Co na to přímo sirotci

Sirotci táhnou, alespoň do voleb. Pak zas bude klid. Poté se všechno vrátí do starých kolejí běžného nezájmu většiny lidí. Já k nim nepatřím, a tak mnohé vím. Pro Vás ostatní jsem to značně zjednodušil, ale třeba si svoje najdete.

Když někomu řeknete, že jste z děcáku, máte hned na čele vypálenej cejch. Jako kdyby děcák znamenalo to samé co pasťák, nebo jak se dneska říká: Diagnosťák. Jak jste z děcáku, prostě je s vámi pro ty druhý něco špatně. Jako byste za to mohli. Už se neptají, proč nemáte rodiče nebo proč jste tam skončili, stačí ono, že odtamtud jste, a hned máte u druhých čerstvý mínusový body.

Jiní, takoví ti sluníčkáři, vám třeba zase řeknou, že život v děcáku není tak špatný, jak se zdá. Tihle lidi se vám nevysmívají, ani vás neponižují. Jen se moc dívali na televizi. Z televizní obrazovky ledacos vypadá líp, než je, a naopak. Děcák je ten první případ.

Jen se sami přiznejte, kolikrát jste viděli záběry z děcáku, kam se sjela kupa známejch lidí, co přinesli dětem dárky? Děti měly radost a děkovaly a na oplátku zpívaly písničky, a vůbec, vypadalo to na fajn odpoledne. Jaký jiný dítě tohle má? A co třeba, když děcák jede zadarmo na hory nebo k moři. Za peníze sponzorů? Páni, to je život, to by se vám taky líbilo, co?

Věřím, že někde to takhle třeba bylo, ale určitě ne v Klánovicích. Tedy to nebylo takhle divoký, že bychom jezdili každej rok na hory nebo k moři. Náš barák nikdy tak daleko nejel. Možná na tábor plnej sirotků, takže alespoň odpadly trapný chvíle s čekáním na korespondenci a balíčky, páč nám neměl kdo psát.

Za to celebrit jsme si užili celkem dost. Ne že bychom byli extra děcák, to vůbec ne, ale naše adresa byla fotogenická a blízko Prahy. Všechno prý vypadá líp, když máte kolem sebe hezké prostředí, který ve vás vyvolává mírumilovné pocity.

Tomu divadlu s celebritama a kamerama chvíli věříte. Snad jednou, dvakrát, na potřetí už vás tak snadno nezblbnou. Vycítíte, že některý věci nejsou upřímný. Úsměvy, pozdravy, dárky, hlazení po tváři a udivené jůůůůů, které od někoho slyšíte, když něco rozbalíte.

Než se začalo natáčet, nejdřív si nás postavil do latě někdo, kdo byl asi produkční. Skutečně postavil, protože jsme se seřadili a on si nás vybíral, jako bychom byli štěňata, a ne děti.

Cikánských dětí je v děcáku vždycky víc než těch bílých. Jako by právě tyhle děti měli mít smůlu nejen v tom, jak se narodili, ale i to kde. Rasismus sám o sobě v děcáku není, nepotřebujeme ho. Nijak ho tam nevnímáte. Tedy nevnímáte ho vy sami, pokud někdo nepřijde a o rasismu vám něco neukáže.

Jako ten produkční. Dlouhý léta si na natáčení vybírali Eriku, a to proto, že se narodila do krásy. Vypadala jako panenka. Měla černý oči, dlouhý černý vlasy, krásně rovný, a na rtech takovej ten úsměv, jako mívají filmový holky, když někoho chtějí svádět.

Možná vím, jak Erika skončila. Avšak jak takový pěkný holky s pěkným úsměvem můžou skončit, zvláště když řeknou, že jsou z děcáku. Později, mnohem později, jsem měl pocit, že jsem ji viděl na Florenci. Ale můžu se mýlit. Možná ta ženská měla jen podobný úsměv, poněvadž z původní Eriky nic jinýho neměla. Vlasy přebarvený na blond, tělo, co se ani náhodou nepodobalo hubený holce s malými prsy a zadečkem, který teď vystřídaly legíny vypoulené v obřím zadku a tričko s fleky nad povislými prsy připomínající tlačenky.

