Budoucí kulturní stopy fenoménu jménem Rouška
Parodie je jednou z forem obdivu.
+++
Bohumil Hrabal – Rouškorání
A jak jsem ji uviděl, její modrou roušku, která pod jejíma očima připomínala nebe, nad nímž září dvě hnědé hvězdy, a věděl, že pod ní se schovávají rty, i teď namalované, a že rtěnka se tiskne do látky a dost možná, že látka roušky se tiskne na ně a přeje si je políbit stejně jako já, co jsem stál v údivu a nechal na sebe působit kouzlo všeho kolem a byl jsem jako pan Orel, jenž bydlel ve druhém patře a každé ráno chodil v županu na pavlač, opřel se o zábradlí a kouřil cigaretu, a koukal se do kostek dolů na dvoře, jako by z nich věštil budoucnost samotného Pána Boha, a když takhle věštil, nikdy se nepohnul a jenom se díval a já až později pochopil, na co se to dívá a proč se nepohne, že takhle se také prožívá vášeň, a je úplně jedno, jestli se díváte na kostky, na okna samotného Pána Boha nebo na krásku, co má přes ústa a nos roušku, jako by to byla exotická krasavice z východu svádějící vás svým tancem kroucením boků.
+++
Michal Viewegh – Báječná léta s rouškou
Kvido se dle očekávání probudil ráno. Po probuzení znovu zavřel oči a uvědomil si slastný pocit, že opět nemá kocovinu. Neměl ji už dlouho. Ani nepočítal, kolik dnů už po večerech nepije a neoslavuje opět dokončení svého dalšího bestselleru.
Onen pocit u něj vyvolal erekci.
Nepřišla s probuzením. Někoho jako on, kdo už v nesčetně úspěšných románech tolikrát popisoval erekci, masturbaci, a dokonce někdy i sex, nemohla erekce navštívit pouze z důvodu ranního nalití krve do penisu.
Vzrušila ho jeho vlastní statečnost, jak dlouho už nepije.
Po pravdě nešlo ani o statečnost, nýbrž o důsledek osamělé karantény, neboť žádná z jeho mnoha mladých přítelkyň, obdivujícího za jeho schopnost fabulace a humor, ho nehodlala v tento karanténový čas navštívit.
"Kurvy," okomentoval je vždycky všechny najednou, ačkoli mu telefonem navštívení odmítla pokaždé jenom jedna jediná.
Ze začátku se s tímto stavem, kdy sám sobě musel být nejen večer společností, nesl špatně a chytal z toho cvrčka. Několikrát se opil natolik, že sám sobě vyprávěl vtipy, ale žádný mu nepřišel natolik vtipný, aby se mu smál. Přeci se někdo jako on nemůže pobavit snůškou pitomých banalit. Nebo něčím, co ve své nedotažené pointě není dostatečně cool.
Pohladil si penis a zasténal. Napadlo ho myšlenka, jak by mu i tam dole slušela rouška. Určitě by to bylo dostatečně perverzní, aby znechutil nejen kritiku, ale hlavně bulvár.
+++
Stephen King – Facedown
Jak vlak nabíral rychlost, stromy za okny se rozmazávaly a připomínaly obraz malíře, který spíš než na realitu sází na imaginaci a peněženku zbohatlíků kupující každou zajímavě vypadající blbost.
Sebastian tuhle část cesty nenáviděl. Přišlo mu příliš náhlé, jak krajina s rozlehlými kukuřičnými poli přeskočila do stromů a větvoví a přes okno na něj dopadl stín zakrývaných paprsků slunce. Velmi často ho ze změny rozbolela hlava. Doktor mu na tyhle stavy předepsal Xanax a Dolsrit, ale byl po nich otupělý, tak bolesti řešil po svém.
Než nastoupil do vlaku, pokaždé si v nádražním kiosku koupil dvě malé lahvičky vodky a půllitrovou láhev citronády značky Applequeen. Vše mu do stanice ve Westpouru akorát vystačilo. Přesně tak, aby se dostal do nálady, přežil les, a po limonádě ztratil otupělost.
Co musel nosit roušku, pití mu nepůsobilo takovou radost. Chyběla mu ona vzletnost, s jakou přikládal ke rtům sklenici a napil se. Teď se musel uhnout stranou, stáhnout roušku a napít se jako kluk, který zkouší někde za rohem od otce kradenou plechovku vychlazeného Budweiseru. Všechny hezké pocity jsou pryč. Stejně tak i účinek.
Z vlaku nyní vystupoval rozmrzelý. Mnozí jeho přátelé (jako by to přátelé byli, vlastně jenom sousedi) seděli doma a hráli si na karanténu. Po večer spokojeně chlastali a ráno vyspávali kocovinu. On všechno tohle musel odbýt za několik málo minut ve vlaku – navíc v podmínkách, kdy se na něj každý díval jako na lumpa, který nemá nic jiného na práci než roznášet coronavirus.
