Něco od ženy (psané chlapem) – pro všechny diskutérky

Naposledy jsem Vám představil Editu, před ní Olgu. Teď přichází na řadu Ilona. Uvidíte, že ačkoli je už dospělá, její choroba z ní dělá někoho jiného.

PS: Vzkaz pro některé diskutérky. Skutečně jsem tomu vyprávění dal větší formu a dělám jej do knihy (teď jsem někde za stou stránkou). Tak uvidíme.

.....

ILONA

Máma pořád jenom řve – a pořád znamená pořád. Pořád se jí něco nelíbí a něco mi vyčítá. Klidně bych ji vyčítala taky, kdybych byla stejná mrcha jako vona. Proč asi odešel táta a rozvedl se? No proč? Protože máma je mrcha a nedala mu vydechnout. Čekali, až nám bude osmnáct a pak táta šel. A teď přijde ta prdel. Víte, ke komu se vrátil? Ke svý první manželce, matce prvních dvojčat. Bydlí s ní na Hajích.

Máma taky neotálela. Celej život dělala tramvajačku v Hloubětíně, a aby nebyla sama, sbalila rozvedenýho řidiče. Měla na víc. Máma je pořád pěkná ženská, ale sbalila chlápka s pleší a očima, co mu jdou šejdrem, takže mu říkám čumsem. Navíc je úchyl na mašinky. Ani ne na tramvaje. Mámu tahá po nádražích a fotí všemožný mašiny a fotky dává do alb a šanonů a každou volnou chvilku ťuká do počítače nějakou knížku o mašinách pro úchyly jako je von.

Ségra je taky pryč. Už si tolik nerozumíme jako dřív. Je zdravotní sestrou na Bulovce a našla si kluka. Většího křupana byste těžko hledali. Jmenuje se Hřebík (kdo může mít takový jméno?) a je instalatér, nebo se nějak jinak hrabe v hovnech. Ségra je z něj úplně vedle a máma taky. Připomíná trochu strašáka na poli, zvlášť když se zazubí nebo začne něco vyprávět. Patří mezi ty lidi, který se smějou pokaždý, když něco řeknou. Prostě křupky. Za každý to zasmání bych mu nejradši ukousla hlavu.

Tak to já jsem tam tedy nebyl, ale jel bych tam, ha ha.

Nic se neudělá, když to nejde, ha ha.

To mi nemusíte říkat, já vím, jaká ona je, ha ha.

Slyšíte. Nevrazili byste mu jí. Jenže máma je z něj úplně hin. Dostala od něj kytku a bonboniéru. Ani neměla svátek nebo narozeniny. Proč proboha tu bonboniéru? Nejspíš ji dostal od někoho, komu se hrabal v trubkách a vytahoval z nich sračky. Docela si ho tam skvěle umím představit. Zaraženej v rukama ve velký trubce, usmívá se, cení trochu přední zuby (když mluví, tak si šlape na jazyk), pak ho ocákne hovno, pěkně se mu rozlije po ksichtě, tak proto logicky řekne: „To je ale dobrý, ha ha!“

Kretén.

 Máma udělala Vrstvy. To je takový naše slavnostní jídlo. Ne nic extra, ale máme ho rádi. Do pekáče skládáte na střídačku brambory na kolečka a kotlety, přičemž můžete mezi ně něco přidat podle vlastní chutě. Já mám ráda česnek a špenát. No a samozřejmě, Hřebík česnek ani špenát nejí, za to má rád houby a papriku (to si máma od ségry zjišťovala), takže jsem utřela hubu, poněvadž ani jedno nejím. Na vrch se nasype sejra, zalije smetanou a dá se píct na tři čtvrtě hodinky – a já si pak ani nezobnu. Dolovat z houbovopaprikovýho hnusu brambory a maso se mi nechce.

Není divu, proč si máma Hřebíka tak předchází. Je prvním, pro ni, slušným mužským, kterýho si jedna z nás přivedla. David tolik nezabodoval.

