Má úchylák duši?

21. 06. 2018 19:58:10
Kdo ví. Ve své tvorbě se to snažím zjišťovat. Duši asi mají, ale netuším, jakou má barvu a jak vypadá – a hlavně, čím je naplněná. Pokud byste o tom věděli víc, dejte mi vědět do diskuze.

O divných lidech píšu často. Jde asi o určitou vrozenou literární afinitu. Holt někdo tíhne ke kytičkám a stromům a krásným věcem, já jsem skončil u hrobů a divných místech, po nichž chodí ještě divnější lidé. (A jsou to vůbec lidé?)

Víte, už dávno jsem poznal, že psaní je zvláštní druh magie. Nekopíruje život, nýbrž život kopíruje ji. Následující příspěvek byl také nejdřív povídka, za několik let se stala skutečností. A já v tom prsty neměl. I když hračky mám rád.

Hračky

Je to zeměkoule. Visí v černém vesmíru a ukazuje se jako modrá planeta plná života. Je však strnulá. Neotáčí se. Je totiž namalovaná. Je Zemí na obálce velkého atlasu, na jehož okrajích je vidět, že už hodně vody uplynulo, co kdy někomu složil ve školní lavici.

Popadla ho velká ruka a jako by planetu uchvátila jedna jediná moc. Tahle má na hřbetu ruky jizvu. Starou, na kůži jsou vidět zbytky po stezích a uprostřed nich dlouhý řez.

Ruka patří muži, který popadl atlas a po něm další a další knihy a rovná je do komínků u zdi. Je to jasná snaha o úklid. Na malém prostoru, co vypadá na půdičku, je dost věcí volající po pořádku. Ve vrstvě prachu leží staré plechovky od barev, nářadí, dokonce oblečení. V rohu jsou staré audiokazety, jež už si asi nikdo nikdy nepřehraje, ale majiteli je je z nostalgie líto vyhodit.

Není jasné, co ten muž hledá. Jeho pohyby jsou spíš o přehrabování nežli o cíleném úklidu. Aby věci uklidil a prostoru dal jakýsi řád, na to by se některých věcí musel zbavit. A to on nechce.

Popadnul větší krabici, z níž skoro přetékaly papíry a staré noviny a časopisy. Chtěl ji snad posunout na stranu a podívat se, jaká tajemství skrývá roh. Krabice však pohyb nevydržela a na straně praskla. Časopisy se rozlily jako velká voda a muž proudu nastavil ruku, aniž by ho zadržel. Vzal prázdnou igelitovou tašku a časopisy do ní začal tlačit. Nejspíš uznal, že čeho je moc, toho je příliš, a přeci jen něco vyhodí.

Dává časopisy do tašky, až se plast natahuje, ale najednou se zastaví a hledí do krabice.

Krabice by náhodnému divákovi vadila v pohledu, ale co v ní leželo muselo muže zaskočit. Koutky mu povadly a oči přimhouřil jako kočka chystající se už už skočit na kořist. Sáhnul do krabice, aby tu věc ze svého letitého hrobu v papírové rakvi osvobodil. Skoro se zdálo, že drží v ruce něco živého, jak se ta věc klepala, ale život jí dávaly jenom chvějící se prsty.

Ta věc žít nemohla. Ve skutečném světě takové věci nežijí – a pokud ano, žijí jenom v dětských fantaziích. Plyšové hračky už pro dospělé nijak neožívají. Jako by dospělí zapomněli kouzelné formulky pro oživení, nebo cestu, jak se dostat zpátky do dětství, kde všechno jednodušší, a taky čistší.

Muž koukal na plyšového medvěda upírající na něho skelný pohled korálkových oči a usměvavých namalovaných rtů.

Jako skutečný medvěd by takhle ve své podobě neměl šanci přežít. Chlupatý kožich mu sice zajišťoval teplo na zimu, ale tím jeho výhody pro život skončily. Srst měl zbarvenou do odstínu světlé hnědé barvy, takže skoro zářil, a údy odpovídaly více lidské anatomii než té zvířecí. Ale tak to má být. Do hračky se musí dítě zamilovat na první pohled. U hračky se nesmí přemýšlet.

