Jejich puberta je jiná, než byla ta naše

S dětskou psychikou (jinou, než tou mojí) jsem se setkal poprvé v sedmnácti letech. Chodil jsem s holkou, co vyrůstala v děcácku, a jelikož režim na lásku tam byl přísný, trávil jsem čas s ní v jejím "domově".

Byl jsem pro tamější děcka něco jako tvor z jiného světa – měl jsem rodinu, domov, ale byl jsem tam s nimi, a to jsem nemusel. Stal jsem se něco jako zvířetem, co se narodilo se dvěma hlavami – taky se o něm mluví, ale málokdo ho doopravdy viděl.

Na rok jsem se stal jsem se něčím jako kamarádem, bratrem, tátou a mámou pro děti v rozmezí šest až osmnáct let. Zažil hodně a něco o tom i napsal. A určitě ještě něco napíšu, protože některé věci z hlavy nedostanete – a vlastně byste ani neměli, protože pak vidíte svět jinak.

Sám jsem vlastní děti nestihl, ale z mnoha se setkával, povídal si, dokonce je i vychovával, a jak někteří vědí, ve svých třiatřiceti jsem se na chvíli stal dědečkem – což ale dohromady neznamená, že bych se děti snažil ignorovat.

Taky si tak uvědomuju, že psát o dětech je tenký led, jelikož se vždycky najde někdo, kdo vás má za pedofila – zvlášť když o dětech nepíšete zrovna v pozitivech. Rovněž se nedivím, že se tady nedávno rozjela diskuze, jakmile se objevil komiks o zlobivé holčičce, která se chovala jako kráva – a lidem se nelíbilo, že jsou na ni lidí zlí, bůůů béééé.

Dnešní puberťáci jsou na tom jinak než my v jejich věku – což není nic divného, protože svět se za poslední čtvrt století strašlivě změnil. Změnil se v přístupu k dětem a v otázkách priorit, jaké k nim dospělí vnímají. Někdy mám pocit, jako by se dospělí snažili dětství úplně eliminovat a vychovávat z dětí rovnou dospělé jedince, kteří vydělávají, jsou soběstační a ve svých názorech postrádají onu krásnou dětskou infantilitu.

Vidím to a slyším hodně často, jak rodičové cloumají dětskýma ručkama a do zblblých tvářiček vtiskají touhu, aby už konečně zestárli a dostali rozum.

O něco později se tak svým způsobem stane a děti poznají, že je vedle nich něco špatně. Holky pochopí, že mámy nejsou jejich nejlepší kamarádky – stejně jako kluci v otcích marně hledají kamarády, co je plácnout po zádech a řeknou: Tak jdeme na to, vole.

Samozřejmě, doba rodičovství vůbec nepřeje – a nepřeje ani doba době. Každý dospělý člověk je zblblý idejemi o bohatství, úspěchu, o velkých domech, vysmátých rodinách, které se usmívají z obálek časopisů, o světě, který je natolik vzdálený tomu reálnému, až ten skutečný jako by páchnul a každý, kdo se k němu jenom přiblíží, je terčem posměchu – a tak než ukázat svému děcku, že svět je takový a takový, raději se ukazuje sousedovi přes plot, že na auto máme, že na tu dovolenou pojedeme tam a tam, že jsme koupili novou linku, že máme nové oblečení, a máme to všechno, protože se máme. Doba době nepřeje i tím, že matky a otcové přestali děti vychovávat, a začali se o ně pouze starat – což vysvětluje to, že chtějí, aby děti byly co nejdříve dospělé.

Koukám, kolik dnešních puberťáků je na prahu nervového zhroucení a rodičové vyhledávají pomoc odborníků. Ne že by to bylo potřeba – protože oni už léčí jenom důsledek, nikoli příčinu. Ta je přirozeně doma, v obýváku, nebo spíš v dětském pokoji, kam se mladí uchylují, aby si vytvořili vlastní svět.

Někdo by namítl, že vytvořit si vlastní svět, je něco normálního, pro dítě. To možná ano, to i imaginární kamarádi nejsou zatím na seznamu něčeho špatného – ale tenhle jejich nový svět je nebezpečný v tom, že v něm hledají všechny náhrady za nedostatky toho reálného (což je logické), ale tím novým světem navíc nedostatky v realitě překrývají, a překrývání ploch považují za normální legitimní postup pro vlastní vývoj a pochopení věcí kolem. Něco mi nefunguje, tak to změním tím, že to vyřeším svoji nejjednodušší cestou.

Děti pijí alkohol, roste u nich agresivita, je jim všechno jedno, ničeho si neváží – překrývají nedostatky.

Někdy se ptám, kde je hranice, od níž už platí bod, od kterého není návratu (to místo, kde rodiče teprve zjišťují, že se něco děje) – a myslím si, že takový bod neexistuje. Nikdy není pozdě začít vysvětlovat a hledat cestu, přestože každým rokem, jímž dítě stárne, je ta cesta složitější, náročnější, únavnější, ale pořád existuje.

Skončím tuhle krátkou úvahu trochu pateticky – určitě máte se svými dětmi dobré vztahy, myslíte si, že jsou v pohodě, ale vzpomeňte si, jestli za vámi někdy nepřišly a nestěžovaly si, že je něco trápí. Možná měly i slzy v očích nebo se jim třásl hlas. Možná jste jim odsekli, že máte taky problémy, a možná větší a taky je někam nevytrubujete.

Možná vaše děti vedly poslední dobou u snídaně monology, z nichž jste měli poznat, že jim vadí, jak už tolik, nebo vůbec nevnímají, že jste všichni doma dohromady kamarádi – a zase jste se stali dospělými a dětmi.

Nebo si vzpomeňte, jestli jste už je podezřele dlouho neviděli se smát nebo se u nich vytrácí potřeba se svěřovat. Všímejte si toho – třeba už kvůli jiným dětem, kteří něco takového neumí a na někoho jako my koukají jako na dvouhlavé tele.

Dělejte to, aby ty Vaše jednoho dne na vás nekoukaly úplně stejně.