Kino mého života (a sněženky)

Těch kin bylo víc, a pravděpodobně ještě bude, ale každé z nich má ve mně své místo a vzpomínky, které jsou někdy jako sirup – sirup, do něhož časem přimícháte sodovku reality, zamícháte, a vznikne vám nová chuť.

Šel jsem dneska na střídání linky 30, jež má svůj bod v zastávce Ke Stírce, a tak abych se trochu hýbal, vzal jsem cestu z Proseka do Kobylis pěšky.

Chtěl jsem se do podívat Ládví. Možná právě kvůli tomu kinu tam. Něco si připomenout a naředit sirup vzpomínek. Možná být překvapený novou chutí.

Kino se jmenovalo Moskva a bylo premiérové. Jak jinak – soudruzi se pravděpodobně obávali, aby nové kino s takovým názvem nikdo nepomluvil, že se v něm hraje něco nemoderního – či spíš někdo moudrý pochopil, jak výhodné jeho pojmenování je, neboť s ním a nejmodernější technikou té doby se v něm dá kvalitně promítat to málo, co k nám ze západu přišlo.

Já v něm viděl mnohé. Moje nejvzdálenější vzpomínka je na animovaný film, tuším že s názvem Kouzelný les. V něm usnul potulný malíř pod čarovným stromem a druhý den mluvil se zvířaty. Zeleň holt dělá divy. Pak samozřejmě E.T. Mimozemšťan a Asterix a překvapení pro Cézara, kde se v druhé polovině snad poprvé objevila animovaná gay postava.

Řekla v dabingu i s krásným něžným přízvukem: „Milí hošové, svlíkněte se!“

Nikdo ji tenkrát neřešil. Za třicet let však někdo řešil krátký vstup potencionálního gaye ve filmu Kráska a zvíře a půlka světa se mohla zbláznit.

Pak přišla revoluce a všechno se měnilo. Jen název kina ne. Moskva mu vydržela dlouhá léta, než se změnil na Multikino Ládví, což byla společně s několika novými sály taková labutí píseň celé jeho éry.

Show však pokračovala i v nové době a nic se nevyrovnalo tomu, když jsem v pátek v 16.45 viděl Kevina Costnera coby Robina Hooda. Dostal mě víc než v jiném filmu, kde tančil s vlky. Pamatuju si to přesně, protože ten den jsme měli výlet se školou na Pražský Hrad a v kině 64 U Hradeb pod Hradem jsem s Habelem, Kožnerem a Břešťanem žebral u pokladny o ten krásný plakát s nataženým lukem.

Nikdo nic nedostal, ale na film jsem šel ještě ten den a hnal jsem se na něj, abych ho stihnul v Ládví od tří. Tenkrát se promítalo v jiných časech než dneska: od půl jedenácté, od tří, půl šesté a od osmi. Šlo to, protože filmy až na výjimky měly stejnou stopáž. Právě delší Robin všechno rozhodil, ale to nevadilo. Pokud jste čekali na představení, jít jste měli kam.

Nevím, jestli je to náhoda, ale někdo si řekl, že kolem kina udělá na tu dobu moderní prostředí (ono to nebylo kvůli kinu, bylo to v plánu nového sídliště, ale mně se to tak líbí říkat). Moderní bylo, aby si nikdo náhodou nemyslel, že kolem Moskvy nic není, a pokud ano, je to bordel. Takže když si odmyslíte stín té doby, mohli jste si připadat skoro jako na nějaké moderní obchodní třídě zmenšeného formátu (zvlášť pokud jste nikdy žádnou opravdovou obchodní třídu neviděli).

Co si pamatuju, dostali jste tam lahůdky jako dorty, saláty a chlebíčky, vedle zase koupili boty, snad i oblečení, o kus dál sportovní potřeby nebo gramodesky a kdo ví co ještě – a kdo ví, co tam vůbec nebylo, protože přeci jen je ta doba tak dávno a vzpomínky blednou. Ale rád si vzpomenu, jak jsem vyšel z kina a za poslední peníze šel na limonádu, později na kolu a na chlebíček, a říkal si, jaký ten príma život v devadesátkách je.

