Žena daleko za hranicí nenávisti (dokončení)

Nic mě nenapadá, co bych sem do perexu napsal. Někdy si přeju, aby věci fungovaly jinak a plynuly jiným směrem. Jako autor mám možnost věci měnit - ale někdy mi to nepřijde jako správné. A mně je potom hůř.

Max se pozvracel. Jako obvykle, když se po večeři honí po zahradě. Vyklopil párek s kečupem a chlebem (narůžovělou směs podobnou namletému masu) u stromku blízko plotu. Kdyby se snažil a vydržel další dva metry, mohl ohodit patnáct krásných květů v sousedčině zahradě.

Je marný mu cokoli vysvětlovat. Chce zlobit, a tak zlobí. Tentokrát si na Verču vymyslel duchy z mobilu (asi holubí), a kdo drží mobil, toho dostanou. Přijdou a budou ubližovat. Max je parchant, a Verča ho musí vydržet. Zkušenost se zlýma chlapama ji do budoucna zocelí.

Každých patnáct minut se dívám na hodiny. Na tabletu jedu další videa a mám chuť na víno. Musela jsem samozřejmě začít tím o rodičích s mrtvým děckem. Každou vteřinou cítím, jaký smysl jim po tragédii jejich společný vztah dává. Jasně, dost toho skrývaj, jenže ne všechno dokážete předstírat a přehrávat. Zvlášť ne na diváka, který vás nevidí poprvé.

Patnáct minut.

Mám chuť Mu zavolat, ne Ho seřvat. Vynadat mu, že zase jde pozdě – což nemá význam. Možná mu dělá i radost podobným nevinným způsobem druhým ubližovat. Prostě schválnosti. Jako když Max nastaví Verče nohu. Max ví, že vím, a přesto ji nastaví. Stokrát mu říkám, aby nenastavoval, a nic. Můžu mu zmalovat zadek, zkusit na něj psychologii (jako Cimrmann, budu se trestat místo něj, ha ha), můžu s ním jít k psychologovi. Nic. Zase ji nastaví. Je jako On.

Kdo ví, jací byli ti dva z reportáže, než jim umřelo dítě. Říká se, všechno zlé je pro něco dobré. Třeba právě tohle neuvěřitelně krutý zlo z nich udělalo něco nového, lepšího. Něco, co z nich nyní září a vnímavému divákovi ta síla neunikne. Chtěla jsem o nich vědět víc, jenže nikde jsem se o nich víc nedočetla.

V jednu dobu jsem měla dokonce touhu napsat do redakce a vyzvědět jejich adresu. Kdo ví, na co jsem to chtěla před nimi hrát? Snad že jim chci pomoct nebo mi taky umřelo dítě. Nevím. Hodlala jsem je poznat osobně. Uvidět jejich zář plynoucí ke mně z monitoru tabletu na živo. Poslechnout si jejich hlasy a přesvědčit se, zdali moje tušení o jejich změně je pravdivý.

Jistota o jistotě. Život se může změnit. Každý se může změnit, když najdete správný ingredience na měnící lektvar. V jejich případě byl lektvarem smrt dítěte, naším, kdo ví.

Já vím, hodně zvláštní uvažování.

+++

Já Jeho svým způsobem miluju. Nevím, jestli je ta láska taková, jak si ji představuje většina lidí kolem. Láska, která vás bolí, pokud se vám jí nedostává. Nepamatuju se, jestli jsem kdy kvůli nějakýmu klukovi zvlášť blbla. Malovala srdíčka na jejich fotografie, psala si o něm do deníčku, chodila mu naproti a usmívala se jako perníkový panáček. Asi ne. Měla jsem školní lásky, ale já jsem ten typ, co se dokázal hodně rychle odmilovat.

S Ním se věci hnuly jiným směrem. Nestala jsem se romantičkou, spíš pragmatičkou. Rozdíl v tom je, ačkoli ne tak veliký, jak jsem si zprvu myslela. Možná jsem chtěla, aby ta láska, ta pravá láska, láska, o níž se píše, filmuje, zpívá, láska, jíž každej chce, aby v nás v budoucnu rozkvetla.

Každý (nebo většina) se hodlá zamilovávat hned a bezhlavě. Nebo podobnou lásku alespoň poznat – třeba na chvilku. Patřím k tomu málu, která v lásce vidí potencionál do budoucna. Musí se pěstovat. Většina ve vztahu dělá osudovou chybu, že si hned na začátku vystřílí náboje a pak jenom paběrkuje, jako by čekali, jestli se v nich něco oživí a začne fungovat.