Podíval se přes uličku. Seděla tam žena, kolem čtyřiceti. Na ústech roušku s malými beránky, vhodnou spíš pro děcka než pro ženu v růžovém svetru. Hlavu sklopenou k mobilu, po jehož displeji jezdila prstem sem a tam. Znal ji od vidění. Jezdila tímto spojem často. Možná by se viděli i každý pracovní den, kdyby jezdil ve stejný čas.
Měl pocit, že se žena usmívá. Ne pocit – věděl, že se usmívá.
Vědomí úsměvu mu vyvolalo v hlavě čerstvou a větší vlnu bolesti. Světlo na něj skrze okno dopadalo jako na diskotéce. Bolest v hlavě mu poskakovala, jako by skutečně chtěla tančit a v pohybech zfetovaného tanečníka narážela na stěny lebky. Snažil se myslet na něco jiného – na cokoli – hlavně ne ženin úsměv pod rouškou. Jak ale víc věděl, na co myslet nemá, víc ho pohled na roušku přitahoval.
Směje se mu – byl o tom přesvědčený. Směje se jemu, protože musí jezdit vlakem. Protože pije. Ostatní se doma flákají za peníze, ale on musí každý den do práce. Proto se mu směje. Kdyby jí roušku, strhl, viděl by její rty a zuby, jak se směje od ucha k uchu. Směje a hýká u toho, může se smíchy přímo počurat.
Směje se jemu, ale je nespravedlivá. Mrcha. Kdyby věděla, co prožívá, rozumná bytost by se mu smát nemohla. Ani pod rouškou. Ale nyní se směje, je to vidět. Předstírá, že se dívá na displej mobilu, avšak směje se – jemu.
Světlo a stíny mu na obličeji blikaly a v hlavě narůstal tlak. Byla celou diskotékou bolesti, která se dostávala do tanečního finále. Mačkal si zpocené čelo a přejížděl jím po prstech. Takhle možná vypadá první náznak nakažení coronavirem. Nebo taky ne. Třeba je to tím smíchem. Pod rouškou. Všichni kolem mají roušky, i když jich ve vlaku není moc. Všichni se mu smějí. Nejenom ta žena. Ta je jenom nejblíž. Ale i tak se mu smát nesmí. NESMÍ.
Slyší ji. Ano slyší. Je blíž, protože ji blíž chce. Musí jít vysvětlit, proč se mu nemá smát. Potom ho nebude bolet hlava. Musí jí strhnout roušku. Nechce jí nakazit, ne to ne. Není blázen. Jenom jí musí vysvětlit, že se nemá smát – že mu to vadí, stejně jako les za okny vlaku.
Strhává ji roušku, musí jí odhalit ústa, jako kat sundává kápi odsouzenému před popravou. Musí ho ukázat, a ona musí ukázat rty. Musí. Aby se nesmála. Nesmí se smát. I kdyby jí měl strčit do úst prsty obou rukou a ten úsměv jí vytrhnout. I kdyby na ní skočil a do oka jí strčil malé hrdlo lahvičky vodky. Ona musí pod rouškou s tím smíchem přestat.
A pak to všechno udělal.
A skutečně se pak nesmála.
+++
Z. Svěrák, J. Uhlíř (Skálo, skálo) – aktuální verze
Rouška, rouška, rouška
Pro Národ jsi zkouška
Vire, vire, vire
Kde se to v něm bere?
Rouškou je každý z nás zahalen
Kdo nemá ji, bývá pak oznámen
Oznámen vedení justice
Pro ty dole platí to nejvíce
Šije ji každý, ať pán či kmán
Vláďou je tento čin schvalován
Šijte ji, přestala legrace
Na roušky nezbyla dotace
Rouška, rouška, rouška
Pro Národ jsi zkouška
Vire, vire, vire
Kde se to v něm bere?
Pavel Hewlit
Prý mám napsat Putinovi – tak jo, tady to je
Tohle není můj nápad, ale jednoho z diskutérů. On to sice myslel jako vtip, ale i v tom zlomyslném návrhu na moji osobu je kousek pravdy. Nikdo spolu nemluví. Nepíšeme, co bychom chtěli druhému říct.
Pavel Hewlit
Ta válka muší bejt, to Vám poudám
Na rovinu – nejsem zrovna nadšený z toho, co se ve světě děje, a hlavně z toho, co se může ještě dít na základě jedné jediné zprávy o vystřelené raketě.
Pavel Hewlit
Příběhy o žití upravené smrtí aneb Modlitba góje v synagoze
Knihy jsou různé, a to je něco, co netřeba žádnému ze čtenářů připomínat, a ten, kdo nikdy nečetl, ten tomu neuvěří, dokud si dvě tři nepřečte.
Pavel Hewlit
Tak už jsme ve válce, ale já přesto musím řídit tramvaj
Zachovejte paniku, stejně všechno špatně dopadne – ale ještě to není tak špatné, jak titulek tohoto příspěvku hovoří. Válka není a já řídím.