Celebrity si Eriku vždycky braly na klín. Když trochu zestárla, tak vedle ní seděly. Ostatní cikánský děti měly smůlu, že nikomu jinýmu atraktivní nepřipadaly. Vyřídila je ta nejjednodušší věc na něčí odmítnutí. První dojem. Jeho nevýhoda je, že si můžete udělat jen jeden, a pak na to všichni dohromady doplácí. Maximálně se potulovaly kolem celebrit, ale žádná kamera je nezabírala. Mířily na usměvavou Eriku a na nás bílé. Vypadali jsme jako šťastná etnicky vyvážená rodinka.

Představení začínalo pokaždé stejně. Je jedno, kolik mi bylo nebo kdo přišel. Kamery připravený, my jako nic netušíme, a jsme proto strašně překvapený, když se otevřou dveře a v nich je celebrita, v ruce drží velkou tašku nebo košík jako Mikuláš a říká tohle:

„Jéééé, ahoj děti, no… no to jsem já. No určitě já Mě určitě znáte? Z toho a toho. No, to je ale překvapení, co? Já vám přinesla dárky, no…“

Ve skutečnosti jsme znali málokterou. Většinou jsme se o ní dozvěděli, těsně před tím, než přijela. Na televizi jsme se moc nedívali. Přes den byla vypnutá, a navíc na zevlování před obrazovkou nebyl čas. Pravidlem děcáku je, že na kraviny nemáte čas, poněvadž se pro vás vždycky práce najde, a je jedno jestli na zahradě, v kuchyni, nebo se hrabete v dovezeném oblečení a třídíte ho.

Na televizi jsme se dívali ve všední den chvilku večer, o víkendu i dopoledne. A to spíš v zimě. Jaro léto jsme lítali a dřeli venku.

Od celebrit jsme dostávali čokolády, který nám hned po natáčení tety zabavily a dostávaly jsme je na příděl, když jsme byli hodný. Kdo věděl, že o ně přijde, stačil se nacpat ještě před skončením natáčení. Dál jsme dostávali hračky nebo voskovky, fixy, pera a nakonec podpisy na fotografiích. Málokterý vydržely na zdi nad postelí víc jak měsíc – podle toho, kdo jak rychle tuhle boudu pochopil.

Když se natočil úvod, začalo se fotit.

Fotograf mával na celebritu rukou a říkal: „Hele, ať se na tebe ty děti trochu navalej. Já je potřebuju dostat do záběru. No tak děcka, běžte na ní trochu!“

Tety většinou seděly vedle na kafi a veškerý dění jim bylo ukradený.

„Si se zbláznil,“ řekla hvězdička. Víš kolik tenhle model stál?“  a ukazovala si na šaty, který připomínaly hadry prošlý válkou. „Prostě to nějak vyfoť. Nemusej na mě lízt!“

Mladší děti se snažily poslouchat. Stále vězely v poutech představení, který pro ně vypadalo, jako by něco znamenaly. My starší jsme se snažili nepřekážet, aby se tety nenaštvaly, kdyby si někdo od filmařů na nás stěžoval.

„No to je dobrý,“ pokračoval fotograf. Hele, ty větší dozadu, menší dopředu. Nekoukejte na mě, koukejte se na ní. To je vono. Dobrý.“

Malý děcka si připadala jako v sedmým nebi. Dívala se na hvězdičku jako na svatej obrázek. Věřím, že některý by si i kleklo a začalo se modlit, kdyby to po něm ten zmetek foťáckej chtěl.

„Myslíš, že by sis vzala to malý černý na klín.“ Samozřejmě myslel malou Eriku.

