Jak mě balil cestující aneb Genderově nevyvážený řidič

Nebude náhoda, když se v mých příspěvcích o dopravě (a nejen o ní) ukáže snaha čtenáře, a tím potencionální Vážené klienty MHD poučit, jak některé věci v MHD chodí a kde dělají časté chyby.

Není to náhoda. A někdy si tak říkám to známé zlaté pravidlo, že i kdyby se poučil a změnil jeden jediný, bude to stát za to. Nebude. Jeden je sice milý, ale poučit jenom jednoho je úplně na hovno. Zvláště v době, kdy jste zvyklí, že když chcete někomu vysvětlit, že on sám přemýšlí špatně (a je tak vlastně hloupý), musíte ho pozvat na náměstí, zazpívat mu a pak mu pořádně promluvit do duše.

Náměstí nemám, zpívat neumím (jenom někdy rapuju, to nemusíte umět zpívat), mám jenom tramvaj. Nic víc. Ale někdy musíte začít s málem, když chcete někoho poučit.

Jako třeba včera já toho staršího pána na Flóře.

Ano – ještě, než se do toho pustíme. Ano, jsem si vědom, že starší pán může mít špatný den, že je ve skutečnosti milý, skoro jako Santa Klaus, že ho nemám soudit, dokud jsem nechodil v jeho botách, nevím, jaká nálada nebo porucha se s ním v něm pere, nevím proč dělá určité věci, nejsem přeci Bůh, abych něco soudil – a vůbec, co mám já říkat, když taky nejsem dokonalý, třeba jsem horší než on, ne třeba, určitě, co já tady o kom co mám povídat, já si mám zamést před vlastním prahem a radši držet pysk, já tramvaják jeden určitě špinavej.

Myslím, že jsem některým mým diskutérům vysvětlil vše a netřeba se v diskuzi pouštět nesprávným směrem.

Tak ten starší pán na Flóře udělal gesto, které já osobně nemám v gestech moc rád. Prostředníček mi nevadí. Paroháč taky ne, ten jsem, tak co (Ahoj, Helenko). Dokonce v gestech sám já znakově umím – Ty jeden paroháči, plešatej, sklapni a odpádluj. Nevadí mi náznak mužské felace, ani násilného análního sexu se sadistickými prvky za pomoci rezatých háků a řetězů umístěných v prostorné kobce ozdobené světly svíček, jejichž vosk se mi rozlévá po těle v pálivé blaženosti na hranici snesitelnosti, kterou dlouhý bič svým svištivým smíchem rozsekne vedví a mé tělo se prohne a zasténá v nadpozemském vzrušení – jo, tak tohle mi nevadí. Ale ten chlápek zvednul ruce a zaklepal si na hodinky.

To nenávidím. Co si ten chlap o sobě myslí? Co ten chlap ví o možném zpoždění? O toleranci – nejen mezi lidmi, ale i v provozu. Co ten chlap vyvádí, když jedu na čas, a přesto ukazuje. Proč mě chce nasrat?

Dle vnitropodnikových norem, jimiž jsem poučen, proškolen, a skládal jsem z nich zkoušky, musím dané situace řešit dle svého nejlepšího vědomí a svědomí – což v praxi znamená, že DP chce, abych držel hubu, sklopil oči a ocas a jel hezky dál. Ovšem, já mám své svědomí a vědomí jinde, a tak jsem čas od času (oni mi to gesto taky neukazují denně a je to svým způsobem výjimečné stejně jako to gesto o temné kopce a biči, ááááách, au, pěkně to štípe), za dotyčnou osobou zašel, a namísto abych se hádal, že v čas já jedu, protože tuhle diskuzi nemohu já ze své pozice nikdy vyhrát, jsem se ho zeptal, za kolik ty hodinky prodává?

"Cože?" zeptal se kdysi pán.

"No za kolik jsou ty hodinky? Ukazujete, že jsou na prodej. Ukažte. Tak dvě stovky, jsou odřený!"

Chlap si začal chránit hodinky.

"Já ale myslel něco jinýho!" pípl a div hodinky i s rukou nespolkl.

"Ale já ne. Ukazujete na hodinky, prodáváte, to je zákon." Vytahuju peníze z kapsy. "No tak nezdržujte! Musím jet."

Budete se divit, nikdy se obchod do konce neuskutečnil. Mnozí prodávají, ale ve skutečnosti nikdo prodat nechce. Hodinky asi netáhnou. Čas je relativní.

A včera já byl takovej…, no, no – jako bychsi neudělal dlouho duševní hygienu, jak by řekl jeden výpravčí a hned by dodal, že nechci obejmout celý svět a utopit ho v lásce. Topit v lásce jsem opravdu nechtěl, v lásce ne. A do toho ten chlap, a nejen ukazuje, ale i se šklebí a něco na mě houknul, a ne pěkného, a já pochopil, že dle mého nejlepšího svědomí a vědomí musím nastolit ve vesmíru rovnováhu, (pro rejpaly, čas jsem měl, byl jsem v čase, a proto mě to gesto naštvalo, a on mě prostě urazil), a tak jsem za ním šel a ani nevím proč, mě to tak občas popadne, mu řeknu:

"Děkuju za nabídku, ale já jsem heterosexuální. Omlouvám se."

To chlapa zmátlo. Vyvalil oči, což se mu nedivím, protože přiznat se dneska, že jste jenom hetero, je na špagát. Vidím, že je zmatený, a tak přidám.

"To, co jste ukazoval, se v Gay klubech považuje za nabídku k sexu," a poklepám si na ruku, jako bych měl hodinky.

Je to blbost, žádné takové znamení neexistuje, ale on to nevěděl. Mnoho lidí jde zmanipulovat díky tomu, že něco neví – nebo to ví podle vás.

Opět pro rejpaly, ano byl jsem kdysi v Gay klubu, a byl jsem tam proto, že jsem jednomu kolegovi hrál "novou holku", aby jeho "stará holka" záviděla. A na to vezměte jed, že záviděla.

"Ale já," souká ze sebe chlap.

"Nestyďte se za to, pane. Já vím, že to není jednoduchý, ale já na to opravdu nejsem." A vracím se do kabiny.

"Ale já!"

Kdyby mlčel, tak to neudělám, že se otočím a řeknu:

"Určitě brzy najdete muže, který vás bude milovat jako vy jeho!"

Asi se budete divit, ale o čas už se nezajímal. A vůbec bych se nedivil, kdyby si sundal hodinky a schoval je do kapsy.

Mí drazí potencionální Vážení klienti,

někdy se Vám může zdát, že některé věci jsou od nás jaksi na hraně, že by zasluhovaly jiný přístup, ale věřte, že tu hranu spíš přecházíte častěji Vy. Prostou neznalostí poměrů, předpisů, nebo jenom tím, že si potřebujete nahonit vlastní Ego a dokázat si (blbě), že jste pořád Někdo.

Pokud to budete zkoušet na mě, narazíte.

Bez krve, elegantně, rychle.

A co se týče toho času, jedeme jak nám to vaši přátelé blízko kolejí, ale někdy i na dovolí. Běžte jim říct "o sex"? Když o to říkáte řidiči MHD, přeci vás nějaká nízká váha nerozhází.

Jo, ještě ten rap, náměstí bude následovat:

Lidi na mě kašlou

Plivaj na mě z vršku

Občas na mě volají

Že rozmlátí mi držku

Mně to ale nevadí

Já vím, co je snaha

Na konečný zajásám

Vivat DéPé Praha