Andělé a démoni z Palmovky

Pan Hrabal to o Palmovce věděl, že je magická a že ta magie stojí za zaznamenání, aby i ostatní se magií nasáli a viděli svět trochu jinak, jinýma očima, a cítili se trochu jinak.

Přišla výplata, a tak jsem šel na Palmovce k bankomatu, abych nakrmil složenky. Inu, svět se musí hýbat a za hýbání se platí. U bankomatu nebylo tak plno, jak bych si myslel. Jen já jako čekající a u přístroje jakýsi TYP. A jak řeknu to TYP, tak mám na mysli člověka, který se mi ne příliš na pohled líbí – a líbil se mi o něco méně, když by mi chtěl vkročit do tramvaje, protože TYP necestuje, on tím žije, a kolikrát spí.

Jednodušeji řečeno, vypadal jako bezdomovec. A jako bezdomovec nadával. Člověk by si i položil otázku, na co lze u bankomatu nadávat? Ale je toho hodně. Nejspíš na to, že v něm nejsou peníze, respektive že nejsou na účtu, což je ta chvíle, kdy sběratelé papírků podruhé smutně koukají na vytisknutý lístek s konečnou sumou (nesumou) a čekající poslušně stojící o kousek dál vzdychají a někdy i nadávají.

Tenhle TYP nadával na něco jiného. Že v bankomatu nejsou dvousetkoruny a pětistovky, a ani tisícovky. Jen velký peníze. Moc velký, pro TYPA. Ale nakonec něco vybral, a nadávaje na všechno, jak podobný TYP nadávat umí, odcházel pryč.

Ani si nevzal stvrzenku, nebo lísteček, nebo papírek – já nevím, jak se tomu odborně říká. Visel tam z přístroje jako pokuta a koš nikde. A vedle klávesnice ležel další. Lidi je nesbírají.

No, já vím, že je to neslušné, že se to nedělá, ale zase jsem si řekl, že pořád lepší, když já, než by se na číslíčka koukal někdo horší - než já. A taky jsem byl zvědavý, kolik takový TYP může na účtu mít. Hádal jsem, že zbytek bude tak tři tisíce, spíš míň.

A tak jsem otočil papírek, účtenku, stvrzenku, nevím, jak se tomu říká, a vidím, že TYP vybral šest tisíc a že víc nepotřeboval. Ne že nemohl. Nepotřeboval. Koukal jsem dolů na stav účtu a při pohledu si opakoval, jak se za sebe řadí dlouhá čísla a jak se vlastně jmenují a kde mají mít desetinou čárku.

Podívám se za TYPEM a vidím ho, jak kouká do výlohy pekařství, a kouká a kouká a kouká, ale nic si nevybere, na nic nemá chuť, a jde pryč, stoupá po schodech tam, co jsou stánky vonící po přepáleném oleji, a kolem postávají jiní TYPOVÉ – a jemu je to jedno, protože ví, že věci nejsou tak, jak se na první pohled zdají.

A mně se taky to číslo nezdálo. Naopak bylo tolik skutečné, až jsem se lekl, že na něj koukám, a radši jsem ho dobře schoval před jinýma všetečnýma očima, protože kdo se moc kouká, moc vidí.

Ten TYP, co vypadal jako TYP, ale pravděpodobně vůbec TYP nebyl, měl na účtu přes devět milionů.

A do toho jiný TYP – vlastně jen typ. Přišel od stánků a táhnul ho malý buldoček. Nebyl opilý, byl zfetovaný. Položil se do drog a prošel branou do jiného světa, kde synagoga svítila a ozývala se z ní modlitba a tráva kolem neměla barvu zelenou, nýbrž její barva byla mimo viditelné spektrum.

A tramvajáci u budky, co kouří na další kolo, na něj koukali a viděli, že ten hoch z jiného světa má problém s rozvázanou tkaničkou, a snaží se ji zavázat, ale nechápe, že může pokrčit kolena, a tak se k ní natahuje a napíná ruce, a nejde to a nejde, a tak si botu zuje, a pak sedne na obrubník a zavazuje tkaničku, ale to zase nemůže tu botu nazout, a tak je z toho svým způsobem nešťastný.

A jak je nešťastný, ztrácí baťoh, ztrácí čepičku, a aby toho nebylo málo, ještě ztrácí pásek, který si z neznámého důvodu vyndal z poutek, asi aby se necítil tak uvázaný, a pásek teď leží v trávě jako had a přezka je jako jeden jedový zub.

Jeden z tramvajáků si všimnul, že má na bundě nápis a byl to nápis Ilumináti, i když jiný kolega tvrdil, že nápis nejsou Ilumináti, nýbrž Unlimited – ale to nevadilo, stejně to bylo všechno tak tajemné a ty věci na trávě, jako by znamenaly hádanku. A kdyby tady byl pan Dan Brown už by přemýšlel, jak tohle všechno vyřeší, avšak pan Brown tam nebyl, tak za něj přemýšleli tramvajáci a přišli na to, že až se ten batoh, čepička a pásek spojí, stane se něco zvláštního, třeba že se otevře nebe a na Palmovku se snese mana pro všechny hladové duše nebo se dozvíme, že nás má Pán Bůh rád, tak či tak, něco se určitě stane.

Ale nestalo se nic, a to se stává, když se má něco stát, a čepička a batoh a pásek se spojily a nic, jen buldoček okolo štěkal a pán padnul zády do trávy a kus jí vyrval a vyhodil do nebe a zvolal whíííííí, jako by se modlil a divil se, že se nestal ten zázrak, na nějž všichni čekali.

A jak se nestal ten zázrak, pán se zvednul a udělal na tramvajáky blueeeeee a bhééééé a ještě huuuuuu a vytáhnul si kalhoty, protože pásek mu neseděl dobře a na zadek padal chlad večera, a zavolal k sobě psa a šoural se ke stánku, asi na rumíčka, protože rumíček takhle na večer zahřeje víc než objetí a samotný Bůh ze synagogy.

A byl večer a poslední přestávky končily a tramvajáci se vraceli na tramvaje jako domů a Palmovka pozvolna usínala, ačkoli neusne nikdy.

PS: Dan Brown tajemný Číhal.