Jak mi Juraj Herz málem vynadal
Kde se vlastně bere ta potřeba zajímat se a pak ztvárňovat cosi, co člověka děsí a nutí si myslet, že autor je možná milý člověk, ale rozhodně to nemá v hlavě v pořádku? Já se domnívám, že tohle už se rozhoduje v dětství.
Zatímco někdo se narodí a už coby usmrkané děcko miluje sádrové trpaslíky s lopatičkou umístěné na zahradě, kde se opaluje nahá dívka s vyholeným klínem na proužek, o níž je jasný, že vám ještě nedá (Viewegh), jiný má v sobě už jako smrkáč touhu jít někomu ukousnout hlavu, nadávka, nadávka, nadávka, hodlá rozstřílet půlku Prahy a touží po pěkně upírce, který nadávka nadávka nadávka neslušná věc kozy (Kotleta), já jsem se narodil s určitou afinitou k hrobům, temným tramvajovým smyčkám po setmění, případně k myšlence, že když jdu po chodbě se dveřmi do bytů, děsí mě, že mě od toho dění za nimi dělí jen centimetry – a to dění může být nepředstavitelné.
Věřím, že pan Herz to viděl podobně, a navíc k jeho vizi do budoucna přispěla doba, do níž se narodil, a zážitky, jež jako dítě trpěl v koncentračním táboře.
Je celkem běžné, že lidé milující horory, nebo alespoň temnotu, jsou po většinou veselí lidé, a pokud ne přímo veselí, mají rádi černý humor. Někdy si tak říkám, když přežijete něco opravdu strašného, musíte onu chvíli přežití za černý humor považovat.
Tvůrci hororu nemají lehkou cestu – zvlášť na našem území. Stačí se podívat na program kin. My umíme pouze komedie, mladistvé komedie, tragikomedie. Občas něco historického nebo retro. Po něčem děsivém, aby se člověk sháněl někde jinde. Litera je na tom líp, ale taky žádná sláva. Jako by se lidi hororu báli – či, a to se sem hodí víc, báli se bát.
(Za horor prosím nepovažuji potoky krve, uřezané hlavy, prostě něco, co se mi nechce ani popisovat, ale vypadá to, jako když do mlýnku na maso přidáte shnilé vnitřnosti, a ty s masem tečou nažloutlou šťávou páchnoucí po žluči a padají do kbelíku, v němž se motají červi, a lezou přes sebe a ta hnusota na ně dopadá a oni se v ní rochní, sytí, mlaskají a prolézají tím, jako by lezli mrtvolou skrze puklé oko – no tohle popisovat nelze.)
Já taky neměl začátky jednoduché. S cenzurou jsem se potkal už v páté třídě, kdy jsem měl známku z češtiny na vysvědčení mezi dvojkou a trojkou (ano, teď píšu) a měl jsem napsat sloh. A já ho napsal. A tatínek ho četl. A tatínek nebyl rád. A tatínek opravoval.
Co vám budu povídat, namísto pěkného příběhu o zombie na skautském táboře se dílo přetavilo o ježku, který vystrašil děti na zkoušce odvahy…
(Ne, ne, strach, pomoc, pomoc, ne ne, to se nedá číst, jak je to strašlivý, ježek, ježek, bože, ježek, dupal tam a děti se bály, au au, bojím se, bojíme se bojíme.)
Omlouvám se za krátkou slabost. Sloh byl předělán a já právem dostal na vysvědčení za tři – a byl jsem rád.
Pan Herz tu cestu taky neměl jednoduchou. Ale ukázal nám, že po ní jít lze. Netřeba vyjmenovávat jeho filmy (Ne všechny jsou horory, ačkoli…). To už je na vás, jestli je znáte, nebo dneska jako že znáte. Hororů není v naší malé české zahrádce mnoho, ale jsou a mají zvláštní místo v rohu, kam moc často sluníčko nedopadne a rostou v ní zvláštní květy.
Přirozeně, že jsem pana režiséra považoval za mistra – čímž se pomalu dostáváme k nadpisu tohoto článku. A náhodou jsem se dostal na premiéru Habermannova mlýna do Lucerny. No tak na premiéru přímo ne, protože jsem jezdil tramvají, ale moje budoucí extchýně dělala v kině uvaděčku, tak jsem se dostavil na party po promítání.