Abych se dostal dál. Poslední, co jsem v kině viděl, byla Pavučina snů. Ta měla premiéru v roce 2003 a seděl jsem v malém sále sám. Mělo uběhnout ještě mnoho let než bude Stephen King na plátně zajímat poměrně víc lidí. Pak se pro mě Ládví na dlouhou dobu ztratilo z dosahu.

Až do dneška. Nečekal jsem zázraky, dokonce jsem věděl, že je kino mimo provoz. Pršelo a podobný počasí k lepšímu nepřidá. Přesto začátek návštěvy považuju za veselý. U metra je vietnamské bistro (sushi bar) a před ním, jelikož je pod velkou střechou, stál muž a kouřil. A nebyl to ledajaký muž, byl to kovboj. A měl na sobě kovbojské oblečení i s kloboukem. A nebylo to ledajaké kovbojské oblečení, neboť celé bylo červené a kovboj byl opilý a kymácel se, jako by sám bez nikoho tančil ploužák.

Já si myslel, že je to nějaký fór, nebo reklama – dokonce ten muž trochu připomínal Jima Carrey ve filmu Maska, když šel coby světák tančit do klubu Coco Bongo. Ale nebyl to vtip, ani reklama, prostě to byl červený, zářící, opilý kovboj, který najednou řekl PRÁÁÁSK, přičemž odhodil cigaretu, a zašel zpátky do bistra. Tím humor skončil.

Víte, jak se dneska s oblibou říká, že socialismus byl šedivý. Takový, méně barevný. A že dneska už to málokde vidíte. Tak kdybyste to slyšeli a nevěděli, o co se jedná, jeďte se podívat do Ládví. Vyjděte z metra a vydejte se několik desítek metrů k bývalému kinu.

Já opravdu nečekal zázraky. Kino tam stálo, ale připomínalo betonový sarkofág, jímž kdysi přikryli část reaktoru v Černobylu, aby tak pohřbili výsledek po obyčejném rutinním nočním testu. Kdybych chtěl být romantik, napsal bych, že je sarkofágem všech filmových vzpomínek a místa, v němž nejen že bylo kino se dvěma sály, ale místnost s videoprodukcí, kde se daly vidět takové skvosty jako třeba Legenda o zlaté perle nebo Kosmický syn Bej Bej. Když dávali to první jmenované, já si raději vybral ve stejný čas na plátně ve velkém sále Tajemnou záři nad Pacifikem, ačkoli jsem se díval s horečkou a doma jsem lehnul s průduškami. Ale za to to stálo. Čtvrt roku maloval letadlové lodě ve víru z neznámého prostoru.

Teď všechno bylo dávno pryč. Video, letadlová loď, dokonce i mladý nezletilý pirát (skutečný pirát, ne kecálek v obleku), který kamerou ze třinácté řady stahoval z plátna Smrtící epidemii s Dustinem Hoffmanem nebo Lvího krále – případně, pokud jste viděli z kina Vládce loutek s Donaldem Sutherlandem, pěkně rovný obraz, měli jsme spolu tu čest. Ale tohle všechno bylo pryč, a skoro nic nezbylo.

Koukal jsem se na kino a pak i na druhou stranu na pruh obchodů připomínající obchodní třídu, a uvědomoval si přesně to, o čem dneska učeně mluví někteří mladí, co nikdy sami nezažili, a to tu šeď socialismu roztroušenou do všech okrajů betonové stavby (nebo z čeho to je). Ale nebyla to přímo šeď socialismu, ta měla přeci jenom jinou barvu. Tohle patřilo šedi nezájmu. Šedi přežitých dnů, šedi zapomnění, šedi nikdy nesplněných slibů o lepších zítřcích.

