Úžasňákovi 2 – a pak ta jednička ztraceného života
Ale tohle není článek o kritice stavu věcí (možná), nýbrž o vzpomínce na prosincovou sobotu před čtrnácti lety a kino na Černém Mostě, které tam už dneska nenajdete (jiné jinde ano).
Pamatuju si, že jsem ten den měl ráno kocovinu. Večer před tím měli tramvajáci vlastní vánoční večírek a já si pamatuju, že jsem skončil kolem druhé a dorazil do Vysočan jakýmsi odvozem. Dost často se zastavovalo, poněvadž kolegovi se neudělalo často dobře.
Za pět hodin jsem, sám nevím proč, vstal a odešel na burzu na Kolbenově ulici pro černá DVD. Žádné novinky nebyly. (Tu burzu tam taky už nenajdete, přemístila se k zastávce U Elektry, DVD taky ne, začalo se stahovat a poetika černých kopií vzala za své). Pak jsem šel zase spát a probudil se odpoledne a šel do kina.
Nebudu Vám děj filmu popisovat, třeba ho znáte, jde mi o tu náladu okolo. Psal se rok 2004, mně bylo šest a dvacet a pořád nic nebylo nemožné. Měl jsem život stále před sebou. Byl jsem vlastně stále na startu.
V kině jsem byl s Luckou a Markem. Tenkrát byli milenci a neměli skoro nic, dneska jsou manželé, mají dvě děti a barák s hypotékou. Film působil jako příběhové zjevení. Studio Pixar (tehdy ještě nikoli spojený s Disney) ukazovalo dominanci na poli vyvážených příběhů, které jsou stejně tak pro velké tak pro malé, a do světa volalo, že není špatné zůstat v duši dětmi – že pak nějak jde práce líp od ruky a lidi si víc rozumí.
Po představení jsme jeli všichni tři do Klánovic do Besedy (ta tam je, ale má trochu jiný kabát) a užívali si života. Tehdy to prostě byla doba, kdy se daly dělat mnohé věci každý den.
Uteklo čtrnáct let a já jsem zase na startu života. Skončila výrazná, ne zrovna skvělá životní etapa a v kinech startuje druhý díl Úžasňáků.
Děj opět vyprávět nebudu, ale scéna, kdy Helen volá domů manželovi z hotelového apartmá je prostě, no úžasná, ostatně i všechny scény s Ednou. Pixar opět všem dokazuje (už společně s Disney), že i po dvaceti filmech vědí jak na to a dokáží míchat scény humorné a dojemné s takovou rychlostí, až se smějete skrze slzy. Až člověk musí žasnout.
Uběhlo čtrnáct let a změnilo se mnohé. Nevím, jestli je to mým životem, ale mám pocit, že lidé kolem mě nemají v sobě takovou energii, jakou jsem v sobě cítil já v prosincovém večeru před čtrnácti lety. Nemyslím u svých vrstevníků, nýbrž úplně u všech. Šestadvacetiletí už nejsou těmi, jako jsem býval v jejich věku já. Pořád jde však o subjektivní pocit.
Hodně se mluví o naději. Tak často, že se mluví o naději skoro u všeho. Proto má ona naděje mnoho podob. Někdy takové naděje narážejí na jiné naděje a navzájem se vylučují, a stávají se čímsi špatným – třebaže na začátku měly podobu nadějí a lepšího zítřku.
Samozřejmě se dostaneme k tomu, zdali filmy, nebo celkově umění (pravé umění, ne to, co vídám u Letenského tunelu v uliční galerii u kolejí) mohou znamenat naději. Já si myslím, že ano.
Netvrdím, že jsem při sledování filmu o rodince Úžasňákových (ano, překlad je děsný, patří však k lepší variantě, že překladatelé neponechali anglické slovo „inkredibl“) v sobě ucítil víru v lepší zítřky a začal všechny milovat a rozdávat lásku na všechny strany přetékajícími hrstmi dobra. To ne. Viděl jsem schopnost, co lze vytvořit, když máte talent, vizi (peníze, hodně peněz) a touhu, nebo chcete-li přirozenou vnitřní nutnost být prostě hodný a pozorný vůči jiným.
Nijak netvrdím, že všichni tvůrci toho filmu jsou svatoušci, jistě se mezi nimi ďáblíci najdou, ale jde o výsledek, jaký po nich zůstane. A ten je pozitivní. Je vlastně tou nadějí.
Druhý díl má již nyní obrovský úspěch a pokračování se dočkáme o něco dříve než za čtrnáct let. Možná do tří. Není to mnoho, ale ne taky málo. I za tři roky se dají vytvořit velké věci. Jaké, je jen na vás. Já klidně zase můžu stát na startu.
Zatím můžete jít za dva měsíce do kina a zase se na chvíli stát dětmi a připomenout si, že když těmi děti jste, jdou některé věci líp. Možná po odchodu z kina něco z toho na chvíli oživlého dítěte ve vás zůstane. A v jiných taky. Kdo ví. Třaba si pak budeme rozumět.
A někdy jindy vám budu vyprávět, jaké to bylo, když jsem v kině poprvé viděl Toy story - Příběh hraček.
Pavel Hewlit
Prý mám napsat Putinovi – tak jo, tady to je
Tohle není můj nápad, ale jednoho z diskutérů. On to sice myslel jako vtip, ale i v tom zlomyslném návrhu na moji osobu je kousek pravdy. Nikdo spolu nemluví. Nepíšeme, co bychom chtěli druhému říct.
Pavel Hewlit
Ta válka muší bejt, to Vám poudám
Na rovinu – nejsem zrovna nadšený z toho, co se ve světě děje, a hlavně z toho, co se může ještě dít na základě jedné jediné zprávy o vystřelené raketě.
