Očekávám stížnost – nebo pochvalu, nikdy nevíte (a syfilis)

Provoz MHD se vrací do normálu. Ne že by nás před týdny lid zrovna miloval a velebil nás, případně uznal, že riskujeme krky stejně jako někdo, kdo má holt toho hrdinství pro jiné víc – ale alespoň nám tolik nenadávali.

To už je pryč a já jsem rád, že svět se vrací do starých kolejí – takže nám zase lidé nadávají.

A nadávají za všechno možné: že jedeme rychle, že jedeme schválně pomalu (nejlépe na Libeňském mostě nebo v oblasti pěších zón), že zavíráme dveře, že je otevíráme, že netopíme, že topíme. Dokonce, a to já považuju za top, jsem dostal vynadáno, že jsem před sebe pustil sanitku, čímž jsem pánovi zmařil jeho přestup na linku přede mnou. Vysvětlil jsem si to pro sebe pánovým přístupem k věci – ta sanitka přeci vezla jenom jednoho váženého klienta.

Včera jsem svou dávku emocí dostal hned po střídání, na Lehovci.

Ona už ta dáma na pohled byla zvláštní. Taková kontrastní. Její křiklavě zelené oblečení míchané se žlutými doplňky jako by soupeřilo s opravdu hutným, až mastným mejkapem, jemuž na vrcholu vévodil klobouk se širokou střechou. Věkem byla ta dáma něco mezi šedesátkou a smrtí, přesto mi neustále připomínala mladistvou postavu z Rychlých šípů, a to Alžbětinu Prknářovou alias bujarou Haha Bimbi, pravou ruku Podkovy.

Nezačala s ničím novým. Navíc jí ani tak nešlo o diskuzi jako spíše si zvlažit žáhu a trochu si zlepšit den. Náš výpravčí zvaný "Skorosvatý" by řekl, že nechtěla dnes obejmout celý svět láskou, naopak těžce klesala do husté hmoty, a to jenom proto, že nepije čistou vodu a možná měla ošklivé dětství, ale za to se na ni my nesmíme hněvat.

Šlo jí o bezdomovce. Proč je prý nevyhazujeme. Já, opakuji já, vědom si slov generálních ředitelů jako třeba, že s Váženým klientem máme dobře vycházet – nebo jiných slov jiného generálního ředitele, že Vážený klient musí vědět, že se o něj zajíme – já jsem se hned nabídnul, že hned dle libosti někoho vyhodím, protože na Lehovci se vždycky nějaký materiál na vyhození najde.

Pak jsem si uvědomil, jak jsem ale zlý (a asi moc nepiju čistou vodu a nechci obejmout svět), protože bezdomovci nemůžete dneska jenom tak říct, že je bezdomovec, navíc ho potom vykopnout z tramvaje. Doba nám ukazuje, že jeho alternativní způsob k životu já musím uznávat a nesmím se řídit již dávno překonaným maloměšťáckým smýšlením, že osobní hygiena či případně nutnost zakoupit si jízdní doklad, je ve skutečnosti něco nutného.

(Teď odstavec bez legrace – blíží se doba, kdy bezdomovec, či spíše jeho mladý právník zažaluje někoho, že jeho klienta bezdomovcem nazval a neuznává tak jeho osobnostní suverenitu. A není to tak daleko.)

Dáma se rozpovídala a chrlila ze sebe hněv. Ne však spravedlivý. Chtěla se vykecat. Někdo jí naštval, tak hledala vhodnou oběť, aby jí naštvanost předala. Poznáte to podle toho, že ten člověk nemluví k věci, a spíš přehání. A paní přeháněla – a mimo jiné tvrdila, že díky bezdomovcům může chytit syfilis a kapavku.

To mě zaujalo. Syfilis vždycky zaujme.

Nevýhoda podobných diskuzí je v tom, že musíte jet a za jízdy se nesmíte bavit – takže se z diskuze stává monolog. Pokud chcete něco poznamenat, musíte vydržet do zastávky. A já pořád myslel na syfilis.