Nebudeme si tady vykládat nějaký bulvár, od toho jsou tu jiní blogeři, ale pan Herz byl přítomen, já taky, a přestože nejsem lovcem společného fotografování a do dneška jsem si udělal s někým významným pouze jedinou fotografii, s panem Herzem jsem se vyfotit chtěl. Ne pro nějakou masáž ega, ne pro chlubení – tak nějak jsem si říkal, že společná fotografie, ten moment, kdy stojíme vedle sebe, je takové symbolické spojení dvou hororových světů, kdy jeden už je na vrcholu, zatímco ten druhý se na něj zatím horkotěžko sápe.
A tak když si pan Herz šel pro kabát, přimotal jsem se k němu (nebudeme tady řešit takové bulvární věci, jako kdo odstrčil pana Rodena, já to nebyl, ale vím kdo) a oslovím pana režiséra slovem: Mistře?
„A to ne, mladý muži!“ řekl pan Herz jak bodnutý včelou.
A já už byl maličký a menší a ještě menší, a říkám si, jakou mám smůlu. Poprvý v životě se chci s někým vyblejsknou na památku, a hned dostanu vynadáno.
„Já nejsem mistr,“ řekl ten, co se nepovažuje za mistra, o čemž by se dalo diskutovat. „Já jsem pouhý řemeslník!“
A vyfotili nás.
Víte, že o tom, co řekl, přemýšlím často. Že možná to nebyla jenom věta, jen tak řečená, aby se neřeklo, ale že je velkou filozofií, která lehce rekapituluje problematiku dnešní doby. Dneska se každý považuje za mistra, a neumí řemeslo. Každý chce experimentovat, avšak stále neumí základy pro experimenty potřebný.
No nic. Tohle jsem vám chtěl napsat. Je mi smutno. Tedy ne že bych tady teď mlátil hlavou o klávesnici a brečel, to lhát nebudu, ale smutno mi je.
A půjdu dneska do cukrárny, i když jsem tlustej dost. A dám si věneček, nebo rakvičku. Dal bych si oboje, ale nemůžu.
Nevečeřel bych.
Pavel Hewlit
Prý mám napsat Putinovi – tak jo, tady to je
Tohle není můj nápad, ale jednoho z diskutérů. On to sice myslel jako vtip, ale i v tom zlomyslném návrhu na moji osobu je kousek pravdy. Nikdo spolu nemluví. Nepíšeme, co bychom chtěli druhému říct.
Pavel Hewlit
Ta válka muší bejt, to Vám poudám
Na rovinu – nejsem zrovna nadšený z toho, co se ve světě děje, a hlavně z toho, co se může ještě dít na základě jedné jediné zprávy o vystřelené raketě.
Pavel Hewlit
Příběhy o žití upravené smrtí aneb Modlitba góje v synagoze
Knihy jsou různé, a to je něco, co netřeba žádnému ze čtenářů připomínat, a ten, kdo nikdy nečetl, ten tomu neuvěří, dokud si dvě tři nepřečte.
Pavel Hewlit
Tak už jsme ve válce, ale já přesto musím řídit tramvaj
Zachovejte paniku, stejně všechno špatně dopadne – ale ještě to není tak špatné, jak titulek tohoto příspěvku hovoří. Válka není a já řídím.
Pavel Hewlit
Půl kila války pro každého, stačí se postavit do fronty
Války jsou smutné, války jsou na prd, války berou matkám děti, války berou všechno, ale je na nich zajímavé, jak se vyvíjejí tam, kde nejsou.
Pavel Hewlit
Ten náš frajer Rakušan
Nejspíše jste zaslechli zprávu, že pan ministr vnitra nechal na budově tohoto ministerstva ku příležitosti státního svátku vyvěsit tři vlajky – Naši, tu druhou a mezi nimi vlajku s Putinem v pytli.
Pavel Hewlit
Jak jsem se potkal s paní Postlerovou a něco jsem pak pochopil, a nejen o sobě
Paní Simona Postlerová je česká herečka a dabérka a její hlas poznáte bez váhání. Zabarvení hlasu je noblesa a tón je krása a někdy i mírně hlubší něha. Takhle bych ho popsal.
Pavel Hewlit
Jak se mi v tramvaji porvali tři rusky hovořící občané
Omlouvám se za kostrbatý název, ale dneska si nemůžete napsat jenom tak něco, třeba to, kdo je kdo, protože to by Vás hnedka mohli podezřívat, že někoho nemáte rádi.
Pavel Hewlit
Americká výchova jako základ konce Čechů aneb Rozmačkaný krabí chlebíček v novém tvaru
Vždycky si uvědomím ony smíšené pocity, jakmile se setkám s rodinkou, kde děti dávají o sobě hlasitě vědět, aniž by právě o tyhle projevy stáli jejich rodiče nebo kdokoli jiný v blízkém okolí.
Pavel Hewlit
Pan ministr se pouze ve svém prohlášení spletl (nebo to nevydržel)
A taky že jo – a ruku na srdce, komu se to někdy nestalo, že řekl, co říct vlastně nechtěl, a nechtěl to říct, až když mu někdo jiný řekl, že to vlastně říct nechtěl. Nebo ještě neměl.
Pavel Hewlit
Jak jsme našli morální polohu svého postoje k válce
A hned na úvod řeknu, že není překvapivá, neboť není ničím novým, co by se od malého, a přitom šikovného národa očekávalo.
Pavel Hewlit
Nebezpečí požáru koloběžek aneb Půlnoční sexy (skoro) hasič
Nemám některé lidi na koloběžkách rád. Nejen kvůli onomu pocitu moci, který ucítí, když pod sebou zavrní elektromotorem, a pomyslí si, že chodci jsou póvl vhodný k likvidaci.
Pavel Hewlit
Disney má další pohádkový genderově vyvážený zářez + něco o rasismu
Pokud je příležitost, nijak se svým obdivem k firmě Disney netajím. Je pro mě ukázkou nejen perfektně zvládnutého podnikání, vedení lidí, ale i ukázkou toho, jak rychle umíte v ledasčem otočit.
Pavel Hewlit
Jelikož nevíte, co Vás čeká, tak jste ještě „stateční“
Blíží se zima, a co se mě týče, já si myslím, že celá situace ohledně plynu dobře dopadne. Ne že by se vyřešila situace s válkou, ta se ještě tak dva roky nevyřeší, ale Vláda nesmí selhat.
Pavel Hewlit
Na základce bude nový předmět – „wellbeing“, a jedničku nikdo nedostane.
Musel jsem nejdřív trochu pohledat ve slovnících, protože tenhle název vůbec neznám a evokoval mi něco jako koupele a masáže, takže něco spojeného s wellness.
Pavel Hewlit
Jezte zdravě, ale přijdete o kouzlo našeho zdravotnictví, ale zase nezahájíte revoluci
Nijak nepopírám, že mnou popsané události mohou být shodou náhod, jako by se právě na mě krutý osud chtěl pomstít, že na zdravotnictví v politickém měřítku delší dobu kašleme a lidi v něm pochopili, že to jenom tak neskončí.
Pavel Hewlit
Velitelka celosvětové aliance demokratických sil paní Pekarová-Adamová
Já Vás včera varoval. Já říkal, že jestli nebudete mít pana premiéra rádi a on nebude mít z Nás radost, paní Pekarová-Adamová něco řekne. A už je to tady.
Pavel Hewlit
Jak bezpečně poznat Rusa, který volí Babiše
Včerejšek a v něm pan premiér Fiala ukázal našemu národu, jak je jednoduché v naší krásné a spokojené zemi rozeznat proruské živly, na něž je dobré ukázat si prstem.
Pavel Hewlit
Paní Pekarová Adamová si přeje svetrový mír a kdy točit pokračování hitu
Svetr paní Pekarové Adamová (dále jen P.A.) se stal již legendární záležitost a politička svým svetrem ukázala cestu, jak se vypořádat s nadcházející energetickou krizí.
Pavel Hewlit
Mi Němec sakásáme tocho Rassist Vinetů
Vy na sačátek musela nejdřív vědět, že mi Němec fždycky ferová osobnost. My dobže fždycky věděla, co je tobfré a co nicht tobfré a mi uměla ze fždycky poučit z der Lapsus.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 943
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1435x
Případné dotazy na fejetonhewlit@seznam.cz