Pavel Hewlit
Příběhy o žití upravené smrtí aneb Modlitba góje v synagoze
Knihy jsou různé, a to je něco, co netřeba žádnému ze čtenářů připomínat, a ten, kdo nikdy nečetl, ten tomu neuvěří, dokud si dvě tři nepřečte.
Pavel Hewlit
Tak už jsme ve válce, ale já přesto musím řídit tramvaj
Zachovejte paniku, stejně všechno špatně dopadne – ale ještě to není tak špatné, jak titulek tohoto příspěvku hovoří. Válka není a já řídím.
Pavel Hewlit
Půl kila války pro každého, stačí se postavit do fronty
Války jsou smutné, války jsou na prd, války berou matkám děti, války berou všechno, ale je na nich zajímavé, jak se vyvíjejí tam, kde nejsou.
Pavel Hewlit
Ten náš frajer Rakušan
Nejspíše jste zaslechli zprávu, že pan ministr vnitra nechal na budově tohoto ministerstva ku příležitosti státního svátku vyvěsit tři vlajky – Naši, tu druhou a mezi nimi vlajku s Putinem v pytli.
Pavel Hewlit
Jak jsem se potkal s paní Postlerovou a něco jsem pak pochopil, a nejen o sobě
Paní Simona Postlerová je česká herečka a dabérka a její hlas poznáte bez váhání. Zabarvení hlasu je noblesa a tón je krása a někdy i mírně hlubší něha. Takhle bych ho popsal.
Pavel Hewlit
Jak se mi v tramvaji porvali tři rusky hovořící občané
Omlouvám se za kostrbatý název, ale dneska si nemůžete napsat jenom tak něco, třeba to, kdo je kdo, protože to by Vás hnedka mohli podezřívat, že někoho nemáte rádi.
Pavel Hewlit
Americká výchova jako základ konce Čechů aneb Rozmačkaný krabí chlebíček v novém tvaru
Vždycky si uvědomím ony smíšené pocity, jakmile se setkám s rodinkou, kde děti dávají o sobě hlasitě vědět, aniž by právě o tyhle projevy stáli jejich rodiče nebo kdokoli jiný v blízkém okolí.
Pavel Hewlit
Pan ministr se pouze ve svém prohlášení spletl (nebo to nevydržel)
A taky že jo – a ruku na srdce, komu se to někdy nestalo, že řekl, co říct vlastně nechtěl, a nechtěl to říct, až když mu někdo jiný řekl, že to vlastně říct nechtěl. Nebo ještě neměl.
Pavel Hewlit
Jak jsme našli morální polohu svého postoje k válce
A hned na úvod řeknu, že není překvapivá, neboť není ničím novým, co by se od malého, a přitom šikovného národa očekávalo.
Pavel Hewlit
Nebezpečí požáru koloběžek aneb Půlnoční sexy (skoro) hasič
Nemám některé lidi na koloběžkách rád. Nejen kvůli onomu pocitu moci, který ucítí, když pod sebou zavrní elektromotorem, a pomyslí si, že chodci jsou póvl vhodný k likvidaci.
Pavel Hewlit
Disney má další pohádkový genderově vyvážený zářez + něco o rasismu
Pokud je příležitost, nijak se svým obdivem k firmě Disney netajím. Je pro mě ukázkou nejen perfektně zvládnutého podnikání, vedení lidí, ale i ukázkou toho, jak rychle umíte v ledasčem otočit.
Pavel Hewlit
Jelikož nevíte, co Vás čeká, tak jste ještě „stateční“
Blíží se zima, a co se mě týče, já si myslím, že celá situace ohledně plynu dobře dopadne. Ne že by se vyřešila situace s válkou, ta se ještě tak dva roky nevyřeší, ale Vláda nesmí selhat.
Pavel Hewlit
Na základce bude nový předmět – „wellbeing“, a jedničku nikdo nedostane.
Musel jsem nejdřív trochu pohledat ve slovnících, protože tenhle název vůbec neznám a evokoval mi něco jako koupele a masáže, takže něco spojeného s wellness.
Pavel Hewlit
Jezte zdravě, ale přijdete o kouzlo našeho zdravotnictví, ale zase nezahájíte revoluci
Nijak nepopírám, že mnou popsané události mohou být shodou náhod, jako by se právě na mě krutý osud chtěl pomstít, že na zdravotnictví v politickém měřítku delší dobu kašleme a lidi v něm pochopili, že to jenom tak neskončí.
Pavel Hewlit
Velitelka celosvětové aliance demokratických sil paní Pekarová-Adamová
Já Vás včera varoval. Já říkal, že jestli nebudete mít pana premiéra rádi a on nebude mít z Nás radost, paní Pekarová-Adamová něco řekne. A už je to tady.
Pavel Hewlit
Jak bezpečně poznat Rusa, který volí Babiše
Včerejšek a v něm pan premiér Fiala ukázal našemu národu, jak je jednoduché v naší krásné a spokojené zemi rozeznat proruské živly, na něž je dobré ukázat si prstem.
Pavel Hewlit
Paní Pekarová Adamová si přeje svetrový mír a kdy točit pokračování hitu
Svetr paní Pekarové Adamová (dále jen P.A.) se stal již legendární záležitost a politička svým svetrem ukázala cestu, jak se vypořádat s nadcházející energetickou krizí.
Pavel Hewlit
Mi Němec sakásáme tocho Rassist Vinetů
Vy na sačátek musela nejdřív vědět, že mi Němec fždycky ferová osobnost. My dobže fždycky věděla, co je tobfré a co nicht tobfré a mi uměla ze fždycky poučit z der Lapsus.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 943
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1435x
Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz