Stížnost sociopata čtyřicet plus na svoji matku

Jmenuju se Lukáš, jsem čtyřicet plus, mám dvě děti, ženatý jsem dvacet let, a chci si stěžovat na svoji matku.

Moje matka je Bůh. Moje matka od začátku věků věděla o mně všechno – věděla, jak se cítím, jak se nemám cítit, věděla, kdy jsem nemocný, věděla, s kým se mám kamarádit a koho mám pozvat na zmrzlinu, protože je dobré ho pozvat, a koho mám zase pomlouvat, jelikož to je taky často dobré.

Moje matka je zlý Bůh. Několikrát jsem byl svědkem, jak zmlátila mého otce za drobné prohřešky, jako třeba pozdní příchod domů nebo nevysvětlený rozdíl v domácích financích. Nikdy za to necítila vinu – ona byla vykonavatel, ne soudce.

Moje matka pro mě chtěla normální život, ale nepochopila, že já ho nechci. Že já nejsem normální. Že jsem něco, co nemůže nikdy pochopit, a ani se o to nesnaží. Že jsem někdo, kdo nejde do jejích plánů.

Často jsem chodil s mladšími děvčaty, za těsnou hranicí zletilosti. Ne z choutek, ale protože mi daly v některých věcech pokoj a byly rády, že je do nich nenutím. Polibek byl pro něco jako opláchnutí obličeje kyselinou - a do dneška se líbat nesnesu. Matka byla ze začátku spokojená, ale později mě tlačila do toho "normálního" života, jaký zažívala, a hlavně o něm poslouchala kolem. Chtěla se chlubit, že jsem taky normální jako jsou normální všichni kolem.

Neženil jsem se z lásky. Já svoji ženu nemiluju a nikdy milovat nebudu. Já se ženil z nenávisti. Ne k té ženě, ale z nenávisti k mé matce. Já jsem ve svém vztahu uviděl obrovskou možnost se matce pomstít.

Ne za otce, nýbrž za sebe. Musel jsem vyrovnat karmu. Ukázat nějaké ženě, že se jí nebojím.

Není vůbec složité někomu ubližovat, zvláště když víte, že ubližování je vaše vlastní očista. Je něco jako duchovní cesta. Kráčíte po ní a každým dalším skutkem do sebe přijímáte další zlomek vaší síly, která vás formuje do konečného dokonalého obrazu.

Moje žena ví, jak se to s námi má. Ale to ja tak všechno. Může to vědět, ale nic víc s tím neudělá. A je mi jedno, že se z toho občas zhroutí, protože v manipulaci není nic jednoduššího než slízávat smetanu za vlastní špatné skutky – někoho potopit, a pak ho vytáhnout. Když je ten topený člověk sám na světě, je za vytáhnutí vody vámi vděčný. A poslouchává vás. A bude vás poslouchat víc.

Já si nemyslím, že bych byl někým špatným. K dětem se chovám slušně a naznačuju jim, že moje chování je více než přirozené k okolnímu světu. Sousedé a přátelé mě vidí jako milého společníka. A pokud někde slyší na mě nějakou výtku (většinou ujede mé ženě), tak jsou to přeci jenom povídačky unavené ženy před zhroucením, která může být ráda, že se o ní postarám.

A věřte, že je ráda.

Já jsem se vlastně stal nedotknutelným ideálem. Vlastně sám sebe obdivuji. A s tím si myslím, že bych si díky tomu z tohoto světa zasloužil co nejvíc. Já o sobě nepochybuji. Dokonce si myslím, že jsem se tímhle se svou matkou usmířil, a mám ji nyní skutečně rád a sám cítím, že si rozumíme.

Každé usmíření je na základě oběti. Nijaké, prázdné, postradatelné, ale ve svém významu nekonečné.

Já jsem už obětoval. Teď je načase, aby obětovali jiní.