+++

Nejradši bych ho zabila. Teď ano. Je večer, po večerníčku, Verča usíná a nijak na ní není vidět nadšení cestování za babičkou. Jindy se těší jako blázen, dneska ji dostalo zklamání z vlastní jistoty, že nikam nejede. Pořád jí uklidňuju, že se třeba probudí a bude u babičky. A pravděpodobně to taky tak dopadne. Usne a Max taky. A probudí se jinde.

Taky bych se ráda probudila jinde. Někde, kde bych zakrátko pochopila, že slavím úspěch a začínám v sobě cítit lásku, poněvadž přišel její čas, aby vykvetla. Nechci říkat skutečnou lásku. Láska má mnoho podob. Svoji lásku. Soukromou.

Snad i k němu, pokud ho nezabiju. Ruce se mi na to klepou dost. Jak dlouho mu to může ještě trvat? Patnáct minut, patnáct hodin, měsíců, patnáct let? Nezavolám mu. Všechno je nachystaný, akorát On. Sere mě a já jsem z něj pořád vynervovaná.

Někdy si stěžuje. Dokonce mý mámě. Máma ho má ráda, ale taky si myslím, že v něm zrovna eso nevidí. Nejvíc mě štve, jak ji dokáže poštvat proti mně. Jako by mě máma neznala a měla mě za kdovíjak cizí. Když mi za něco máma nadává, mám pocit, jako by se mi On vysmíval za jejími zády. Jako by si hrál na mýho tátu. Je to nelogický. Máma by mě měla ochraňovat, a ne se s ním jen tak bez důvodu proti mně paktovat. Jak říkám, nedává to smysl. Budu se muset mámy zeptat, proč je na mě někdy taková?

Jestli tam však dojedeme. Stmívá se a děti spí. Max vytuhnul na lehátku na zahradě, Verča u televize. Škrábu se na ruce, když se rozhlížím a vidím, že my jsme připravení, a jediný, kdo ne, je domnělá hlava rodiny. Emancipace jako vyšitá. Všechno je na mně. Akorát uznání žádný.

+++

Po patnácti minutách přijel. Ani jsem se na něj nemusela dívat, abych viděla jeho kyselý ksicht. Ten si umím domyslet. A už to tady máme, dámy a pánové, už to jede, připravte se, uslyšíte něco, co jste už tisíckrát slyšeli, a u vidíte, co jste už tisíckrát viděli, ale poslechnout si ten zázrak moderního muže musíte.

„Ten idiot v práci mě sere,“ říká On, sotva otevře dveře auta.

Slyšíte, dáma a pánové, žádný pozdrav, omluva, cokoli – nic. Show však pokračuje.

„Samej kretén to tam je,“ říká. „Já bych přijel dřív, ale bla bla bla bla bla bla bla…“

Ani nekývu hlavou, jen poslouchám.

„ Bla bla bla bla bla bla bla,“

Nemám ani potřebu cokoli komentovat. Říct mu, aby nekecal, že vím, jak se věci maj. Možná jsem tím komentováním dělala věci špatně.

On znejistí.

„Blaba bla bla bla?“ zeptá se a já zavrtím hlavu. Pak se mu trochu rozzáří oči. „Bla bla bla bla bla bla bla?“

Tak to tedy ne. Pojedeme. Já vím, co by se ti líbilo. Sedět doma, dát si flašku a zase dělat prasárny v obýváku.

„Bla bla bla blabla!“

Žádný strach, já klidně budu řídit. Otráveně jde do domu.

Chce se najíst a dát si sprchu. Dám mu párek s kečupem a chlebem, romantickou manželskou večeři lásky, pak se jako náhodou musí osprchovat. Myslím, že ve fotbale by za zdržování dostal žlutou kartu. Několikrát se rozčiloval u televize, když na utkání koukal, máchal rukou a volal na postavičky na obrazovce:

„Bla, bla bla blb bla bla!“

Připomínal vztekající se děcko, jemuž vzali náklaďák, na jehož korbě měl poslední kousek čokolády.

Teď zdržoval nejmíň na tři červený. Nebo na patnáct – to číslo zní líp.

+++

Patnáct minut jsme se taky hádali, až jsme probudili děti. Mžouraly na nás a mnuly si oteklá víčka. Verča se rozbrečela. Max fňukal se zpožděním. Říká se, že některé věci po probuzení si děti nemůžou pamatovat. Jejich synapse v mozku prý dostatečně nevedou vjemy, nebo co. Podobné stavy jsou po užití prášku na spaní. Píšou o tom v každém příbalovém letáku, a ty já znám velmi dobře.

Popadla jsem Verču a šla k ní k autu. Měla bych udělat úplně něco jiného.

Padla tma a ulici zalila žlutá světla lamp. Pomyslela jsem si, proč třeba nejsou modrá. Světlo by působilo líp. Veronika fňukala a zase usínala. Maxík cupital za námi. Viděla jsem na něm, jak se nemůže rozhodnout. ON ještě k autu nešel, tak nevěděl, co doopravdy bude. Zíral na mě a jako by se nechtěl hnout už ani o metr.