Byla chyba ho vodit domů, když jsme před tím pařili. Jenom moje chyba. Když já ho ale přivýst chtěla. Máma pořád nadávala, s kým se tahám, s nějakýma chuligánama, tak jsem jí chtěla dokázat, že je David jinej. Vlastně, ani to nebyla moje chyba. To máma. Ta říkala ty hovadiny o chuligánech. Jasně. Takže jsem ji vyvedla z omylu a Davida k nám dotáhla.

Vyhodila nás oba. Žádný srdečný přijetí jako s Hřebíkem. Máma na sobě noční košili a ve vlasech natáčky a ječela jako protržená (ještě bydlela sama, tramvajáky si k sobě nastěhovala tak za rok). Chtěla mi hned dát facku, jako obvykle při mým návratu, David jí chytil ruku a něco jí řekl. Nevím přesně co, ale já se smála, až jsem se málem pochcala. Začal: No tak, paninko, nemáte něco na loknutí, když jsme se tak hezky sešli?“

Facku jsem nakonec nedostala a probudila se v parku na lavičce. Máma se mnou tejden nemluvila – což není zase tak strašný, jak vypadá, pokud si domů chodíte jenom pro přesdržku.

Takže ségra je královna. Má Hřebíka (debila) a strašně ho miluje. Miluje ho natolik, že je ještě panna, a ještě nějakou dobu bude. Jemu to prej nevadí. Nechápu. Kdyby mě David alespoň třikrát tejdně neudělal, asi bych se sama nabodla na větev. Do sešítku si pořád píšu, kdy jsem s ním šukačku měla.

Jo, notýsek. Ten je důležitej. Nejsem zdravuška jako ségra. Ze školy jsem odešla (odešla, ne že mě vyhodili, jak tvrděj oni, odešla sama s hlavou pěkně nahoře, se jim na ty jejich kecy můžu vyprdnout) a dělám pečovatelku něco jako v důchoďáku. Barák není domov důchodců jako takovej. Tyhle důchodci jsou víc samostatní, a aby se cítili ještě víc samostatný, tak jim nakupuju. Každej má svoji cimru, v ní ledničku, někdy i kuchyňku. Skoro by se řeklo, že od normálního života je odlišuje jenom, že kolem sebe na patře nemaj žádný mladý lidi. Mládí tam zastupuje my a oni tohle vědí. Každej starej si rád s mladým popovídá, a nemyslím tím starý oslizlý dědky, který by si rády sáhli, ale i babky, který vám pak za pokec daj jako všimný prachy na cigára.

Odpoledne jezdím s dvanácet trojkou (ne jako řidička, jen jako pomahačka) a rozvážíme jiným důchodcům doma obědy v hliníkových ešusech. Tam se akce s povídáním opakovala. Tedy u někoho. Obědy jste museli rozvýst za dvě hodiny, aby nikdo nenadával, že dostal studený fleky a scvrklou rajskou polívku. Kecálky jsem si nechávala až na konec. Někdy jsem se s nima rovnou naobědvala, páč starý babky všechno nikdy nesnědly.

No a pak rozepsat nákupy na druhej den, spočítat prachy a je finito. Žádná složitá práce. Máma z ní není nadšená, ale tý taky není nic echt, kromě ségry a Hřebíka.

(U táty nevím. Sice říká, že nevypadá na myslitele, ale jinak ho ségře schvaluje. Nemá jednoduchý rozhodování. Má dohromady čtyři holky, z nichž ty první má každý po miminu. Zle si nikde dělat nechce. Akorát upřímnější by bejt mohl. David se mu taky moc nezamlouvá, ale kvůli němu na mě neječí jako máma. Prý z toho vyrostu – a dokud bydlím doma, nebude tak zle. S tím má pravdu. David bydlí v podnájmu u kamaráda na Proseku. Občas tam přespím taky. Vlastní byt nemá, přestože slibuje bezva bydlení.)