Muž však přemýšlel. Slezl ze žebříku a prošel malou kuchyňkou k jídelnímu stolu u okna a hračku na ní položil. Medvídek si udělal pohodlí a trochu se zaklonil dozadu. Muži se to nelíbilo a znovu ho opřel o bílou stěnu, až medvídek seděl podle vůle. Žádné pohodlí, zádíčka pěkně rovná, i na medvěda.

Sednul si na židli proti němu. Nedíval se na něj, jak byste si asi pomysleli. Muž se toho pohledu ostýchal. Pocukával očima a díval se stranou, jako by v prázdném bytě vyhlížel někoho dalšího.

Nakonec se na medvídka podíval, přestože oči stále měly tendenci utíkat stranou. Jako by hračka hračka představovala krásnou ženu a muž zase nesmělého mladíka, který neví, zdali je správné se dívat na někoho, do koho jste se právě zamilovali.

Zvítězilo vědomí, že pohled správný je. Díval se na hračku a počala mu pocukávat brada. Za tímto pohybem může následovat mnohé. Je to jako předehra pro symfonii, u níž nevíte, jaké tóny se vám představí.

Může třeba následovat výbuch vzteku. To je symfonie rázná a v rychlém taktu. Hodně smyčců, jež jako by nebyly k utišení a chtěly do světa skrze struny křičet, že jen tak neztichnou.

Nebo následuje apatie. Nastane nic. Nic, které by se v symfonii vyjádřilo dlouhými molovými tóny, které posluchače uspávají.

Většinou však dorazí žal. Melodie je v něm tklivá, ale ne tolik jako při nicotě. Tady je žal podkreslený jemnými motivy a dohromady vytvoří něco velkého a nezapomenutelného.

Muži se klepala brada víc a těmi jemnými motivy se stalo orosení očí. Proměnily na zrcadlo a z jednoho oka stekla slza. Dalším motivem byla ústa, která se otevřela, jako by chtěla zasténat, a muž si raději přikryl ústa levou rukou. Klepala se taky a klepala se i jizva na hřbetu ruky vedoucí ke kloubům u malíčku a prsteníčku.

Medvídek na symfonii nereagoval. Nemohl. Byl hračka. Jen se slepě díval umělýma očima, jak před ním sedí muž a pláče. Dívá se a po tvářích se mu koulí slzy a ruka na ústech se klepe.

Medvídek stále seděl na stole opřený o zeď. Muž nyní vařil na nedalekém sporáku. V malém hrnci míchal těstovinovou směs, kterou dovnitř vysypal ze sáčku s nápisem slibující velkou pochoutku a porci pro dva.

Už nebrečel. Snažil se usmívat, ale úsměv měl křečovitý a hraný. Míchal směs vařečkou, občas ochutnal a co chvíli se otočil k medvídkovi, jako by měl strach, že až se tam znovu podívá, už tam nebude.

Medvídek však nezmizel. Nemohl, byl hračka.

Muž prostíral. Postavil před medvídka malý dezertní talířek a k němu příbor. Před své místo talíř hluboký. Nandal si porci a něco málo dal i na malý medvídkův talířek. Postavil hrnec na sporák a zasedl na místo. Vzal příbor, křečovitě se usmál, a nespouštěje z medvídka pohled, pustil se do jídla.

Medvídek koukal. Z porce na talíři se kouřilo, až se mu zamlžily korálkové oči. Muž vypadal spokojeně. Do chvíle, než mu po několika soustech vidlička zůstala před otevřenou pusou. Medvídek koukal.

Muž skoro vidličku upustil – skoro znamenalo, že cinkla o okraj talíře a nabrané sousto se rozsypalo zpátky – vstal, uchopil hrnec a Medvídkovi přidal další várku těstovin v omáčce. Medvídek nijak nereagoval, protože je hračka.

Vrzla židle a muž se vrátil k jídlu. O úsměv se nesnažil. Nespustil z medvídka oči a na slepo dával do úst další sousta. Přestal, když se nahnul a medvídkův talíř přisunul blíž k chlupatému tělu.

Mávnul vidličkou v gestu, jako by medvídka vybízel k jídlu. Medvídek nejedl. Nejedl, protože byl hračka. Muž snědl další sousta a poté znovu popostrčil medvídkův talíř.