V zastávce jsem se snažil paní vysvětlit, že získat v MHD syfilis není nic jednoduchého. Neříkám že nemožného, ale ne jednoduchého. V MHD se děje hodně. Pokud si myslíte, že vtip "Holky, já asi budu těhotná!" "Jo a s kým?" "Já nevím! Já se nemůžu otočit!"  - je založený na humoru, tak se mýlíte.

Paní chtěla mluvit o něčem jiném, ale já se nerad tak šťavnatého tématu vzdával. Ale musel jsem jet dál, a než jsem vyjel ze stanice, tak jsem paní doporučil, aby svoji stížnost směřovala písemně, nikoli ústně. Paní odpověděla, že psala nejmíň milion dopisů všem možným místům. Kromě premiéra a prezidenta jmenovala všechno. A prý že přišly jenom pohrdavé odpovědi.

Mě spíš zaujalo ta číslovka milion. Víc než syfilis.

Představte si to, milion dopisů. Kolik to muselo dát práce – pokud je nekopírovala, a já věřím, že ne.

Problém s bezdomovci je tu třicet let. Prostě svoboda. Takže to máte deset tisíc devět set padesát sedm dnů, plus mínus. Když to dělím milionem, vyjde vám, že paní musela napsat devadesát dva dopisů denně, pokud spala jenom šest hodin, máte to pět dopisů za hodinu. To by byl Bloger.

Sakra, tohle neumí ani pan Trčálek.

Nedalo mi to a zeptal jsem se jí, v zastávce Hloubětín, jestli by mi jeden dopis nepřeposlala. Žádost paní zaskočila. Ptala se proč – a já že bych si ho rád přečetl. Jestli ho třeba nenapsala špatně, protože je zvláštní, že ani po milionté jí nikdo nerozuměl.

Paní vedla monolog – na jeho konci řekla, že mi přeje hezký den a uraženě odešla.

Abyste pochopili význam celého konečného monologu, udělám vám z něj výtah přeložený do lidštiny:

"Jste debil, a debilem zůstanete, a já vám to říkám jenom proto, že kdybyste se debilem rozhodl nebýt, stejně jste debil a debilem zůstanete – Hezký den, debile!"

Tak hodně lidí jsou debilní, já taky, a tak si říkám, že to někteří mají třeba stejně jako já. Tak jsem se zvednul a šel jsem se paní zeptat, jestli je v pořádku, že si na mě vybije vztek a pak si odejde, aniž mi dá šanci taky něco říct.

Paní se urazila. Pravděpodobně když si mě vybírala, aby si ulevila, pozapomněla na pořekadlo – Nesedlej hřebce, pokud jsi zvyklý jezdit na oslici. Nenásilný odpor dle vzoru Mahátmá Gándhího nečekala. Na hladovku jsem se sice necítil, ale rozmlouval jsem na téma, že přeci jenom jsem jen lidská bytost a mohlo by se ke mně přistupovat způsobem, který by nepřipomínal tolik otroctví.

To paní neunesla a vystoupila. Pořád dokola mi přála "hezký den". Měl jsem asi sedm hezkých dnů.

Poslední pohled od paní připomínal odhodlaného bojového psa – ovšem schovaným za vysokým plotem. Na to jsem nereagoval. Už nebylo na co. Osmý hezký den by byl na mě už moc.

Mám takový pocit, že paní by mohla napsat svůj miliontý první dopis. To už je něco a já jsem rád, že jsem součástí takové pocty. Akorát nevím, jaký "žánr" si paní vybere. Jestli to bude zase pouze stížnost (takové vysoké číslo by si zasloužilo adresáta přinejmenším v premiérovi nebo prezidentovi), nebo paní uzná, jakou změnou v přístupu prošli zaměstnanci DP a pochválí je za tu velkou změnu, že i bez pomoci odborů a vyšších zastupitelů si umí zachovat svoji důstojnost lidské bytosti.

Já se těším.