„Jedem!“ řekla jsem.

„Bla bla bla blůblba!“

„Neser mě! Už mě prostě neser!“

„Bla bla bla blablllllááá!“

„Ne, prostě ne. Jedeme. Já tady nebudu!“

Koukali na nás sousedi zpoza oken okolo. Viděla jsem tramvajáka i tu jeho princeznu. Viděla jsem sousedku s patnácti rozkvetlýma kytkama, který v neděli v noci navštíví chemie. Díval se na mě On i Max a Veronika. Koukala se na mě celá tahle divná čtvrť. Jen věčná škoda, že tu nebydlí ti dva moji chudáčci, ti vlastně syrotečci bez dítěte. Na ně bych se usmála.

„Nebudu to říkat dvakrát, Maxi!“

„Bla lala bla blala!“

„Dělej!“

Není to hned, ani Řím nepostavili za den. Ale očekávám bližší termín než u velkoměsta. On brblá, Max taky. Nevšímám si toho. Už ne. Mám chuť zamávat lidem okolo, jako bych opouštěla jeviště a měla poslední děkovačku s roztaženou oponou. Hodit úklonu a říct, ať mi všichni políbí prdel.

+++

Jedeme a já řídím. Jemu bych teď nesvěřila ani hlídání televize, aby se sama náhodou nezapnula. Vůbec se na mě nepodívá a kouká z okýnka, čelem opřený o sklo. Totální pohrdání. Skoro z něj kape. Je jako podivná zkroucená mumie, která se nemůže pohnout.

Děti spí. Oddychují v sedačkách, každé hlavu na stranu. Vypadají jako sousoší andílků uvězněných v podivných tělech a nepadnoucích rakvičkách. Kdyby se ještě držely za ruce, vypadaly by dokonale.

Jsem v autě vlastně sama. Opuštěná spícími dětmi, zatímco On mě opustil svým nezájmem. Já a silnice a auta. Občas mě minou světla projíždějících v protisměru. Krátká setkání však nejde považovat za něco rušivého.

Cítím se volně a poprvé v dnešním dni spokojeně, a ten pocit se navyšuje s každým ujetým metrem. Jako bych neřídila auto, nýbrž světelný tank deroucí se kupředu černým tunelem mý nespokojenosti. V protijedoucích autech jsou taky nespokojení lidé. Nespokojení, kteří v noci vyrazili na cestu, aby udělali přítrž vlastní rozmrzelosti. Jedou si svojí cestou, svojí tmou blbosti všedního dne. Každý si hledáme cestu.

On mě nyní opustil spánkem, slyším, jak chrápe a slintá na okno. Děti spí (stále se nedrží za ruce, bylo by krásný, kdyby ano). Auto zrychluje a já se prodírám tunelem rychleji. Nikdy jsem nevěřila na světlo na konci tunelu. To bych musela jet už nějakým vyhloubeným. Tunelem někoho, kdo si už svoji tmu vyřešil. Tenhle si hloubím sama. Až uvidím nějaké světlo, nebude malé a nebude se přibližovat. Oslní mě celou silou jako obrovský reflektor. Vniknu do něj a začnu se v něm topit.

Světlo začne všechno. Já si ho vytvořím. Mířím k němu zase o poznání rychleji. Kdyby se teď děti chytily za ruce, asi bych řvala blahem a užívala si chvilku štěstí jako nikdy nic jinýho.

Světla z protisměru jsou krátkými blesky a ani mě nestačí oslnit. On se probudil a mžourá na mě. Já vidím všechno, protože ho nespustím z očí. Mám dokonce pocit, že ho mám víc ráda. Stejně víc (a rychleji), jak se prodírám tmou, za níž tuším světlo. Ne tuším, vím.

On křičí a v malém prostoru auta se probudí děti.

Vyjeknu překvapením, protože Max stisknul Veronice ruku. Ona zírá velkýma hnědýma očima. Asi jsem se s tím světlem na konci tunelu mýlila, poněvadž já ho v jejích očích právě vidím.

Už to přijde. Skončilo Zatím a Možná. Jsme jinde. Jsme ve světle.

Tady nám všechno dává smyl. Tady si rozumíme a nikdo v ničem nemá zmatek. Všechno je tak, jak má být. Možná (ne možná, pardon) takhle nějak vypadá ono malé semínko opravdové lásky. Dotyky rukou: děti těch svých, Jeho na mých držících volant.

Rozhodně se tady můžeme všichni milovat. Nebo se o to pokusit. Času na lásku máme dost. A taky světla.

KONEC