„Ty vole, víš, jak maj špinavý pracky? Nikdo to pak nevypere, když mě umatlaj!“ říkala ta milá slečna, co nám ještě před pěti minutama dávala hračky a hladila nás po tváři – přirozeně před běžící kamerou.

Děti se tvářily jako zmatený kuřata, a jak je dítě zmatený, začne křičet, a jak křičí jedno, začnou i další, zmatený nezmatený. Hvězdička reagovala, že si jedno dítě vzala na klín, což neměla dělat. Jak asi už pochopíte, ostatní děti chtěly pochovat stejně. Některé musel fotograf doslova odtahovat – evidentně netušil ani ň, jak to v domovech chodí.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se hvězdička.

Dítě se tvářilo jako sova vypadlá z hnízda v pravý poledne.

„Hělěňka,“ píplo dítě.

„To je hezký jméno!“

„Ať tě obejme kolem krku,“ houknul fotograf.

Dítěti se do toho nechtělo a byla další chyba, že se jej celebritka snažila přesvědčit. I když se dítě možná chtělo pomazlit, nebo zažít pocit tomu podobný, nemělo rádo, když se do toho tlačilo. Dítě z děcáku je v mnohým podobný zvířeti, který žije celej život v kleci. Nebude šťastný, pokud mu najednou tu klec otevřou a nutí ho vyjít ven. Je to stejný jako s tím brečením u odchodu – vlastně se tu brečí pořád, ačkoli u toho neukápne ani slza.

„Já sě bojim,“ řeklo dítě a nelhalo.

„Ať tu hlavu zvedne, nic nevidím!“

„No tak Helenko, usměj se,“ řekla celebritka a snažila se dítěti zvednou hlavu.

Dítě se rozeřvalo. Nebrečelo. Rozeřvalo. Natolik, že se objevila teta. Vzala ji za ruku a odvedla do kuchyně. Jakmile se jí teta dotkla, ztichla. Klec se zase bezpečně zavřela a dítě ani nemuklo.

Celebrita krčila rameny a fotograf jí navrhnul, aby si vzala jiný.

Přišla na řadu Erika a ta byla ve svém živlu. Poslouchala, natočila se podle přání jako cvičenej pudl, a odpovídala na infantilní otázky, na něž hvězdička přišla.

Ještě jedna věc se s takovou návštěvou pokaždý děje. Vždycky se našlo dítě, který si myslelo, že si ho celebrita vezme domů. Ne že by si o to přímo řeklo. Tohle si dítě nedovolí, a nikdy ne před ostatními. Avšak na svoji šanci vyčkává, nejlépe někde na místě, kudy celebrita odejde. Sice se tím připraví o dojemné objímání při loučení, ale něžnosti vymění za jedinečnou šanci odejít. Nebudu lhát, i já se na tuhle nesmyslnou šanci jednou chytil.

Čekal jsem na schodech skoro u východu z budovy. Venku mrzlo a na chodbě mi šla pára od pusy. Vzal jsem si kabát a kulicha, jako bych věděl, že někam půjdu. Svoje ostatní věci jsem nechal v pokoji. Nejspíš jsem věřil, že když se hezky usměju a budu připravený, celebritku moje připravenost potěší a tam venku dostanu všechny věci úplně nový.

Když se otevřely dveře o několik schodů výš a ven uteklo jásání dětí, postavil jsme se div ne do pozoru.

„Dobrý to bylo, ne?“ řekl fotograf, když zabouchnul dveře. „Ty vole, tady je kosa!“

„To mi do prdele řekni, co je na tomhle dobrýho,“ řekla celebritka. Zněla jinak než tam vevnitř. „To mě nemůžeš vyblejsknout někde na pláži? Třeba u rybníka. To je fuk, postavu na to mám. To mě musíš tahat do tohohle. Připadám si jako špinavá.“

„Neblbni! Víš, že tohle táhne. Na vopuštěný děti ta lůza slyší a zaručuju ti třetí stránku. A ještě budeš za tu dobrou. Žádnej strach. Ještě párkrát něco podobnýho a uvidíš, že dostaneš v televizi za něco nominaci. Lidi jsou blbí.“

Koukal jsem na ně a úsměv mi z tváře nezmizel. Prostě jsem ho nevnímal a zůstal tak, jak jsem ho nevědomky opustil. Šli po schodech a blížili se ke mně.

