Inzerát patnáctiletého kluka na kamaráda (ne kvůli sexu)

Doma se můžou zbláznit. Co tak najednou? Máma je úplně mimo, že se s nikým nekamarádím, a otec je zase mimo z mámy, že máme je vedle.

Máma mu zase nadává, že se o mě nezajímá. Otec se naštval a šel sekat zahradu a čumět na nebe na letadla. Je tím jak posedlej. Kouká nahoru a jak vidí letadlo, už mačká mobil, aby věděl, co je to jako zač a kam to letí a kdy to tam bude.

Jednou na nás všechny volal a já myslel, že buď někde hoří nebo jsme vytáhli první v Eurojackpotu – stál na zahradě a ukazoval zvednutou rukou a ukazováčkem nad sebe jako nějakej svatej. Jeden by řekl, že na něj něco spadne a rozmázne na kaši, ale ne. Ukazoval na letadlo. A hned školil. Že je to tenhle a tenhle typ a že jich je už málo, co lítaj, a mámě navíc ještě vynadal, že ho nezná.

Máma mě mrzí. Všechno mě mrzí kolem mámy. Je vidět, jak se snaží a jak mě má ráda, jenže něco od mámy nejde. A otec? Ten čeká, až vyrostu, a do tý doby ho moc nezajímám.

Pořád se ke mně snaží chovat jako nějakej kamarád, ale jak vím, co je kamarád, když žádnýho nemám. Nikdy jsem je nepotřeboval. Ani mě nenapadlo někoho mít. Seděl jsem u počítače, pařil hry, sjížděl net – když bylo nejhůř, kecal jsem po chatu. Dlouhou dobu to fungovalo, tak proč ne teď?

Prej si mám kámoše najít. A jak jako? Na netu si s nima povídám, a mám pocit, že si rozumíme. Není to sice ono, ale jinak mi to nejde. Přeci nevylezu na ulici a nebudu se ptát kluků, jestli se mnou nechtějí kamarádit. Nemám to, jak navlíknout. Mobil nemám kdo ví co, hadry značkový taky ne. Prej ale na to nemám koukat a mám bejt přirozenej. Ale co je to bejt přirozenej? Chovat se jako naši? Ty se sebe nedotknou, co je rok dlouhej, a jenom na sebe vrčej jako vlčáci.

Chce se mi z toho brečet – a taky chci brečet. Brečení však nemůže vidět máma, páč by se rozbrečela taky, a to nechci. Táta by mi za něj vynadal, možná i zmlátil. Nevím, jak jinak na sebe upozornit. Normálně mě nikdo neposlouchá.

Mám pocit, že jsem něco jako asociál. Jako ten divnej, kterej nikoho nepotřebuje a je rád sám. Jenže já někoho potřebuju, opravdu, a uvědomil jsem si to dost pozdě. A teď nevím, jak na to. Jako by všichni kamarádi byli rozebraní a já zůstal OUT.

Jo, jasně, jsou nějaký způsoby, ale není to pravý kamarádství. Jako jednou, když jsem všechny prachy za obědy rozfofroval za sladký pro takový dva týpky. Já vím, že mě využili, ale bylo fajn na chvíli k někomu patřit.

Otec strašlivě řádil, máma brečela, když se to o těch prachách provalilo. A já? No co já? Lhal jsem a zatloukal. Dělám to běžně. Nemám důvod mluvit pravdu. Pravda jako by nikoho nezajímala. Otec mě zmlátí jak za ní, tak za lež, tak proč občas nezkusit štěstíčko. Třeba se zadaří a otec na udičku skočí.

Lhát mámě je blbý, ale někdy mám pocit, jako by mi nechtěla rozumět. Vůbec netuším, jak to s otcem má, ale asi je problém, mu říct, aby se sebral a šel si se mnou trochu popovídat.

V televizi v těch seriálech to vidím pořád, tak proč se to neděje i v reálu. Copak otec na tyhle seriály nekouká. Vezme plechovku piva, druhý pro mě (i když nepiju) a pokecáme. O všem. O kamarádech, o holkách, o rodičích – prostě si jednou skutečně tu hru na kamarády zahrajeme. A otec nic, a máma s ním nic nesvede.

Je těžký bejt sám. Opravdicky sám. Ne s netem a vším, co tam je. Někdy mám pocit, že mi to tam blbne jako hlavu, ale jak vypadne na půl dne wi-fi, šílím jako pominutej. Já bych bez netu až ani neusnul.

Mám si najít kamaráda. Asi nejspíš přes inzerát. Ani nevím, co bych do něj napsal. Něco jako:

Hledám kamaráda, ne za účelem sexu. Jen na kamarádství. Jsem úplně normální. Normální na tuhle dobu kolem.

Zn: Jestli Tě nenajdu, možná se ze mě stane něco strašnýho, abyste si mě všimli.