a druhá by zase byla naštvaná, že je jako po mně a v centru není k hnutí a nic nejede, jak se každý chce s tramvajákem rozloučit. Joooo, to bude velký. Sice nevím, za co bych si takový pohřeb zasloužil, ale ono by se něco našlo.
Třeba za to, že dlouho nebourám. (Nebo za to, že jsem to před chvílí ubrzdil u Hlaváku před autem, co mi nedalo přednost + dalších tisíc záchran životů a majetku.) A to je umění v Praze nebourat, nemyslete si. Pravda, asi by mi to po smrti bylo dost jedno, jaký pohřeb mám, a věděl bych houby, jestli mám pocty nebo jestli mě jenom kolegové nedovezli v pytli do vozovny Kobylisy a tam nehodili přes plot na vedlejší hřbitov, aby se o mě havrani a toulaví psi poprali.
Ale už vážně. Koukněte se o několik dní nazpátek na můj příspěvek o Karlu Gottovi. Už tam jsem naznačoval, že nebude dlouho trvat a objeví se hlasy, že si tyhle a tyhle věci nezaslouží, protože to a to, a tenkrát zase támhle a to, a to támhle zase ne-e. Tak to chodí, jsme Češi.
Skoro by se zdálo, opakuji zdálo se, takže ještě jednou, zdálo se, že některá úmrtí jsou dobrá k tomu, aby ti ještě živí naháněli body a potlesk a ukazovali se světu v oslnivém světě dobroty a láskyplné tolerance ke všemu živému, ale i mrtvému. Jako by tak ani nešlo o úctu, ale o co největší vlny, které by mohly spláchnout opozici a nepřátelské hlasy proti Vám.
Ani první svíce nedohořely a zapalují se další a už jdou mezi lidmi řeči, že něco až tak dobré nebylo, aby se to nedalo srovnávat s něčím jiným, a kdo ví, jestli právě to něco jinde není lepší než to první, takže by se o tom dalo samozřejmě "diskutovat" (někdy i klackem), což v Naší zemi znamená, že pravda se začne křičet nahlas, každá bude zaručená a každá neoddiskutovatelná – přičemž se vždycky najde někdo, kdo začne burcovat lid, poněvadž stále platí, že pravda je pravdivější, pokud za ní stojí víc lidí než za tou pravdou jinou.
Takže vidíte, žádný med to není a já vlastně žádný pohřeb nechci.
Závěrem bych rád poprosil umělce a známe osobnosti vůbec, aby si v příštích týdnech a měsících řádně promysleli svůj vlastní skon. Doba na umírání není nejlepší. Nikdy nevíte, kdo se Vaší mrtvoly zmocní a začne se s Vámi tu a tam tahat a ukazovat díky Vám svá ramena a úmysly. Stačí, že národ je nyní dle jednoho mluvčího rozdělený na dvě poloviny. To by tak hrálo, aby se dělil víc: na třetiny, čtvrtiny, osminy. Ačkoli jak znám své spoluobčany, jsou schopní se pro určité věci rozdělit až na atomy.
A co se týče onoho pohřbu, dovolte abych skutečně úplným závěrem ocitoval z Desatera:
Je jen jediný Bůh, a nebudeš mít jiného mimo mě.