Na rohu stojí řeznictví. Chtěl jsem se někde naobědvat, a tak jsme vešel. Koupil si jídlo a jedl ho na stojáka s vyhlídkou přes výlohu na zavřené kino a vedle na bar s hernou. Nechci být za poetu, ale jako by se místo a pocity z něj vrazily i do jídla. Něco, o čem mluvil ten dvacetiletý historik v televizi, něco, co bylo studené jako maso, které jsem krájel, a stejně lživé, jako vzkaz od knedlíků, kde mi omáčka říkala, že Vitana stále šetří Váš čas.

Ani jsem jídlo nedojedl, avšak za to jsem se prošel kolem obchodů a dával pozor, aby mě neposrali holubi, kteří se nad štíty bývalých obchodů radovali ze života. Našel jsem mezi obchody lahůdky a cukrárnu v jednom, a jak jsem se díval do výlohy a hlavně an množství sortimentu (ne nevrátil jsem se zpátky v čase), pochopil jsem, že něco není jen pachuť nebo sen, nýbrž i realita. Jako bych se ocitnul ve skanzenu socialismu, jemuž právě dělá ředitel dvacetiletý znalec poměrů.

A tak jsem radši šel pryč.

Původně jsme myslel, že bych napsal něco o tom, jak jsem se stal zase dítětem – přesně jak to řekl pan Zdeněk Svěrák v upoutávce na film Po strništi bos. Že jsem si kleknul a měl jsem opět dětskou perspektivu, jenže pak jsem si uvědomil, že o Svěrácích se dneska psalo už moc, a tak jsem se snažil přijít sám na to, kde je chyba, že nic není tak, jak bychom chtěli, a dneska znamená včera, přestože by už mělo být dávno zítra a možná i pozítří.

Jdu do Kobylis, kapky mi padají na deštník, v břiše mě tíží to nepříliš vydařené jídlo, a já si uvědomil, že právě někdy v těch devadesátkách jsme se na všechno vykašlali. Že jsme zapomněli na všechno, co máme, co kolem nás bylo, a začali jsme to všechno považovat za socialistický přežitek, za zlo. A jako se zlem jsme se s tím vypořádali, aniž bychom si v ten den uvědomili, že stačilo některé věci změnit.

Ale my jsme to neudělali. Jednoduše jsme všechno vzali, postříkali svěceným benzínem a pomyslně odsoudili ke zkáze. Nadutě jsme si mysleli, že si všechno uděláme nové a lepší, a nejlepší, a tohle staré nebudeme nikdy potřebovat. V orgasmu šílenství jsme se už tehdy stali populisty a jeden druhému slibovali hory doly. Dneska už víme, jak špatné rozhodnutí jsme udělali – a zase jsme populisty a jeden druhého viníme za nedostatek invence do budoucna, případně za afinitu k minulému režimu.

 Jiní už dělají něco jiného. Plazí se v popelu spáleniště a snaží se hledat základy, na nichž by se dalo stavět něco hmatatelnějšího, a hlavně trvalejšího než v rozmezí politické agitace čtyřletky.

Někteří však staré základy prudce odmítají a jako slepci stále šmátrají po novém a novém, přičemž to nové nesmí mít ani příchuť časů minulých.

Pravda bude někde uprostřed.

A tak jsem nakonec došel do Kobylis na střídání. Pršelo a všechno okolo mělo stále šedý povlak, který se na mě držel jako pavučina. Něco mi ale radost nakonec udělalo a částečně protrhalo oblačnost alespoň v mé hlavě.

Pokud budete v nejbližších dnech poblíž zastávky Ke Stírce z centra, běžte se podívat na plac, jaký tam zbyl po domu a na němž ještě nedávno žil malý trh. Hlavně se běžte podívat k drátěnému plotu za ním. Je to jen dva tři metry. Uvidíte za ním zahradu s hromadou nepořádku. A mezi tím nepořádkem něco zvláštního, nezvyklého.

Tam mezi tím smetím vykvetly trsy krásných a čistých sněženek.

Zkuste je hned neočesat. Podívaná na ně by vám měla stačit. Obraz je sice kýčovitý, ale má pro nás jistý symbolický význam.