Nejednou bolestivě sykl a cuknul rukou, až mu vypadl příbor. Hřbet ruky si strčil k puse, zatímco pravačkou levou chlácholivě obejmul kolem zápěstí. Vyvalil oči. Medvídek stále seděl v kouři z talíře.

Muž se podíval na ruku a uviděl starou jizvu. Zatřásl rukou, jako by ji zbavoval kapek vody. Procvičil prsty a na medvídka se podíval zlostným pohledem. Skoro funěl. Nozdry mu pulsovaly, jak nasával vzduch. Z medvídka však neodtrhl zrak.

Vstal, až židle spadla na podlahu. Popadnul medvídka za tlapičku v podobě ruky a trochu s ní škubnul. Stehy nevydržely a medvídkova končetina zůstala v jiné ruce než jeho tělo. Z rány namísto krve vypadly cucky molitanu. Muž přešel několik metrů a hodil medvídka do odpadkového koše. Ručička mu ležela přes obličej, jako by se chystal salutovat. Znovu se k němu blížily kroky, ale než k němu došly, vzduchem se roznesl zvuk tříštícího se talířku.

Medvídek nic neslyšel, neslyšel, protože je hračka. V korálkových očích se zalesklo a pak je oslepily padající těstoviny a střepy talíře, které ho víc zatlačily do smetí.

Tu noc muž nespal. Převaloval se na posteli a zíral do stropu. Vyzkoušel všechny možné finty, jak usnout. Počítání oveček, zadržování dechu, dokonce i hypnózu, kdy si má člověk představovat, jak je celý svět kolem něj modrý a on stoupá na modrou horu. Samozřejmě po modré cestě a při tom sleduje záda modrého člověka. Ten, kdo tuhle radu napsal, tvrdí, že nikdy nedošel na vrchol, neboť pokaždé usnul.

Muž vyšel na několik vrcholů a neusnul. Rozsvítil lampičku a čas na budíku mu říkal, že nemůže usnout už dobrých šest hodin.

Vstal a došel do kuchyně a rozsvítil. Sáhl do koše a medvídka vyndal na světlo. Těstoviny se mu lepily na srst a připomínal velmi zvláštní hadr na uklízení. Hadr s očima. Možná by to o sobě řekl medvídek sám, ale to nemohl, protože byl hračka. Muž jej očistil papírovými utěrkami utrhnuté z velké role.

Rozsvítil světlo nad pracovním stolem a medvídka na něj posadil. Ze skříňky vyndal šití a několik jehel. Navlékal nit a začal medvídkovi opravovat utrženou ruku. Potil se, když to dělal.

Když medvídka opravil (steh nebyl vidět, přesto měl packu trochu do strany), držel ho v natažených rukách a prohlížel jej ze všech stran. Uklidil jehly a nit, zhasnul světlo a vrátil se do postele. Medvídka si přitisknul k sobě a usnul. Ze spaní se usmíval.

Ráno medvídek neseděl na stole v kuchyni, nýbrž v obýváku na starém křesle. Měl zajímavý výhled. Viděl dveře a jimi do kuchyně. Jako by futra dveří ohraničovaly zvláštní živý obraz, do kterého muž čas od času vkročil.

Muž chodil sem a tam. Měl tušení, že ho medvídek pozoruje – i když to by neměl dělat, protože je hračka. Chodil jako lev v kleci, a jakmile se objevil v prostoru dveří, kouknul do pokoje, jak medvídek nehnutě sedí. Pořád pil vodu. Možná ji měl místo cigarety na uklidnění. Vypil ji na litry. Medvídek se ani nehnul.

Voda nepomáhala. Muž odešel do dalšího pokoje. Medvídek viděl, jak muž do něj otevírá dveře. Snad to bylo jeho pohledem, ale jako by ten pokoj, který byl až do teď zavřený, jako by bzučel a svítil jasným světlem. Muž do toho světla vkročil.

Kdo ví, jak dlouho v něm byl, ale medvídek slyšel, jak muž z pokoje něco vynesl a několikrát s tím praštil cestou do stěn. Medvídek se musel spoléhat na svůj sluch, kterým nic neslyšel, protože byl hračka.