„No to ses posral? Jak ještě neco takovýho? To nemám ve smlouvě se s něčím takovým olizovat. Viděl si, jak se na mě sápali, parchanti. Podívej, jsem celá od čokolády. No koukej, mám to až na kozách. Bože. Já tohle tak nenávidím.“

„Jo holčičko, dala ses na to, tak makej. A ty kozy ti vyblejsknu, až dostaneš tu nominaci. Klidně ti je zmatlám lentilkama. A to ti zaručuju, že to bude na první stránku. Bulvár se z toho podělá a lidi taky. Podívej, tady máš prvního fanouška!“

Koukali na mě jako na zjevení. Stál jsem u dveří, na hlavě naraženýho kulicha s nápisem SKI, kabát zapnutý až pod bradu. Možná že kdyby cestou dolů mlčeli, pořád bych čekal na zázrak. Na zázrak pohlazení, na větu, jak jsem hodnej kluk, kontrolu, jestli mám zip až pod bradu, a pak samozřejmě chytnutí ruky a společný krok z domu do zimního nečasu.

„No, a co ty chceš,“ řekla celebritka a já si říkal, že takhle nějak mluví zlá královna, macecha princezen. „Už nic nemám. Běž si něco vzít nahoru tam k vám.“ Podívala se na fotografa a šla dál – o zázrak neměla zájem. „To mi řekni, to jsou tady všichni takový zavostalý? Já mít takovýhle dítě, tak ho radši utopím, než aby se někde jako tady trápilo!“

„Ale tak to tak neber. On za to nemůže. Vlastně je to chudák,“ podíval se na mě fotograf a něco vytáhnul z kapsy. „Na, tady máš, a měj se!“

Otevřel velké dveře a dovnitř vniknul ostřejší chlad. Oba vyšli do večerního šera. Kouknul jsem se, co mi vlastně dal. Rozteklý čokoládový bonbon. Asi si ho vzal z mísy, kam jich předtím naskládal celou hromadu, aby fotky líp vypadaly. Chutnal blemcavě, jako bych žužlal pocukrovaný bahno. Ale byl jsem vděčný. Ostatní bonbony už určitě tety sebraly a zamkly do skříně.

„Já ti říkám, že tohle dělat nechci,“ slyšel jsem celebritku za dveřmi, když jsem rozbaloval staniol. „Prostě na to nemám nervy. Klidně se svlíknu, ale sem mě chodit nenuť!“

„Ale no tak se uklidni,“ chlácholil ji fotograf. „Něco vymyslíme. Ale všichni to dělaj. To si myslíš, že všichni něco uměj. Hovno. Musíš lidem trochu lízt do zadku a ukázat, že jsi lepší než oni.

„Tím chceš říct, že nic neumím. Že jsem jenom blbá kozatá kráva?“

„Hele, princezno, hoď se do klidu. Dáme si někde skleničku a bude to dobrý. Probereme to a já obvolám nějaký noviny, a střelíme jim to.

„Nejsem blbá, nejsem! Tohle je můj smysl života a něco umim. A hodně toho umim. Nejsem nějaká kráva. A nepotřebuju nikomu lízt do zadku.

„Uklidni se a padej,“ řekl fotograf a jejich hlasy splynuly se zimním kvílivým větrem.

Víckrát jsem na zázrak nečekal. Vrátil jsem se do pokoje a svléknul se. Všechna radost z návštěvy zmizela někde v sychravém večeru a dům se vrátil do své ztuhlosti. Polknul jsem zbytky čokolády a koukal se z okna. Zázrak mě opustil nadobro, nikdo si mě nikdy nevzal.