Tahle země je iluze (sen)

Nebo alespoň někdy mám takový pocit. Iluze v iluzi, stejně jako záhada v záhadě. Ale možná je to tím, že mám dneska takovou zvláštní náladu.

Úplňkem to nebylo – nejspíš proto, že žádný nebyl, a co jsem naposledy viděl Měsíc, tak zrovna dorůstal. Ani nic špatného či těžkého jsem nejedl, neboť dodržuji spánkovou hygienu (blbě spím tak nějak od svých patnácti, pravděpodobně od chvíle, kdy mi skončily iluze o životě) a vyhýbám se všemu, co tíží žaludek nebo umí rozproudit krev v těle (proto taky leta nemám televizi). A i přesto všechno jsem v noci špatně spal, a navíc se mi zdál zvláštní sen.

Byl jsem muž s puškou a podle toho, na koho jsem mířil a co měl dotyčný na sobě, šlo tak o osmnácté století. Nebyl jsem sám muž s puškou. Kolem mě v řadě stálo několik dalších mužů a mířili jsme z jakési přehradní hráze na taneční parket (ano, mám surrealistické sny, jak jen sny surrealistické být umí). Rázem začala bitva a já pálil, aniž bych nabíjel, takže se taky nemuselo jednat o pravou bitvu, nýbrž o jakousi filmovou produkci.

Dostal jsem chlapa do zad. Utíkal po hrázi a chtěl zamířit do mlází (???). Věděl jsem, že tam jsou další a dral jsem se křovím, až jsem se ocitl na parkovišti u popelnic, kde stálo auto a u něj stál chlap a kouřil a kýval na mně a já si do jeho auta sedl. O něčem jsme se bavili a pak mi někdo, koho jsem neznal a seděl vedle mě, říkal, že musíme jít, nebo přijdeme pozdě na večeři.

A tak jsme vyrazili, protože na večeři se nesmí přijít pozdě, jinak by nás mohla shánět paní učitelka – uvědomoval jsem si naprosto jasně. A jelikož nejezdila lanovka, tak jsme stoupali po strmých schodech (začínaly na dětském hřišti, v jehož pískovišti hořel oheň), a dostoupali jsme do sídliště, které připomínalo město třiadvacátého století začínajícím Grande Arche, které jsem viděl před více jak dvaceti lety v Paříži.

Město blikalo a vypadalo trochu jako centrum plné bordelů a já s tím neznámým šel skrz něj a koukali na mrakodrapy a skleněné konstrukce, a kolem skoro nikdo nebyl (všichni asi byli mrtví). Došli jsme do paradoxně přizemní budovy a vstoupili do jídelny, která jako by vypadla ze socialistické školy v přírodě. A taky to socialistická škola v přírodě byla, protože už jsem seděl, před sebou měl kakao a žemlovku, z níž jsem za celý život na žádných školách přírodách ani ve školních jídelnách neokusil jediný sousto – tedy okusil, ale šlo hned ven.

Kolem mě všichni dlabali a já na ně koukal a měl jsem strašnou chuť jim říct, že jsem už dospělej, a nemám tady co pohledávat, a jestli budou chtít, klidně jim řeknu všechno o budoucnosti. Co a jak dopadne, aby se potom nedivili.

Pak jsem se probudil.

Do snáře jsem se nedíval a ani nehodlal dělat si analýzu, která by, jak mě naučil pořad Restart života, dopadla prostým přiznáním, že jsem frustrován životně, partnersky (ha), ve vztahu s rodiči, pracovně, sexuálně, názorově, politicky, tvůrčně – no prostě pohoda, a navíc jsem se pravděpodobně špatně minulý den vyprázdnil. Takže jsem sám sebe neřešil.

Ale jak já tak na sny myslím (a přeci jenom dělám jakousi analýzu), vážil jsem možnost, jak moc souvisí sen s uplynulými dny, a samozřejmě svátkem a událostmi kolem něj – a nakonec jsem sám sebe přesvědčil, že asi ano. Ne že by na tom záleželo, ale něco na tom je.

Možná že je všechno kolem nás jenom sen ve snu, jelikož jak se dívám na události posledních dnů, jako by taky všechno se sebou souviselo pouze v surrealistických rovinách, jež nedávají ani v nejmenším smysl, ale někdy hezky vypadají a vzbuzují zájem

Jak jinak by se dalo vysvětlit chování některých lidí, kteří provolávají hesla o demokracii, a demokraticky neuznávají někoho jiného – nebo ten snový obraz, v němž se dokola řeší unesený/neunesený syn, a přesto ta kauza funguje jenom proto, aby více zakryla destabilizaci vlády a přemlouvání Sociálních demokratů, aby demokraticky vládu nepodpořili a zase hnali zemi k předčasným volbám, které pravděpodobně opět vyhraje všemi (Prahou plus ještě někým) nenáviděná strana, jíž žádný z voličů nebude volit.

Tohle všechno je sen. Jiné vysvětlení není. A nám proto zbývá jediné. Čekat na probuzení. Protože některé sny se mohou rychle změnit na noční můru – a někdo už ji dávno má.   

Hlavně ne žemlovku, prosím.