Znovu muž něco hledal. Po žebříku vylezl do malé půdičky a dolů házel věci. Na podlaze rostla hromada věcí. Batoh, na něm průhledný igelitový pytel, lopatka a barevný provázek.

Vlak hučel a muž seděl u okna, na sobě měl kalhoty, košili a dlouhou černou pláštěnku s velkou kapucí. Sledoval z okna krajinu, vedle sebe na vedlejší sedačce ležel batoh. Občas ho objal jednou rukou, asi jako když kluk náhodou zabloudí rukou na ramena dívky. Ani se na batoh nepodíval. Cítil ho, to stačilo.

Vystoupil a z nádraží zamířil do lesa. Batoh na zádech, plášť mu vlál jako kovbojovi. Nijak se cestou nezdržoval. Šel sotva znatelnými cestičkami, bez zájmu míjel odpočívadla, dokonce se ani nepodíval na velký kříž, který rostl mezi stromy se spoustou vyhořelých svíček. Muže nezajímal. Jen šel.

Došel na okraj lesa. Z lesa se stávala louka skoro jako podle pravítka. Řada vzrostlých stromů se táhne do dáli, a vedle louka. Ta hranice bila do očí.

Kousek dál v louce rostly tři vrby. Jedna z nich byla obří. Muž k ní došel a pod ní spatřil studánku. Nijak ho nepřekvapila. Muž nebyl hračka, a tak věděl, že ji tam nejde. Sundal si batoh, klekl si, do dlaní nabral vodu a chrstl ji do obličeje. Snad poprvé se usmál.

Vzal batoh a vyndal z něj lopatku. Došel ke kmeni obří vrby a začal odpočítávat kroky. Když jich udělal deset, švihem mrsknul lopatkou proti travnaté zemi. Zaryla se na tři čtvrtě ostří.

Sehnul se a kopal. Jen dvakrát se podíval kolem, ale nijak si ze své přítomnosti zde nedělal vrásky. Kopal, to pro něho bylo důležité. A zase dělal hromadu.

Vedle něj přibývalo hlíny, a když se zvětšila na miniaturní kopii hory, plesklo na ní něco jiného než jen hlína a kamínky.

Byl to igelitový průhledný pytel uvázaný nahoře barevnou šňůrkou. V pytli byl plyšový tygr. Přes igelit upínal k muži plastové oči – nic neviděl, protože byl hračka. Muž kopal a na zmenšeninu hory přilétl další pytel. Tentokrát průhledná stěna věznila cosi jako duhového slona se zkrouceným chobotem. Muž kopal – a na slonu přistál pytel s plyšovým drakem s ostny na ocase.

Vstal a přešel zpátky k batohu. Vyndal z něj pytel, na jehož dně se usmíval plyšový medvídek. Tlačil se obličejem na stěnu, jako by do něj chtěl vtisknou svoji podobu. To ale nemohl, protože byl hračka.

Pytel dopadnul na dno vykopané jámy. Na medvěda spadly ostatní hračky a dávky hlíny z lopatky. Za chvíli všechny zavalila tma.

Muž odcházel. Nespěchal. Jeho krok na rozdíl od příchodu byl klidný a volný. Vypadal jako návštěvník, který poprvé zavítal do nádherné galerie a teď se mu nabízí k prohlídnutí krása ze všech stran. A tak se nejprve pokochal křížem stojícím mezi stromy. Dokonce u něj zapálil svíčky, u nichž to ještě knot a vosk dovolil. Skoro se u toho modlil.

Lehl si do trávy a koukal s rukama podél těla na větve nad sebou. Hýbaly se a trochu vrzaly. Les šuměl a švitořil ptáky. Usmíval se. On i ten les.

Najednou jako by uslyšel dětský hlas. Trhnul sebou a posadil se. Usmál se a sledoval očima okolí.

Usmál se víc, přestože dětský hlas, nebo zvuk, kdo ví, co to vlastně bylo, snad pták, už neslyšel. Přesto se smál. Nejen rty a očima. Všechno se v něm smálo. Každá buňka se na tomhle lesním místě radovala.

V té radosti bylo mnoho... řekněme dětského. Taková radost se pozná. Je roztomilá a nevinná zároveň. Je v ní radost kluků, co s hrnci na hlavě jdou do pomyslných bitev. Je to radost dětí nad poutí ve chvíli, kdy projdou hlavní branou zábavního areálu a popadne je objetí zvuků atrakcí, vyvolávačů a do toho vůně cukrové vaty, opečených klobás a limonády.

Byla to radost dětských strkanic a usmiřování. Radost, jak je život krásný, jak v něm není ponětí o dospělosti. Radost z krátkých dnů končících usínáním s pocitem těšení na další skvělý den. Nekonečná radost, která vybuchla jako sopka.

Muž seděl na nádraží. Ta radost z něj sálala, a on ji vnímal. Vnímal ji dokonce o něco víc, když kolem prošel jiný muž a za ruku vedl malého chlapce. Ani mu neviděl do tváře. Jen zahlédl jeho oblečení, kalhoty, tričko a bundičku. Co však viděl úplně nejlíp, byla hračka, jíž chlapec svíral.

Usmívala se a skoro mávala. Ano, určitě mávala. Mávala, protože je to hračka. Vypadala jako šelma, snad lev, ale na to měla malou hřívu – i když hračkám se nesmí brát fantazie pro vlastní podobu.

Chlapec zmizel za rohem nádražní budovy. Pravděpodobně je místní. Muž se zvednul z lavičky. Není proč spěchat domů. Přehodil si batoh přes jedno rameno a vykročil směrem za chlapcem a jeho doprovodem. Určitě bydlí blízko. A jako on má rád hračky.

Živé hračky, které vás vrací do dětství, když si s nimi hrajete dostatečně dlouho.

Autor: Pavel Hewlit | čtvrtek 21.6.2018 19:58 | karma článku: 9.74 | přečteno: 353x

Další články blogera

Pavel Hewlit

Prý mám napsat Putinovi – tak jo, tady to je

Tohle není můj nápad, ale jednoho z diskutérů. On to sice myslel jako vtip, ale i v tom zlomyslném návrhu na moji osobu je kousek pravdy. Nikdo spolu nemluví. Nepíšeme, co bychom chtěli druhému říct.

16.11.2022 v 22:36 | Karma článku: 33.09 | Přečteno: 1992 | Diskuse

Pavel Hewlit

Ta válka muší bejt, to Vám poudám

Na rovinu – nejsem zrovna nadšený z toho, co se ve světě děje, a hlavně z toho, co se může ještě dít na základě jedné jediné zprávy o vystřelené raketě.

16.11.2022 v 16:19 | Karma článku: 36.43 | Přečteno: 940 | Diskuse

Pavel Hewlit

Příběhy o žití upravené smrtí aneb Modlitba góje v synagoze

Knihy jsou různé, a to je něco, co netřeba žádnému ze čtenářů připomínat, a ten, kdo nikdy nečetl, ten tomu neuvěří, dokud si dvě tři nepřečte.

9.11.2022 v 14:45 | Karma článku: 26.30 | Přečteno: 483 | Diskuse

Pavel Hewlit

Tak už jsme ve válce, ale já přesto musím řídit tramvaj

Zachovejte paniku, stejně všechno špatně dopadne – ale ještě to není tak špatné, jak titulek tohoto příspěvku hovoří. Válka není a já řídím.

5.11.2022 v 1:22 | Karma článku: 44.98 | Přečteno: 6722 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 186 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.50 | Přečteno: 194 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.89 | Přečteno: 125 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.05 | Přečteno: 189 | Diskuse

Pavel Liprt

Narozeninová ženuška má

Narozeninový věk se přece u dámy neříká, to bych byl opravdu hrozný nešika, můžete však snadno vyčíst z této básně, že je mi s mojí ženou už mnoho let krásně.

26.3.2024 v 11:07 | Karma článku: 13.75 | Přečteno: 516 | Diskuse
Počet článků 933 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1406

Třeba nabídnout příběh. Myšlenku. Pobavit, rozplakat, donutit, abyste se podívali na místa v sobě, která se báli navštívit. Třeba.

Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...