Máma by asi byla nejspokojenější, kdybych u nich ve vozovně myla vozy, čímž mi několikrát vyhrožovala, jestli se budu flákat. Prý v minulým režimu by mi flákání tak snadno neprošlo. Ale co je mi do novýho režimu, nebo co? Tak padli komunisti, no, dobře. A proč je tedy ve volbách lidi zase volej. To je asi nějak ujetý, ne? Je mi úplně jedno, kdo je u moci. Pro mě (a Davida) se zase tolik nezměnilo. Výhodu v těch věcech s Komárkem a Havlem jsem viděla, že když na nás někdo do parku zelený zavolal, stačilo na celej kotel zařvat „Svobodááááá!“ a benga nás nechaly na pokoji.

To byla svoboda. Víc nic.

.....

Kristýna je píča a David pěkněj hajzl. Zkurvený voba. Měli jsme suprovej nápad, že vyrazíme k moři. Do Itálie. Jeden velkej mejdan na pláži jako ve filmu. Co může bejt lepší, než se pěkně zmatlat ve vlnách teplýho moře – snad aby mě tam něco nekouslo do zadku. Ale dost srandy, páč to směšný není. Nic není směšný.

Já bych pro Davida udělala cokoli. Dokonce prodávala věci, co měla doma, aby bylo na chlast a cigára a to jeho čuchání. Dávala jsem mu i peníze z vejplaty. Jako bych přispívala do společný kasy, i když jsme spolu nebydleli. Pořád sliboval, jak se postará o bydlení.

Některý ty věci na prodej nebyly zase tak úplně moje, ale přísahám, že máma je stejně nepotřebovala a prášilo se na ně. Chtěla mě vyhodit z bytu. Zase řvala a čumsem jí uklidňoval, aby se nerozčilovala. Pak máma zavolala tátu. Ségra s náma už nějakou dobu taky nebydlela a přestěhovala se za Hřebíkem do Modřan.

(Moc si ségra nepomohla. Měli jedna plus jedna a za sousedy nějaký burany. Při návštěve jsem se tam málem poblila. Burani k nim lezou každej den a na ségru a na Hřebíka se smějou a chovají se k nim, jako by si hráli na jejich rodiče. Ty od Hřebíka neznám, ani nevím, jestli je má, ale asi jo, ale on se na burany smál, jako jejich čokl. Pak mě chlápek skoro začal balit a svlíkal mě očima jako kurvu.)

Od táty jsem čekala víc, než že mi jenom vynadá. Tak vynadat jo, jasně, byla kravina něco brát, ale taky mi k blbejm kecům dát třeba něco víc. Nějakou radu. Co a jako do života. Pořád je můj táta, tak se má starat. Jsem jeho dcera.

Doma bylo halo. Máma mě nevyrazila (já bych se nedala, mám tam trvalý bydliště), zato mi dala najevo, jak o mě stojí. Na svý dveře do obývaku a ložnice, takový ty prosklený, jak jsou vedle sebe, dole přimontovala očka na visácí zámek. A hup, hotovo. Dcera krade a zámek je jako cejch na rukách – klidně si tu buď, zlodějko, avšak my si dáme pozor. No, aby se nezbláznila. 

Uznávám, některý kraviny dělat nemusím. S těma koťatama to byla blbost. Ale když se o ně nikdo nepostaral. Jdu z práce a cestou od Klímovky si cestu zkrátim ne přes park, ale kolem vilek. A koukám, u jedný je otevřená branka a za ní si hrajou koťata, no snad šest jich bylo. Nikde nikdo, vony mňoukaj jako ztracený bez mámy. Něco jako já. Skoro jsem se rozbrečela, a taky že jo, a najednou jdu a v náručí mám koťata a brečím jak želva. Packy mě škrábou po kůži a já vím, že musím domů, abych mámě koťata ukázala a ona poznala, jak je špatný, když je dítě od mámy.

Nechtěla jsem je ukrát. Proč? Já zvířata nechci, ani jako dítě jsem je nechtěla (ségra pořád otravovala se psem a nikdy ho nedostala). Máma jenom musela poznat, jak se cítím. Jako kotě, co brečí, protože nemá mámu.

No, jenomže máma nic nechápala. Zase řvala. Vykopla mě na chodbu i s koťatama. Brečela jsem. Všechna koťata až na jedno mi vypadla a utíkala po schodech pryč. Poslední jsem držela jako mimino a bušila do dveří.

