Za kolik byste zrušili účet na facebooku?

Význam internetových diskuzí netřeba řešit. Když o nic nejde, je to jedno, a pokud náhodou o něco jde, nějaký hlásek z lidu nic neznamená – řeklo by se.

Sociální síť snese všechno. A pokud ji nesnesete vy, a přesto byste chtěli, aby vás síť snášela, vytvoříte si falešný profil. Jinými slovy, když se bojíte něco říct, třeba že je ten a ten kurva nebo dobytek, stačí si vytvořit účet nový, hodit na něj neutrální fotku, dát si hezké jméno, třeba „Dara Vadara“, a už to sviští. A když budete v komentářích hodně ostří, dostanete lííííke. Možná i od sebe.

Pravděpodobně vám neříkám nic nového. Nejlepší rada pro přijímání urážek na sociální síti je vůbec na té sociální síti nebýt a jít si raději pokecat s lidmi do hospody. Avšak mnoha lidem to nedá a chtějí být IN, a být IN znamená být i ON-LINE, protože systém v režimu OFFLINE je v trendu téhle doby žalostně OUT.

Avšak svět na nikoho nečeká a žene se dál a dál, stejně jako se naše planeta řítí vesmírem, a my, abychom se té rychlosti vyrovnali, postupujeme dopředu taky. Tudíž už nějakou dobu abyste někomu mohli nadávat, nemusíte vytvářet falešné profily. Pravda, nijak se se svojí upřímností nezbavujete dodržování určitých morálních pravidel a zákonů, avšak stačí nadávky směřovat chytře, a třeba namísto věty: ty jsi kurva – použijete větičku, že je ten a ten typický volič prezidenta Zemana. Mnozí na síti význam téhle věty v překladu znají.

Pokud nechcete být tolik ostří, stačí použít obraty, že jste typickým Čechem, co sedí v jednom kuse u počítače, nic nedělá a čeká, co jen přinese doba.

Víte, nadávky, nebo ono nadávání celkově, má při podrobném sledování zajímavý vývoj. Zatímco dřív nadávka posloužila jako koření, co v pravé chvíli chutnalo štiplavě, jakmile jsme okusili svobodu, paradoxně jsme nadávali víc a víc a nadávky používali i v běžné mluvě. Proto se staly něčím, nad čím nyní pokrčíte rameny. Je jich prostě moc.

Jen pro představu, celovečerní verze Kancelář Blaník právě ztrácí na vtipnosti s ubíhajícími vteřinami a dalšími nadávkami – nadávkám sluší malý formát.

A že je s něčím opravdu špatně, poznáte, když si uvědomíte, že takové dospělé věci začínají hojně užívat obyčejné děti. A je jedno, jestli se bavíme o cigaretách, chlastu, nadávkách nebo o politice.

Kvůli tomuhle všemu se někteří lidé museli naučit nadávat jinak, protože nějaký debil nebo kretén, nebo snad něco i horšího, vás už tolik nedostane. Sociální sítě jsou pro takové pokusy zkušebním aerodynamickým tunelem, aby se vidělo, kolik toho unesou a co vydrží.

Pravidlo jedna při setkání s takovou nadávkou, je na ni nijak nereagovat. Kdo ví, kdo vám taky píše. Ne každý ještě přešel na upřímnost v podobě skutečných jmen a fotek, a naopak se stále drží zlaté cesty anonymity. Takže nikomu stále nevěřit. Ze zkušenosti vím, že i milá slečna z obrázku, prsící se svými čtyřkami a stěžující si na svých nikým nepochopených devatenáct let, může být ve skutečnosti pěkně ošklivej starej chlap, navíc pouze s povislýma dvojkama.

Pokud však se pravidla nijak nereagovat nedržíte a začnete se před dotyčným hájit, a třeba i rozumně, připravte se, že se na vás sesypou další pisateli podobní a udělají z vás nekonečného blbce.

Nedávno jsem udělal takový sociální pokus. Na jednu hojně navštěvovanou stránku, (Honest Guide) jsem pod čerstvou fotku z manifestace proti soudruhu Ondráčkovi napsal svůj status.

Kdo mě občas čte nijak ho nepřekvapí, že jsem pouze zopakoval názor, že s komunismem se měli naši „předci“ konečně vypořádat kolem roku 1990, dát několik vysokých exemplárních trestů (ne smrt, ale třeba dvacet let), a bylo by hotovo. Mnohé by se za dalších pět a dvacet let nemuselo řešit.

Věděl jsem, že někdo odpoví, a odpověď bude negativní. Ne moc, ale negativní. To jsem čekal. Odpovědi mi vysvětlily, že lidé na náměstích to myslí dobře a že změna nastane.

Měli pravdu. Změna nastala již druhý den. Sami víte. Jen by mě zajímalo, co se za tu dobu, kdy lidé na náměstích manifestovali, upeklo tam nahoře. Přeci jen nepatřím k těm, kdo by věřil, že lid v téhle zemi skutečně mění chod dějin. Pravděpodobně někdo využil celou kauzu k něčemu hodnotnějšímu než jen jako hon na hocha z páté bé.

Pak mi samo nebe seslalo slečnu (ne nebyl jsem to já, nemám dvojky) a ta napsala svůj bojovný status s pravopisnou chybou – nebo spíš s chybou, že správně neznala slovo, které chtěla použít. Působilo to kosmicky.

A tak jsem slečně napsal, aby až udělá tu revoluci, si k sobě našla někoho, kdo umí česky – poněvadž bychom byli rádi, kdybychom právě po té revoluci ještě česky mluvili.

A už to jelo. Najednou nikoho nezajímalo, o čem se jednalo o něco výš. Všechny statusy a diskuzní příspěvky mohly novým čtenářům políbit záda. Nejen že jsem byl proti něčemu (čemukoli, hlavně jsem byl proti), ale navíc jsem po někom chtěl, aby se naučil česky. Jak opovážlivé. Najednou byl každý s každým až na půdu, jen když budou proti mně.

Čím víc jsem se v diskuzi hájil, o to silněji útoky přicházely. Na pana prezidenta jsme to sice ještě nedotáhnul, ale není všem dnům konec. Zatím jsem jen u Čecha, co je u počítače a nechá se jen obskakovat těmi, co za něj dělají dějiny.

A já si komentáře četl a reagoval, a pak už ani radši nereagoval, a říkal jsem si, kolik statečných lidí máme kolem sebe. Kolik všech těch statutářů a diskutérů, kteří to s námi myslí dobře a chtějí kolo dějin tlačit jen a jen kupředu, tahle republika má. Přirozeně nemyslím pouze svoji diskuzi, nýbrž i všechny ostatní. Těch hrdinů. Těch postojů – a pevných pozic superhrdinů.

Včera jsem měl sedmičku a cestou na Palačák jsem o všem rozmýšlel a najednou mě napadla myšlenka, kolik by stálo, kdyby za těmi hrdiny někdo přišel a nabídl jim sumu za stálé zrušení jejich účtu na sociální síti (a žádný jiný, ani falešný, nikdy víc)? Kolik peněz by bylo potřeba, aby se zřekli svého potencionálního hrdinství psaných slov?

Možná ani ne tolik, kolik jsem si původně představoval. Kolikrát se stává, že člověk zradí svoje ideály za míň, než na kolik vypadá. Suma rozhoduje.

A pak jsem přirozeně přemítal, za kolik bych deaktivoval sám sebe. Padaly velké sumy – přeci jen mám přes šedesát přátel (fíha) a tak s pěti opravdu komunikuji (fíííííííhááááá). To by možná šlo i o desítky tisíc. A pak vezměte v potaz, že tak blbý komentáře jako já nepíše jen tak někdo. Za jeden mi dokonce chtěl dát kolega tramvaják do huby a nechybělo k tomu moc (nemá smysl pro legraci, nemá, neměl a nikdy mít nebude – nebo bere facebook tak vážně a váženě jako věřící třeba Bibli). No, takže klidně i pěknou kulatou sumičku s pětkou na začátku.

A pak…

No…Pak jsem si uvědomil, že pokud jde vlastně o sociální síť a celou její magii, která je víc nezdravá než přispívající spokojenosti, měl bych celou tu deaktivaci udělat jen tak za zmrzlinu. Vychutnat si ji a být svobodný a tlachat a statusovat jako obvykle s lidmi kolem sebe. Na živo. Lajf.

Akorát je škoda, že by mě mnozí lidé neposlouchali. Neposlouchali, protože by se zrovna starali o to, co se děje na síti.

Takže zmrzlinu zatím ne.

Navíc je potřeba některým mladým vysvětlit, že to, co tam používají za jazyk, je čeština (někdy ji tam ne že používají, nýbrž mám pocit, že dělají jakousi nekalou alchymii). A že kolikrát taková čeština vypadá úplně jinak, než si sami myslí.

I když taková pistáciová…