................................................................................MAJÍ........................................................................

Jenomže oni dítě mít nemohou. V dalším záběru žena sedí u gynekologa a brečí. Muž jí hladí, nad ní stojí doktor a mávne rukama, jako by říkal, "No to víte!" Divák má pochopit, že je něco špatně. A taky to chápe. Dítě nebude. Nikdy. Je třeba žít jinak. Smiřte se tím. Berte, nebo nechte být. Vaše věc.

Ha, máme vás. V příběhu se pokračuje. Ale má to háček. S tím dítětem se to mělo totiž jinak. Já pochopila všechno. Stačí se podívat, kdo nad plačící ženou v ordinaci stojí. Ne doktor. Kdepak, i když má bílý plášť. Podívejte se pořádně. A pak si vraťte příběh kousek zpátky, nebo si vzpomeňte, kdo ty dva oddává v kostele. Je to ten doktor – a ten asi nebude tím nejlepším oddávajícím. Doktor v ordinaci není doktor, je to kněz.

Dítě ne že nemůže být. Ono dítě bylo. Bylo. A najednou ne. Lusknete prsty a je pryč. Umřelo. Nikdy se nenarodilo, ale přesto umřelo. Umřít tedy můžete bez narození. Naopak to nejde. Naopak tohle umí jenom Bůh. Ale ne moje dítě.

........................................................................................................................................................................................................................moje........................................................................zeď.

Něco za ní je. Určitě. Ale já "určitě" nevnímám. Určitě "určitě" nevidím a ani si ho nepřestavuju. Mám svoji zeď. Ta je bezpečná, na ní se nic neděje. Zeď neumírá.

Moje myšlenky dostávají nová jména. Jiná, schválně nesmyslná. Jako byste najednou třeba kuřeti začali říkat Hotel a Hotelu zase Dopravní značka. Bydleli jsme v Dopravní značce a jedli tam Hotel, hi hi. Všechno dostává novými jmény nové významy, a nic proto není jako dřív.

Nebe = Kožená galanterie

Láska = Zaplněné metro

Budoucnost = Nášivka na bundě

Bolest = Chybějící kachlička ve zdi

Takhle mi věci dávají smysl. Mně ano. Myslete si o mně, co chcete.

Občas před zdí vidím Lukáše. Něco chce. Asi mluví taky novými významy, jelikož mu nerozumím. Naše jazyky se popletly. Asi jsme stavěli Babylónskou věž a tohle je boží trest. Ale my nechtěli do Kožené galanterie. V Zaplněném metru jsme chtěli Nášivku na bundě. Má ji přeci každý, nebo alespoň každý, kdo ji mít chce. Stejně jako může mít…

Na to slovo nový význam nemám. Prostě tečky. Doplňte si jich podle libosti.

Koukám na Lukáše a snažím se šifrovat jeho vzkaz. Nerozumím, a tak ani neanalyzuju. Pokrčím rameny a koukám na zeď. Koukání je lepší než myslet na Koženou galanterii nebo na Nášivku na bundě. Koukání v sobě nemá Chybějící kachličku na zdi.

Musím v tom hledat to dobré. Ha ha ha ha ha ha ha ........................ ...............................................................MOJE.................................................................................................DOBRÉ...............................

Kdo tohle vymyslel? Dobré? To není ani k smíchu. Slyšíte názor nemocného člověka hledat něco dobrého na Peklu. Ano, je tu dobrých spoustu věcí. Úžasných. Skvělých, naprosto k nezaplacení. Třeba že už nikam hlouběji klesnout nemůžete. Cože? Že nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být hůř?

JDĚTE DO HAJZLU, VŠICHNI S TĚMAHLE KECAMA!