Dlouho se neotevíraly, zatímco ostatní se otevřely a sousedi na mě koukali a řvali, že jestli nepřestanu, zavolají policii. Ať. Máma ale musí pochopit, jak se cítím. Jako to kotě, který mě drápalo a kousalo.

Máma neotvírala a já kopala do dveří, až se prohýbaly.

„Nech toho, ty krávo!“ křiknul na mě soused a já po něm hodila kotě. Přistálo mu na obličeji a von ho z něj serval jako masku. Dopadlo na podlahu a po schodech seskákalo do nižšího patra.

„Ty svině!“ řekl soused, a já něvěděla, koho myslí.

„Mami, mami!“ vřískala jsem a bušila do dveří.

Rána do hlavy mě dostala na zem. Rozvalila jsem se, ale dál kopala a snažila se dveře zasáhnout, i když se vzdalovaly. Koukalo na mě strašně moc lidí – jejich oči koukaly (co by taky jinýho koukalo, zadky?). Strašně velký oči, jako boule. Zíraly na mě a některý brejlily. Kdyby mohly, praštily by mě zas. Ani nevím, kdo mě poslal na zem. Nechápal, že já musím k mámě.

Pak mě polili vodou. Klepu ji ze sebe a koukám, že dorazili benga a hned to jejich: copak se tu děje – a oči na mě ukazujou, všechny, čuměj a já jsem mokrá a voda ze mě teče. Něco blábolej a já vidím, jak se na schodech objeví máma a taky jenom kouká a vůbec nic nedělá. Neskloní se, nezvedne mě, neutře mi vodu z obličeje a nedá mi pusu.

.....

Kristína je píča a David pěknej hajzl. V měřítku, co mi udělali, je úplně jedno, že se sem za mnou ani jednou nepřišli podívat. Přišla ségra (s Hřebíkem, ten se na mě tvářil, jako by ho zrovna přejeli luxem), táta samozřejmě – ten přivedl i svoji starovnovou přítelkyni. Zatím přítelkyni. Brát si ji prý už nebude. Milá ženská, která se k tátovi moc nehodí. Vypadá starší a má velký předkus, kterým se pořád kolem dokola směje a vyráží hekavý zvuky. Máma přišla jedinkrát. Ne za mnou, za doktorem. Když mě pouštěli. Domů jsme jeli autobusem a se mnou jedinkrát nepromluvila. Já se o mluvení nepokoušela. Čekala jsem, až začne sama. Nezačala.

Můj pokoj byl uklizený, stěny bez plakátů smutně prázdný. Volala jsem Davidovi – do proseckýho podnájmu. Nikdo telefon nebral. Nakonec jsem tam jela. Nikdo neotvíral. Šla jsem za Kristýnou domů. Otevřela mi její máma a zrovna nevypadala, že by mě viděla ráda. (Viděla mě asi tak pětkrát a naposledy mě vyhazovala z bytu po mejdanu.)

Náladu jsem jí ale nakonec zvedla. Když mi oznámila, že Kristýna někam zmizela s Davidem, už před měsícem. Nemluvila o Davidovi jako o něm, nýbrž jako o vychlastaným hašišákovi. Ukázala mi pohled. Ukázala, do ruky mi ho nedala. Visel zastrčený za okraj zrcadla v předsíni. Pohled ukazoval velkou písčitou pláž a dva vysoký hotely. Skoro se mi smála do ksichtu, kráva. Ne skoro, smála.

Musím být klidná. Jak mi říkal doktor, pokud mám pocit udělat něco zvláštního, mám tomu umět říct ne. No, jasně, fajn, moudrá rada nad zlato. Jenže doktorovi se to mluví, on se nevrátil z blázince a neztratil hned kluka (kamarádku ne, stejně jsem ji neměla ráda, píču), co odjel s děvkou na vejlet, na kterej jsme se chystali my dva. A její matka se zubí a směje, jako bych za trest měla porodit štěňata. Jenom tak ji slabě drápnout. Ani by to nebyla facka, nebo plivnout. No, dobče, udržím to, budu hrdá, nenechám se rozhodit.

Ostatně David není jedinej chlap na světě.