Spáleniště lidských duší – a ztracený zázrak umírání

Kdysi jsem blíže "studoval" určité téma spojené s temnější stránkou našich dějin – na tak dávných, přesto již zapomínaných. Není divu. Plácáme se v nezajímavém dnešku a dojíme ho jako dávno mrtvou krávu.

Nakonec z toho studia byla povídka, pak novela, pak román – ne nebojte, nic nevydávám, a ještě dlouho nebudu. Jak řekl jeden redaktor: "Vy chcete po lidech, aby moc mysleli!"

A taky jsem se dočetl o jednom zázraku – o takovém zázraku, který nakonec nikomu neprospěl a byl hned zadupán na samotném začátku své vlastní nevinnosti.

Tma, světlo, tma. A kolem toho křik. Ležel uprostřed lisu několika těl a snažil se nechat otevřené oči. Málokdy se mu to povedlo. Víčka se zaklapla a lis znovu zesílil tlak. Horko nepolevovalo.

Měl pocit, že další neuvěřitelné tady na tomhle místě se stalo normálním, a nyní pod ním rozdělali oheň. Nestačilo, že mu sebrali domov. Doslova ho z něj vytloukli a vykopali. Nestačilo, že ho okradli o rodiče a sestru. Bylo málo, že se z lidské bytosti stalo zvíře (zvířetem ho přece nazývali). Vzali mu všechno, a teď ještě pod ním rozdělali oheň, asi aby ho upekli jako kuře. Musel se zasmát – nebo si alespoň myslel, že se směje. Skončí nabodnutý na rožni a otočí se přesně tolikrát, aby se pozvracel.

A křik, křik a štěkot psů, a křik.

Netušil, v jakém časovém rozmezí se právě nalézá, ale pochopil, že je lepší, než to, co bylo před tímhle. Hlad a bolest nepociťoval. Prostě zmizely. Kdyby mu někdo přísahal, že se to stane, musel by se mu vysmát. Nebo ho zabít.

Ztratilo se to. Jednoho rána tyhle dvě věci prostě odešly a celý den se neobjevily. Ležel na zádech a zíral na strop. Po těle mu na všechny strany cestoval hmyz. Nemělo význam jej odhánět. Sotva pohnul rukou, aby je připlácnul a zabil, do vteřiny dorazila čerstvá vlna. V sečné ráně na stehně (před měsícem roztržená při odklidu spadlých větví po bouřce) se plazili červi. Jednoho se pokusil před týdnem spolknout. Než si uvědomil, že chutná odporně, spolknul druhého. Skončil, dokud nevyjedl všechny.

Dneska však nejedl. Nebyl důvod. Hlad odešel a nevrátil se. Snažil se obrátit na druhý bok. Na tomhle ležel bez pohnutí snad několik dní, aniž cokoli ucítil. Teď se ale chce obrátit. Zaslouží si to. Pohne se navzdory lisu okolo a nechá tělo odpočinout. Stačilo se jen rozhodnout, kdy to udělá.

Rozhodoval se dlouho.

Přemýšlel o tom pohybu, v představách ho dokonce udělal – otočil se lehce a pružně. Ve skutečnosti se nepohnul. Koutkem oka pozoroval kousek stropu, za vrcholky z lidských těl. Žádný se nehýbal.

A křik, štěkot a křik.

Nejbližší obličej viděl ob tři těla. Koukaly na něj prázdné oči, hluboko zapadlé do lebky, až se zdálo, že každou chvílí zapadnou ještě hlouběji a zmizí úplně. Ústa pootevřená, zbytky zubů za nimi se černaly, a přesto se leskly tlumeným světlem.

Kašlání už neposlouchal. Ozývalo se všude okolo, ale tenhle zvuk každý dávno potlačil. Stejně tak jako většina přestala vzdychat. Nikam to nevedlo. Vzdychání je luxus, který si dovolí umírající na velké smrtelné posteli. Je to vlastně část divadla, jakého se umírající účastní. Všichni okolo postele na ten vzdych čekají. Je to jakýsi smluvený signál, že duše definitivně opouští tělo. Pozůstalí ho uslyší a jsou hnedka klidnější. Všechno je v pořádku. Jenže tady nejsou žádní pozůstalí. Nikdo, kdo by se přesvědčoval, že duše klidně odchází a zbavuje se bolesti pozemského života. Tady umírají všichni. Dneska, včera, zítra, pořád. Není potřeba dělat ze smrti divadlo, když chybí diváci a žádný snahu neocení.

Trochu pohnul hlavou. Otočil ji na stranu. Na víc neměl sílu. Strop nad ním pokryly drobounké kapičky, třpytící se jako kupa perliček. Usmál se. Podobný jas viděl každé ráno na louce u babičky. Zavřel oči.

A křik, štěkot, a zase křik.

Poslední, jaký slyšel, přicházel zblízka. Čas se v ten moment rozhodnul, že bude světlo. Lis přestal fungovat a z obou stran se uvolnil. Na krátký okamžik pod nohama ucítil mazlavé bahno a potom studenou podlahu. Dva lidé ho drželi za ruce a táhli. Do zad ho mlátily štěkavé příkazy. Z levé strany slyšel šeptání. Nerozuměl mu.

Studenou podlahu cítil i pod břichem. Někdo na něj několikrát šlápnul, ale tlak ho nebolel. Podlaha všechno vynahradila. Je studená. Je tím nejchladnějším, co za poslední dobu cítil. Jako malé děcko si užíval onu radost, jaká tryskala z onoho pocitu osvěžení. Křik ho přestával zajímat (přestal ho zajímat už dávno, ale teď jakýkoli zájem opadl docela), chladnoucí tělo bylo mu vším.

"Všichni tady pochcípáme!" vykřikl kdosi.

Mezi vlnou křiku se někdo začal nahlas modlit.

Shema Yisroel – co jiného?

Čas se rozhodl pro tmu. Ženský křik se rozlehl po místnosti. Na hlavu dopadl medvědí stisk a přimáčknul obličej. V nose mu zapraskalo, ozvěna proletěla hlavou a několikrát se odrazila od lebky a poskakoval uvnitř jako neposedný míček.

Shema Isral adonaj elohejnu, adonai echad…

Křik narůstal a přetvářel se do nelidského jekotu.

Možná jsme přece jenom zvířata.

Podlaha se otřásala. Nevadí. Ať třeba tancuje, hlavně když pořád chladí a odebírá šílenou horkost celého těla. Přes nohy mu někdo zakopnul a svalil se na zem. Spadly i jiní. Na tvář mu stekla žhavá tekutina. Olízl ji, chutnala kysele. Podlaha nadskakovala údery a přes jeho tělo padali lidé. Řev pozvolna ztrácel na síle. Místo něj se ozývalo vzdychání a kašlání. Na tvář mu stekla další tekutina. Tentokrát neměl sílu otevřít pusu a ochutnat ji. Na hrudi ho pálila bolest. Hořela, avšak úplně jinak než ta horkost rozpáleného ohně.

Někdo v koutě se smál. Chtěl odpovědět taky smíchem, ale nestačil mu dech. Pálení z hrudi rostlo a snad se snažilo dostat ven z těla. Cítil podivnou žaludeční nestvůru, jak řádí ve střevech a hodlá si prorvat cestu ven. Nebude se rozmýšlet a vystřelí vzhůru, prorazí kosti a rozprskne tělo na tisíc kousků.

Křik ustával. Kašlání rovněž. Otřesy a bouchání na kovové dveře utichalo. Tíha, jaká žila v hrudi, byla srovnatelná s tou, jakou vnímal na svém těle. Už zase ležel v lisu, ale tentokrát jen z jedné strany. Na té druhé chladila podlaha. Byla vlhká a lepila kůži, ale co. Pořád tam byla.

Zvuky ustaly. Jeho příšera na hrudi pořád ještě žila, ale zdálo se, že se nemůže rozhodnout, co udělá. Každé zakašlání ji popudilo, a proto raději nekašlal. Šlo to snadno. Stačilo na pálení nemyslet a hned bylo líp. Nikdo nekašle, takže proč by měl on.

Čas se rozhodl pro světlo. Narůstalo pomalu. Nejprve přišel malý náznak, jiskřička. Ta se zvětšovala, až se z ní stalo bledé šero. Tíha lisu povolovala a světlo rostlo. O chvilku později bylo o zase o něco větší. Slyšel hlasy. Huhlavé a nezřetelné. Tíha mizela, až zmizela úplně. Když hlas promluvil, dovolil si zakašlat.

Hlasy umlkly. Světlo se probudilo úplně a on otevřel oči. Viděl strop a dva trámy. Jiskřičky světla po něm tancovaly a proháněly se všemi směry a hrály na honěnou. Chtěl je pozdravit, jenže nedokázal zvednout ruku. Lehce s ní pohnul do strany, na víc nestačil. Usmál se.

Chytili ho za ruce a trhli. Podlaha přilepená na záda a košili se s mlasknutím odtrhla. Pootevřel oči. Příšera musela nakonec utéct, protože se jí díval do obrovských lesklých očí. Skrz protáhlý čumák, ukončený něčím, co připomínalo krabičku, vycházelo sípavé oddechování. Do obličeje mu sáhla vlhká tlapa.

"To není možný," zahuhlala příšera.

Vzápětí spatřil druhou. Dívala se na něj obrovskýma kulatýma očima. Kůže po celé tlamě odrážela světlo a snad i pohyby jiných příšer okolo.

"Počkej," řekla.

Tlapa zmizela a objevila se normální lidská ruka. Sáhla na mu na krk a stiskla. Snažil se pootevřít oči víc, ale nedokázal je udržet. Promluvit nešlo, a místo hlasu vyšlo ven zachrčení.

"Co s ním?"

"Já nevím."

Čas se rozhodl pro tmu. Někam ho ta příšera táhla. Pod zády a nohama mu ujížděla podlaha a odhalenou kůži pod košilí dřela do krve. Cítil bolest, jenže na ni nedokázal reagovat. Než se rozhodl, že na ni odpoví bolestivým syknutím nebo třeba slabým výkřikem, odezněla.

Pak se podlaha zastavila.

"Herr Oberscharführer, hlásím, že jeden přežil," řekla příšera německy, ačkoli už tolik nehuhlala.

"Cože," řekl hlas, opilý a vláčný – jako by dotyčný slova nejprve hledal a pak je pomalu skládal do vět. "Nesmrtelný žid?! Neni možná!"

Do boku ho udeřila bolest. Rozletěla se po těle a ústa donutila heknout bolestí. Tělo se otočila na bok, ruka se lehce pohnula, oči zůstávaly zavřené. Bolest se přemístila na záda. Chvíli ho drtila na ledvinách a posléze přešla na zátylek.

"Nezničitelný. Prostě nezničitelný. To je jako v tom vašem smradlavym Talmudu ne! Nebo se pletu? Co! Pletu se? Vy prasata, zavšivený?! Člověk vás ani nemůže pořádně zabít, hovada. Tohle se dělá, to se dělá. Nenechat se zabít!"

"My za to nemůžeme, herr Oberscharführer!"

"Jak nemůžete. Jak nemůžete, svině?!"

"Všichni ostatní jsou ale mrtví!"

"To je ovšem v pořádku. Tak to má být," řekl opilý hlas a dodal si pauzu na napití. "Je správné, že to tak cítíte! Bylo by nerozumné vidět to všechno jinak." Další lok.

Čerstvý kopanec do ledvin tolik nebolel.

"Proč vy svině nehodláte umřít? Copak vás všechny musíme uš-la-pat!"

Tahle bolest byla jako pohlazení. Nebýt nádavek, snadno si mohl myslet, že se ho ujaly zkušené ruce maséra. Jednou opravdovou masáž zažil. S Grétou Mislowskou v půdním pokojíku. Kdo ví, jak ji to napadlo, ale když oba odpočívali nazí, napůl přikrytí slabou dekou, zničehonic mu přejela prsty po zádech a začala tlačit na kůži a svaly.

"Viděla jsem to v jednom filmu," řekla na vysvětlenou. "Tam mu to taky tak ta ženská dělala."

Chtěl se zeptat, co dělala, ale rozmyslel si to. Kůže se mu příjemně napínala a každičkým pohybem vnímal, jak povoluje a polevuje napětí. Přimhouřil oči a posléze je zavřel.

Měl je zavřené i teď. Dokázal je otevřít jen na zlomek vteřiny, jenomže nic podstatného neviděl. Světla a tancující jiskřičky se ztratily a místo nich spatřil černé šmouhy. Příšery zmizely – jak ty s podivnými čumáky, tak ta jediná ukrytá na hrudi. Tmavý stín se nad ním nakláněl a masíroval jej po celém těle. Dokonce se usmíval.

"Já ti dám ty prase!" řekl stín. "Myslíš, že se budeš smát? Chechtat jako pitomec, ty sračko! Já ti tu tvoji zasranou židovskou hlavu ukopu, a pak uvidíme, jak ses rozhodl s tou nesmrtelností."

Masáž pokračovala. Vypadalo to, že získala na síle, jenže pořád nedokázala probořit neviditelnou zeď, která ji dělila od možnosti, že by ji pocítil na těle. Naopak. Zeď odolnosti rostla a dost možná, že se šplhala až do nebe, k tomu světlu, co sem shůry proudilo.

"Ty jedna svině! I kdy-bych tu měl duši vypustit, tak ti tu drž-ku ku roz-šla… PU!"

Světlo trochu hřálo. Snášelo se dolů a obtáčelo se okolo těla jako závoj.

Necítil žádný tlak nebo stisk toho podivného světla. Pomalu jím procházelo, a přesto jej uchopilo a zvedlo do výšky. Slyšel nadávky a křik, ačkoli se ztrácely v narůstajícím šumění, které k němu doléhalo.

Potom ho udeřila vlna. Smýkla jím do strany a on se ocitl v proudu divoké síly. Škubala s tělem do stran jako na bláznivém kolotoči a převracela hlavou dolů a zase nazpátek. Otevřel oči. Světlo proniklo čočkami, že si rázem myslel, že přišel o zrak. Myslel si to, myslel. Na dlouhou dobu to byla poslední myšlenka, jaká ho napadla. Všechno ostatní, co následovalo, bylo prázdné a bez pocitů.

Jako kdyby umřel.