Pavel Hewlit
Půl kila války pro každého, stačí se postavit do fronty
Války jsou smutné, války jsou na prd, války berou matkám děti, války berou všechno, ale je na nich zajímavé, jak se vyvíjejí tam, kde nejsou.
Pavel Hewlit
Ten náš frajer Rakušan
Nejspíše jste zaslechli zprávu, že pan ministr vnitra nechal na budově tohoto ministerstva ku příležitosti státního svátku vyvěsit tři vlajky – Naši, tu druhou a mezi nimi vlajku s Putinem v pytli.
Pavel Hewlit
Jak jsem se potkal s paní Postlerovou a něco jsem pak pochopil, a nejen o sobě
Paní Simona Postlerová je česká herečka a dabérka a její hlas poznáte bez váhání. Zabarvení hlasu je noblesa a tón je krása a někdy i mírně hlubší něha. Takhle bych ho popsal.
Pavel Hewlit
Jak se mi v tramvaji porvali tři rusky hovořící občané
Omlouvám se za kostrbatý název, ale dneska si nemůžete napsat jenom tak něco, třeba to, kdo je kdo, protože to by Vás hnedka mohli podezřívat, že někoho nemáte rádi.
Pavel Hewlit
Americká výchova jako základ konce Čechů aneb Rozmačkaný krabí chlebíček v novém tvaru
Vždycky si uvědomím ony smíšené pocity, jakmile se setkám s rodinkou, kde děti dávají o sobě hlasitě vědět, aniž by právě o tyhle projevy stáli jejich rodiče nebo kdokoli jiný v blízkém okolí.
Pavel Hewlit
Pan ministr se pouze ve svém prohlášení spletl (nebo to nevydržel)
A taky že jo – a ruku na srdce, komu se to někdy nestalo, že řekl, co říct vlastně nechtěl, a nechtěl to říct, až když mu někdo jiný řekl, že to vlastně říct nechtěl. Nebo ještě neměl.
Pavel Hewlit
Jak jsme našli morální polohu svého postoje k válce
A hned na úvod řeknu, že není překvapivá, neboť není ničím novým, co by se od malého, a přitom šikovného národa očekávalo.
Pavel Hewlit
Nebezpečí požáru koloběžek aneb Půlnoční sexy (skoro) hasič
Nemám některé lidi na koloběžkách rád. Nejen kvůli onomu pocitu moci, který ucítí, když pod sebou zavrní elektromotorem, a pomyslí si, že chodci jsou póvl vhodný k likvidaci.
Pavel Hewlit
Disney má další pohádkový genderově vyvážený zářez + něco o rasismu
Pokud je příležitost, nijak se svým obdivem k firmě Disney netajím. Je pro mě ukázkou nejen perfektně zvládnutého podnikání, vedení lidí, ale i ukázkou toho, jak rychle umíte v ledasčem otočit.
Pavel Hewlit
Jelikož nevíte, co Vás čeká, tak jste ještě „stateční“
Blíží se zima, a co se mě týče, já si myslím, že celá situace ohledně plynu dobře dopadne. Ne že by se vyřešila situace s válkou, ta se ještě tak dva roky nevyřeší, ale Vláda nesmí selhat.
Pavel Hewlit
Na základce bude nový předmět – „wellbeing“, a jedničku nikdo nedostane.
Musel jsem nejdřív trochu pohledat ve slovnících, protože tenhle název vůbec neznám a evokoval mi něco jako koupele a masáže, takže něco spojeného s wellness.
Pavel Hewlit
Jezte zdravě, ale přijdete o kouzlo našeho zdravotnictví, ale zase nezahájíte revoluci
Nijak nepopírám, že mnou popsané události mohou být shodou náhod, jako by se právě na mě krutý osud chtěl pomstít, že na zdravotnictví v politickém měřítku delší dobu kašleme a lidi v něm pochopili, že to jenom tak neskončí.
Pavel Hewlit
Velitelka celosvětové aliance demokratických sil paní Pekarová-Adamová
Já Vás včera varoval. Já říkal, že jestli nebudete mít pana premiéra rádi a on nebude mít z Nás radost, paní Pekarová-Adamová něco řekne. A už je to tady.
Pavel Hewlit
Jak bezpečně poznat Rusa, který volí Babiše
Včerejšek a v něm pan premiér Fiala ukázal našemu národu, jak je jednoduché v naší krásné a spokojené zemi rozeznat proruské živly, na něž je dobré ukázat si prstem.
Pavel Hewlit
Paní Pekarová Adamová si přeje svetrový mír a kdy točit pokračování hitu
Svetr paní Pekarové Adamová (dále jen P.A.) se stal již legendární záležitost a politička svým svetrem ukázala cestu, jak se vypořádat s nadcházející energetickou krizí.
Pavel Hewlit
Mi Němec sakásáme tocho Rassist Vinetů
Vy na sačátek musela nejdřív vědět, že mi Němec fždycky ferová osobnost. My dobže fždycky věděla, co je tobfré a co nicht tobfré a mi uměla ze fždycky poučit z der Lapsus.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 943
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1435x
Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz