Důvěrný žalozpěv prodavačky z cukrárny

Dneska nechám moralizování a dáme si něco ze života. Léta chodím na kávu do cukrárny ve Vysočanech a prodavačku "Terku" znám docela dobře. Ale jak to vlastně vidí všechno ona? PS: takový úchyl, jak si v písmenkách myslí, nejsem.

Lidi mi vadí občas. Někdy vádí, někdy je nenávidím. Nehledejte v tom žádnou psychologii. Lidi jsou lidi a lidi jsou všelijaký.

Existuje mnoho zákonů, ale nejtrefnější a nejpoužívanější je zákon padajícího hovna. Na tenhle zákon lidi nikdy nezapomenou a používají ho, kdykoli můžou.

Naštval tě šéf v práci, vrať to prodavačce v cukrárně – tenhle kousek dortu je o poznání větší než ten vedle, jste slepá, že to nevidíte. Naštval tě manžel, no jen do mě – paní, vy jste úplně neschopná, vy se s tím crcáte, to ty chlebíčky neumíte zabalit, tedy vy jste, no sem už nepřijdu. Stalo se vám cokoli, cokoli špatnýho, hurá na mě – tedy ty chlebíčky nevypadají moc čerstvě, včerejší co, no to kafe, taky bída a ta chuť, tedy, no brrr...

A ještě mě můžete dodělat bonusem při odchodu. Vidíte tu ceduli, vidíte ji?:

Děkujeme, že odnášíte použité nádobí na tác.

Ne nevidíte. Proč taky? Jste si zaplatili, tak máte svý pohodlí, ne? Sice jste mi nedali dýško, jak byste to udělali někde v restauraci, ale tady si to užijete jako v Hiltonu se vším všudy.

Někdy lidi tedy nemám ráda (jen, jiné přímo nenávidím). A ty, které nenávidím, jsou mladé maminky s kočárky. Neuvěřitelný, jak tyhle ženský jsou drzí. Jako by jim patřil svět, a to jen proto, že se nechaly zbouchnout a vyprdly dítě. Jsou celebrity všedního dne a podle nich na ně nikdo jiný nemá.

Ne že po sobě neuklízí, to bych pochopila, ale jak si o sobě myslí, jo? Objednají si a div se neurazí, když si samy musí talířek vzít a do druhý kafe a ujít s tím dva metry ke stolku. Děs.

A přebalování dětí? Kapitola sama o sobě. Jako by chtěly všem na sto metrů dokola ukázat, že jejich dítě umí srát. Někdy není daleko k tomu, aby hovno ukazovaly jako trofej nad hlavou a přitom vítězně vyly na oslavu dítěte génia. Plenu přirozeně hodí do koše u pultu. Do popelnice ji nedonesou. Jen si čuchněte.

Asi jsem na ně měkká. Kamarádka Laďka, co je na proti směně, ta se s nima tolik nemaže. Podle hesla - podáš prst, urvou ti ruku - rozhodně s prsty šetří a neukáže ani jeden.

Taky jí lidi nadávaj, lidi však u ní narazí. Není těžký poznat někoho, kdo se s vámi nechce kamarádit, a člověk se pak cejtí dotčenej. U někoho jako prodavačka nebo číšník se ochota předpokládá, stejně jako ochota se hned nechat zjebat. Laďka má lidi někde. Na první poslech slyšíte, že vám rozhodně k ničemu nedá šanci. Když si třeba dlouho vybíráte (a zdržujete další za vámi), ozve se. Ne že by vás seřvala, ale zeptá se, co to bude, a to takovým tónem, který vás nenechá na pochybách, jak moc na háku vás má.

Taky už slízla nějaký stížnosti. Povětšinou na facebooku. Cukrárna tam má stránku a lidi píšou recenze. Tedy ony to recenze ani nejsou, spíš komentáře, ale pokud se lidi na něčem shodnou, tak na kvalitě zákusků a neochotě „jedné paní prodavačky, co tak hezký dojem kazí!“

Cukrárna nám nepatří, jsme normální prodavačky, ale vedení evidentně vyhovujeme, takže se jí nikdy nic nestalo, a dál se tak na lidi vesele zubila, a pokud se jí někdo nelíbil nebo udělal něco v jejích očích nesprávnýho, poštěkala ho a pokousala peprnýma poznámkama s oznámením, aby se s další návštěvou neobtěžoval. Laďka si umí zákazníka vychovat.

To já jsem měkká. Sice někdy vylítnu (na maminky nebo na krávu, která udělá bordel na záchodě – ženský jsou větší bordeláři než chlapi), ale většinou se snažím s lidmi držet příměří. Úsměv, pozdravení, a co si přejete, vážení, i když se mě snažíte nasrat.

Pokud mě lidi nechtějí naštvat a vynadat mi, jdou si pokecat. Už na pohled jsem taková ta usměvavá ochránkyně ponížených vdovců a sirotků, k níž si chodí lidé pro pohlazení na dušičce, a odcházejí zářící jako lampičky. Možná si říkáte, co je na tom tak špatného? Že bych měla být ráda, jak rozdávám radost a všechno je kolem mě zalitý sluncem jako k budhistickým chrámu. Možná jo, ale kdo má tolik dobroty vydržet.

Neumím ve svý dobrotě a pochopení říct dost, a tak za mnou chodí pochybné existence a starý babky, nejčastěji vdovy, jež nemají kamarádky a já jsem pro ně jejich ekvivalent. Někdy jdou i dál a považují mě za nikdy neexistující dceru. Babky ještě jdou a ty jejich bezzubé úsměvy a dokola stejné historky nejsou nic proti úchylákům, kteří ve mně zase mají odpovídající hodnotu jako záplatu pro svůj zničený život. Zničený ve všech směrech.

Bezdomovce vyhazuju. Ty už na mantinel trpělivosti narazili a sem se nepřiblíží a raději hledají útěchu v popelnicích přes ulici. Jeden si hodlal ze stolku a židličky udělat spací gauč a rakvičku se šlehačkou, milostivě zakoupenou, použít jako polštář pro rozbitý a takovou tou hnusnou zelenou desinfekcí upatlaný nos. Když jsem ho budila (rázně, zvýšeným hlasem, halo, nespěte mi tady), usmíval se na mě jako měsíček na hnoji a prý, proč jsem na něj ošklivá, já taková pěkná holka.

A letěl. Holka mi už hodně dlouho nikdo neřekl.

Ostatní vyházet nemůžu, ačkoli bych chtěla.

Chodí sem jeden tramvaják. Už asi tři roky. Sedí pořád na stejným místě, a jestliže je obsazený, počká si jinde, a jak se místo uvolní, už se tam žene, aby byl co nejblíž k pultu. Má se za strašně vtipnýho. Mimo jiný mi pokaždý dává dýško jedinou korunu a je z toho hin a usmívá se jako mentálně slabší smajlík.

Nevím, koho mu připomínám, ale kouká na mě, jako bych mu patřila. Jinak pohled vysvětlit neumím. Ne že by mě balil nebo se chtěl se mnou do budoucna kamarádit – to ne. Zírá na mě, jako by mě znal celý léta, a co znal, jako bychom se znali vzájemně. Jako partneři.

Docela mě děsí. Nic sice neříká, pouze se usmívá, ale je z něj zírání cítit. Jak si povídáme a já přitom obsluhuju, jako bychom seděli někde u mě v kuchyni a on mi říkal, jak bylo v práci, nebo se ptal, co bude k večeři? Běhá mi z toho husí kůže. Ne přímo z něj, ale z tónu, s jakým se mnou mluví.

Občas se mě snaží vyfotit. Nejdřív mě fotil jako tak mimochodem. Vzal do ruky mobil a udělal kuk. A cvak. Musela jsem vypadat jako právě probuzená nutrie.

Choval se přesně jako Lukáš. Spolužák z učňáku. Trochu úchyl. Říkalo se mu lidský ocas. V tom horším slova smyslu.

Kamkoli jsem se hnula, byl za mnou. Na deset kroků. Usmíval se, a kdykoli jsem se otočila, zamával mi, jako bychom se léta neviděli.

Bože. Ostatní spolužáci se mi pořád kvůli tomu posmívali. Nikdo nezakročil. Nikomu jsem za to nestála. Kamkoli jsem se hla, třeba o pauze na oběd do krámu pro čokoládu, už za mnou visel.

Tím jeho aktivita nekončila. Dárky mi nosil pořád. Ráno jsem mívala na stole kytičku – ne z obchodu, někde urvanou cestou do školy. Choval se víc jak dvanáctiletý děcko než jako šestnáctiletý teenager. Pochybuju, že by byl děckem až do konce a nemyslel na mě jako na holku. Ve večerních fantaziích, kdy si ho honil a představoval si nejrůznější prasárny se mnou v hlavní roli. Přesto mě jeho dětská trpělivost děsila každý den.

Nakonec jsem jeho snažení o pozornost utnula sama. V zimě, na zdravotní vycházce, jak se naší pseudo tělesný výchově říkalo. Natáhla jsem mu ji, až mu odletěly brejle. Nikdy nezapomenu na jeho udivený a zároveň bolestivý výraz. Šlo doslova poznat, kdy přesně mu puklo srdce.

Pak dal pokoj. Začal mě nenávidět, ale jeho nenávist se dala snýst daleko líp než zájem. Tolik se o mě neotírala.

Tramvaják byl to samý. I s tím focením. Později jsem mu fotografování zakázala. Přesto mě fotil přes výlohu nebo hned jak vstoupil do cukrárny. Prý se mu moc líbím přirozená.

Laďka s ním dala kdysi řeč. Měla jsem prohozené služby a on ji našel v krámě místo mě. Snad ji omylem i vyfotil. Prý byl z mý nepřítomnosti rozhozený. Pořád se ptal, jestli jsem v pořádku a kdy se vrátím. Laďka mu po dobrém (po svém dobrém) řekla, ať mi dá pokoj. Ať není za úchyláka. Klidně ať si dá dort, kafe, chlebíček, všechno podle chuti, ale jinak ať se chovám normálně.

Promluvení do duše mu nijak na zájmu neubralo. Chodil za mnou dál a dál se na mě usmíval a dál dělal další nevinné fotky a dál jsem z něj cítila zvláštní zájem dávno překročený hranice pouhého poznání toho druhého. Už mě nepoznával. Už mě znal.

A dál mě čas od času oslovil zvláštní jménem: Terka39.